Inovátoři

Walter Isaacson je americký spisovatel, novinář a historik, který se specializuje na biografie významných osobností. Narodil se v roce 1952 v New Orleans a vystudoval Harvardovu univerzitu. Po ukončení studií pracoval jako novinář pro časopisy Time a The New Yorker.

V roce 1992 se stal výkonným ředitelem CNN a později i předsedou vydavatelského domu Time Inc.

Mezi jeho nejznámější knihy patří biografie Steva Jobse, Leonarda da Vinciho, Benjamina Franklina a Alberta Einsteina.

Jeho knihy jsou známé pro svou detailnost a schopnost přiblížit čtenáři životy těchto významných osobností. Isaacson je také členem správní rady Aspen Institute, organizace zaměřené na vzdělávání a výzkum v oblasti společenských věd.

V současné době žije Walter Isaacson v Washingtonu D.C. a pracuje jako profesor na Tulane University. Jeho knihy jsou přeloženy do více než 35 jazyků a získaly řadu ocenění. Isaacson je považován za jednoho z nejvýznamnějších biografů současnosti.

Spolupráce je důležitá

Popkultura pokládá genialitu za záležitost „osamělých vlků“, kteří dělají významné objevy tím, že se uzavřou před světem a ponoří se do teorií a šílených experimentů.

Tento mýtus je sice romantický, ale ve skutečnosti takhle inovace nevznikají. Inovace jsou naopak výsledkem spolupráce. I ti nejvíce introvertní inovátoři byli podporováni a vychováváni okruhem přátel a tvůrčích osobností, které jim pomohly k jejich objevům.

Bez takové podpory by totiž ti, které dnes oslavujeme jako géniuse, mohli být místo toho jen pouhou poznámkou pod čarou v dějinách inovací.

Ať už v hackerských klubech nebo na firemních setkáních, ve vládních think tancích (mozkových centrech) nebo díky prostému přátelství, největší technologické talenty většinou dosáhly svých převratných objevů díky spolupráci.

Prorocká vize počítačů Ady Lovelace

Vše začalo u Ady Lovelace (1815-1852), dcery anglického básníka lorda Byrona. Ačkoli se Byron na její výchově nepodílel, Lovelace zdědila jeho nespoutanou uměleckou povahu.

Ada Lovelace začala na popud své matky pilně studovat matematiku, aby ukáznila svou vzpurnou mysl. V průběhu studia si vypěstovala vášeň pro techniku a stroje, což v kombinaci s její bujnou fantazií vyústilo v unikátní „poetický“ přístup k matematice.

Již v 17 letech navštěvovala týdenní salony vědeckého a matematického mága Charlese Babbage. Na těchto salonech se konaly zázračné přednášky s mechanickými panenkami, dalekohledy zaměřenými na hvězdy a fascinujícími ukázkami elektrických a magnetických přístrojů.

Hlavním bodem těchto akcí však byl Babbageův diferenční počítací stroj – velký přístroj, který uměl provádět mechanické výpočty.

Pohled na Babbageovu práci ji inspiroval a ve svých dnes již proslulých Poznámkách předložila své nápady, které tvůrčím způsobem spojovaly její rozsáhlé matematické znalosti s tvůrčími sklony.

V roce 1834 Babbage posunul své myšlenky o krok dál a vytvořil svůj Analytický stroj, který dokázal nejen provádět jednu operaci, ale také přepínat operace – a dokonce sám sobě říkat, že to má dělat.

V letech 1842 až 1843 Lovelace přeložila z francouzštiny přepis Babbageovy prezentace k jeho stroji, doplněný vlastními obsáhlými a průkopnickými poznámkami.

Tyto poznámky, více než dvakrát delší než původní Babbageův příspěvek a nakonec mnohem významnější, popisovaly „počítače“ jako zařízení, která dokážou zpracovávat hudbu, obrazce i poezii.

Myšlenky Lovelace byly v podstatě prorockou vizí funkčnosti počítačů, která daleko přesahovala jednoduché výpočty prováděné Babbageovým Analytickým strojem.

Lovelace byla také průkopníkem programování počítačů, když vysvětlila, jak lze diferenční počítací stroj programovat pomocí děrných štítků, čímž se značně zvýšila jeho univerzálnost a ze specializovaného přístroje se stal univerzální stroj.

Vynález počítače je zásluha mnoha lidí

Trvalo to ještě téměř 100 let než bylo možné díky technologickému pokroku sestrojit počítač, který ve své vizi navrhl Babbage.

V roce 1937 pomohly definovat vznik moderního počítače čtyři klíčové prvky. Jádro počítače budou tvořit elektronické součástky a pokrok v oblasti obvodů a spínačů znamenal, že moderní počítač nebude analogový, ale digitální. Počítače budou navíc pracovat v binárním jazyce (0 a 1) a budou to univerzální stroje, které zvládnou řadu úloh.

V listopadu 1945 vynálezci J. Presper Eckert a John Mauchly představili svůj ENIAC (Electronic Numerical Integrator and Computer), první počítač, který všechny tyto prvky obsahoval.

Na rozdíl od svých předchůdců byl ENIAC kompletně elektronický a také rychlý a výkonný – za sekundu zvládl až 5 000 operací sčítání a odčítání. Funkce a složení ENIACu se tak staly základem všech moderních počítačů.

Přesto pokusy vynálezců o patentování jejich průlomového objevu provázely právní spory, což nakonec ukázalo, že vynález moderního počítače byl skutečně dílem spolupráce.

Eckert a Mauchly získali první patent na ENIAC v roce 1964. Technologická společnost Honeywell však patent napadla a tvrdila, že koncepce ENIACu nebyly originální.

Během soudního řízení vyšlo najevo, že Mauchly v roce 1941 navštívil fyzika Johna Vincenta Atanasoffa a zkoumal počítač, který Atanasoff sestrojil. Soudce rozhodl, že Eckertova a Mauchlyho práce je odvozená od Atanasoffovy a rozhodl, že patent ENIAC je neplatný.

Mauchly a Eckert si nicméně zaslouží velkou zásluhu na vynálezu moderního počítače, především díky své schopnosti čerpat a integrovat myšlenky z více pramenů.

Tento příběh ilustruje, že tak složité myšlenky a vynálezy málokdy pocházejí z hlavy jediného člověka. Vynálezy, které mění paradigmata, jsou totiž výsledkem společného brainstormingu.

Určitě znáte alespoň jednoho člověka, který pracuje jako programátor. Ale víte, co je vlastně náplní této práce?

Programování je v podstatě ukládání posloupnosti instrukcí do elektronické paměti stroje.

Správný počítač, jako byl ten, který si představovala Ada Lovelace, by měl být schopen provádět jakoukoli logickou operaci. K tomu bychom potřebovali stroj, který by nebyl omezen svým hardwarem nebo fyzickými součástmi, ale byl by řízen svým softwarem, instrukcemi, které mu říkají, jak má provádět výpočet.

Britský matematik a filozof Alan Turing v roce 1948 představil koncept programování, a napsal, že než mít mnoho specializovaných strojů, které vykonávají různé práce, bylo by lepší mít jediný stroj „naprogramovaný“ k provádění všech potřebných operací.

Zajímavé je, že během druhé světové války sehrály rozhodující roli ve vývoji programování ženy, v čele s průkopnicí programování a námořní důstojnicí Grace Hopper.

Protože Hopper působila jako profesorka matematiky, byla pověřena sepsáním první příručky pro programování počítačů na světě, a to v době, kdy začala pracovat na digitálním počítači Mark I amerického námořnictva.

Hopper přistupovala k programování metodicky a kooperativně. Dávala počítači přesné pokyny a zároveň zapojovala svůj tým do zdokonalování částí programového kódu pro konkrétní úkoly.

Do roku 1945 se jí podařilo z počítače Mark I vytvořit nejsnáze programovatelný velký počítač.

Nebyla jedinou ženou, která měla velký vliv na moderní výpočetní techniku. Ve skutečnosti stály ženy obvykle v čele programátorské revoluce.

Jelikož na počátku bylo programování značně repetitivní činností, která spočívala v přepínání kabelů a resetování spínačů, byly tyto podřadné úkoly často přenechány ženám. Brzy se však ukázalo, že programování počítače je stejně důležité jako jeho hardware.

Tranzistory a digitální revoluce

Vynález počítačů nebyl bezprostředním impulsem pro digitální revoluci. První počítače byly obrovské a finančně náročné, takže o jejich širokém využití nebylo, alespoň v té době, možné uvažovat.

Ve skutečnosti se zrod našeho digitálního věku odehrál až s příchodem tranzistorů, malých polovodičů, které umožňují spouštět velmi složité programy na malých zařízeních.

Význam tranzistoru pro digitální revoluci je stejně důležitý, jako byl parní stroj pro průmyslovou revoluci. Tranzistory umožnily všeobecné rozšíření počítačů, díky nimž jsme mohli do menších počítačů, kalkulaček a hudebních přehrávačů umístit pořádný výpočetní výkon.

Tato převratná zařízení vznikla díky propojení různorodých talentů, které se vzájemně potkávaly v Bellových laboratořích v New Jersey.

Bell Labs měly jedinečnou kulturu zaměřenou na sdílení nápadů. Toto prostředí spolupráce umožňovalo velké inovace, protože se zde setkávaly talentované mozky z různých oborů, aby si vyměňovaly nápady a inspiraci.

V roce 1939 přišel fyzik William Shockley v Bellových laboratořích s nápadem použít polovodiče místo těžkopádných elektronek, které do té doby představovaly standardní způsob napájení počítačů. 

Shockley poté shromáždil výzkumný tým, v němž byli i takoví velikáni jako John Bardeen a Walter Brattain z Bellových laboratoří, kteří mu pomohli jeho vizi uskutečnit.

Nakonec se 16. prosince 1947, po dvou letech společných experimentů a teoretizování, podařilo Bardeenovi a Brattainovi vtěsnat všechny součástky polovodiče do menšího prostoru, a vytvořit tak první tranzistor.

Za své úsilí získala tato trojice v roce 1956 Nobelovu cenu.

Mikročip – zásadní objev dvou vědců

S desátým výročím tranzistoru se objevil nový a čím dál větší problém: tyranie čísel.

Jedním z velkých pokroků, které tranzistor přinesl, bylo to, že umožnil pokročilejší obvody. S rostoucím počtem součástek v obvodu však ještě více rostl počet spojů, a protože obvody byly často vyráběny ručně, bylo vytvoření všech těchto spojů téměř nemožné.

Tento problém vyřešil vynález mikročipu. Zajímavé však je, že s tímto konceptem přišli nezávisle na sobě dva vědci téměř ve stejnou dobu.

V létě roku 1958 začal Jack Kilby ve společnosti Texas Instruments pracovat na projektu vytváření menších elektrických obvodů, když ho napadlo vyrábět všechny součásti obvodu z jednoho kousku křemíku namísto sestavování různých částí.

Z této myšlenky se zrodil mikročip - úspěch, za který Kilby získal Nobelovu cenu.

Jen několik měsíců po Kilbyho převratném vynálezu Robert Noyce, spoluzakladatel společností Fairchild Semiconductor a Intel, zjistil, že může použít tištěné měděné linky ke spojení dvou nebo více tranzistorů na stejném kusu křemíku. Jeho elegantnější návrh se stal vzorem pro všechny budoucí mikročipy.

Oba objevy znamenaly, že proces sestavování a spojování obvodů lze automatizovat, čímž se odstranila překážka s ručně vytvářenými obvody a skončila tyranie čísel.

Inženýr Ted Hoff dále rozšířil výpočetní možnosti, když si uvědomil lepší řešení pro navrhování mikročipů s různými funkcemi. V roce 1971 vytvořil univerzální čip zvaný mikroprocesor, který bylo možné naprogramovat k provádění různých aplikací.

Dnes se mikroprocesory nacházejí v nejrůznějších chytrých zařízeních, od kávovarů po osobní počítače.

Jobs a Wozniak

První vizionáři si „osobní počítač“ uměli představit již v roce 1945. Trvalo však ještě další tři desetiletí, než se počítače staly masovým produktem, a ne nástrojem pro výzkumníky.

Revoluce osobních počítačů začala v polovině 70. let, ovšem semínko experimentování bylo zaseto již v 60. letech, kdy v oblasti Sanfranciského zálivu směsice hippies a hackerů zkoumala rodící se svět technologií. Tito první hackeři se řídili „imperativem praxe“: abyste pochopili nějakou věc, musíte ji vlastníma rukama rozebrat a pak tyto znalosti použít k vytvoření nových, lepších věcí.

Steve Jobs tyto dva světy spojil – byl vizionářem a nadšencem do kontrakultury i zkušeným hackerem. Spolu se Stevem Wozniakem se od pranků, které dokázaly hacknout bezplatné meziměstské hovory, dostal až k založení společnosti Apple Computer.

Jobs i Wozniak navštěvovali schůzky Homebrew Computer Clubu, zájmové skupiny, kde se mohli setkávat a vyměňovat si názory s ostatními počítačovými nadšenci a kde se filozofie kontrakultury a technologické nadšení dokonale doplňovaly.

Právě v Homebrew Computer Club se dvojice poprvé seznámila s prvním osobním počítačem: Altairem 8800.

Altair 8800, který vynalezl Ed Roberts, byl prvním skutečně funkčním osobním počítačem pro domácí spotřebitele. Roberts nebyl počítačový vědec ani hacker, ale měl vášnivý koníček.

Pomocí nového mikroprocesoru Intel 8080 vytvořil počítač, který si navzdory jeho velkým rozměrům, absenci paměti, klávesnice nebo jiného vstupního zařízení mohl vyrobit a vlastnit každý jiný amatér.

Když se Altair 8800 objevil na obálce lednového vydání časopisu Popular Electronics v roce 1975, lidé se zbláznili. Elektronická společnost MITS, která Altair 8800 vyráběla, byla zahlcena objednávkami na počítačovou stavebnici, která stála 397 dolarů.

Už jste si jistě všimli, jak spolupráce připravila půdu pro moderní výpočetní techniku. V dalších kapitolách zjistíte, jak spolupráce změnila způsoby, jakými používáme počítače.

Úspěch videoher

S tím, jak se zařízení zmenšovala a jejich výkonnost se zvyšovala, měnilo se i vnímání toho, co počítače mohou a mají umět. Počítače jsme mohli používat nejen k práci, ale také ke hraní.

Právě tento posun v používání počítače pomohl připravit půdu pro další revoluci – videohry.

Rané videohry vlastně vznikly ještě před prvním osobním počítačem a ve skutečnosti přispěly ke vzniku některých jeho základních funkcí. Přemýšlení o hrách pomohlo vývojářům rozvinout myšlenku, že počítače by měly mít intuitivní rozhraní a lákavé grafické zobrazení, zkrátka být osobní a interaktivní.

Například v roce 1962 vznikla videohra Spacewar, která dala lidem možnost ovládat počítač a přimět ho reagovat na příkazy v reálném čase. Tato jednoduchá hra byla zdarma a založena na softwaru s otevřeným zdrojovým kódem a dnes je důkazem o síle spolupráce.

Hra Spacewar, za kterou stojí počítačový vědec Steve Russell, byla ve skutečnosti výsledkem práce podivínské studentské organizace na Massachusettském technologickém institutu (MIT) s názvem Tech Model Railroad Club. Tato skupina se stala průkopníkem hackerské kultury, která se později stala důležitou pro inovace v našem digitálním věku.

Přestože videohry ovlivnily konstrukci osobních počítačů, byl to až inovátor Nolan Bushnell, kdo z videoher udělal skutečné průmyslové odvětví.

Bushnell byl velkým fanouškem hry Spacewar a pro tuto hru vymyslel konzoli, kterou pojmenoval Computer Space. Konzole se prodalo 1 500 kusů a okamžitě si získala své kultovní fanoušky. Bushnell poté založil videoherní společnost Atari, kde vytvořil jednoduchou, úspěšnou a kultovní hru Pong.

Společnost Atari byla proslulá svými večírky na kterých se kouřila tráva a popíjelo pivo, a představovala ducha doby, který definoval Silicon Valley: obdivovat nonkonformitu, zpochybňovat autority a rozvíjet kreativitu.

Odlišný přístup napomáhá rozvoji

V roce 1974 viděli Paul Allen a Bill Gates na obálce časopisu první osobní počítač na světě a vyděsili se. Představa, že zůstanou pozadu na počátku počítačové revoluce, byla pro dva počítačové fanatiky hrozná.

Allen a Gates proto strávili následujících osm týdnů v horečném psaní kódu. Jejich práce se nakonec stala jedním ze základních programů pro osobní počítače.

Gates a Allen byli vždy fascinováni softwarovým kódem, hardwarem však již mnohem méně. Představovali si trh, kde by hardware byl pouhou sadou vyměnitelných dílů a aplikační software a operační systémy by byly skutečným prodejním artiklem počítače.

S touto vizí se rozhodli vytvořit software, který by umožnil amatérům vytvářet vlastní programy na počítačích Altair, a tím odstartovali odvětví softwaru pro osobní počítače.

V devadesátých letech existovalo mnoho konkurenčních modelů pro vývoj softwaru a konkurence podporovala neustálé zlepšování jednotlivých modelů.

Od té doby se objevily dva různé přístupy. Přístup společnosti Microsoft prosazuje operační systém, který je odlišný od hardwaru; přístup společnosti Apple kombinuje hardware a software v pevně uzavřeném systému.

Přístup Linuxu navíc a samostatně zahrnuje svobodný software s otevřeným zdrojovým kódem.

Každý z těchto přístupů má své vlastní výhody. Zatímco Apple umožňuje ucelený design a bezproblémové uživatelské prostředí, Microsoft umožňuje uživatelům větší výběr a možnosti přizpůsobení. Přístup s otevřeným zdrojovým kódem však umožňuje každému uživateli upravovat software podle vlastního uvážení.

V tomto odvětví zatím nedominuje žádný z přístupů. A co je důležité, s pokračující existencí každého z těchto modelů přichází konkurence, která je inspiruje k neustálému zlepšování.

Vznik internetu

Inovace často nese pečeť prostředí, které ji vytvořilo. To platí zejména pro vznik internetu.

Internet vznikl čistě ve spolupráci americké armády, univerzit a soukromých společností.

Profesor Vannevar Bush tyto skupiny spojil. Jako děkan inženýrské školy MIT, spoluzakladatel elektronické společnosti Raytheon a nejvyšší americký vojenský vědecký správce během druhé světové války, měl Bush jedinečný vhled a zkušenosti, které inspirovaly toto společné úsilí.

V roce 1945 Bush zveřejnil zprávu, v níž vyzval vládu, aby financovala základní výzkum ve spolupráci s univerzitami a průmyslem a zajistila tak vojenskou a ekonomickou bezpečnost Spojených států.

Na základě této zprávy založil americký kongres Národní vědeckou nadaci – organizaci, která sdružuje odborníky z různých oborů. To následně pomohlo nastartovat technologickou revoluci, která formovala většinu dvacátého století.

Akademici a počítačoví odborníci v jejím rámci tak mohli volně sdílet myšlenky. Nejzásadnější z nich pochází od psychologa a technologa J. C. R. Licklidera, průkopníka, jehož myšlenky se staly některými ze základních konceptů internetu.

Licklider si představoval decentralizované sítě, které by umožnily tok informací odkudkoli a kamkoli, a také rozhraní, která by podporovala interakci člověka se strojem v reálném čase.

Byl to však Lickliderův kolega Bob Taylor, kdo si představoval síť, která by umožnila výzkumným centrům sdílet počítačové zdroje a spolupracovat na projektech. A byl to další kolega, Larry Roberts, který pomohl tuto síť vybudovat.

ARPANET, spuštěný v roce 1969, tak sloužil jak vojenským, tak akademickým funkcím. Teprve v roce 1973 se podařilo spojit různé nezávislé sítě a vytvořit komunikační protokol nazvaný Internet Protocol, čímž vzniklo to, co dnes známe jako internet.

Dostupný internet

Ačkoli osobní počítač a internet vznikly ve stejné době a ve stejném duchu, jejich vývoj probíhal odlišně.

Jedním z důvodů bylo, že internet nebyl zpočátku veřejným zdrojem a přístup k němu měly pouze osoby napojené na vzdělávací nebo výzkumné instituce. V této době se také rozvíjel email a první online komunity (např. nástěnky a diskusní skupiny).

Ještě předtím, než bylo možné hovořit o online revoluci, musela veřejnost najít způsob, jak se k internetu dostat. To bylo možné až s vynálezem modemu, který umožnil osobním počítačům přístup do globálních sítí prostřednictvím telefonních linek.

Stále však existovala hustá spleť zákonů a předpisů, které bránily komerčním společnostem, jako například America Online (AOL), ve snadném připojení zákazníků.

Než byl Al Gore v roce 1992 zvolen viceprezidentem, pomohl jako senátor tuto byrokracii rozplést tím, že napsal a prosadil přijetí zákona o vysoce výkonné výpočetní technice a komunikacích z roku 1991, známého také jako Goreův zákon.

Tento zákon snížil bariéry pro vstup na trh internetové komunikace s cílem vytvořit „národní informační infrastrukturu“, která by umožnila komerčním službám dále rozvíjet připojení k internetu a zpřístupnit jej široké veřejnosti.

Záplava nových uživatelů, kteří se v následujících letech přihlásili ke službám jako AOL, zcela změnila způsob, jakým lze a bude možné internet používat, a připravila tak půdu pro úžasnou éru inovací.

Bývalý viceprezident Gore není, jak se často žertovalo na konci 90. let, „otcem internetu“. Přesto je jeho prozíravost a odhodlání učinit internet široce dostupným chvályhodné.

Jeho úsilí vedlo k další fázi digitální revoluce, kdy se počítače staly nástrojem osobní kreativity i spolupráce.

‍

World Wide Web a Tim Berners-Lee

Ačkoli modemy a online služby umožnily přístup k internetu téměř každému, první uživatelé byli ztraceni v technické džungli a neměli možnost se zorientovat.

Pro většinu z nich byl původní internet příliš složitý na to, aby se v něm vyznali – až do příchodu World Wide Web, který vznikl především díky úsilí Tima Bernerse-Leeho.

Syn dvou počítačových vědců Berners-Lee už jako dítě vyrůstající v Londýně 60. let dospěl k zásadnímu poznatku: počítač sice umí dobře zpracovávat čísla a lineární informace, ale nedokáže vytvářet náhodné asociace a chytře propojovat informace tak, jak to dokáže kreativní lidská mysl.

Spojením internetu a hypertextu (slov nebo frází se speciálním kódem, které po kliknutí pošlou uživatele na jiný související obsah) chtěl Berners-Lee uskutečnit svou vizi neustále rostoucí a vyvíjející se sítě snadno dostupných informací.

Robert Cailliau, belgický inženýr pracující v Evropské organizaci pro jaderný výzkum v Ženevě (známé jako CERN), pomohl Bernersovi-Leeovi posílit jeho návrh na financování, aby se jeho koncept mohl stát skutečností.

A zatímco vedení CERNu původně doufalo v patent, Berners-Lee místo toho věřil, že World Wide Web by měl zůstat svobodný a otevřený, aby se mohl šířit a vyvíjet.

Právě Berners-Leeho víra v jeho přesvědčení, že svobodnější web je lepší web, umožnila, aby se web stal takovým, jaký si představoval: platformou pro sdílení informací a spolupráci.