Einstein

Walter Isaacson je americký spisovatel, novinář a historik, který se specializuje na biografie významných osobností. Narodil se v roce 1952 v New Orleans a vystudoval Harvardovu univerzitu. Po ukončení studií pracoval jako novinář pro časopisy Time a The New Yorker.

V roce 1992 se stal výkonným ředitelem CNN a později i předsedou vydavatelského domu Time Inc.

Mezi jeho nejznámější knihy patří biografie Steva Jobse, Leonarda da Vinciho, Benjamina Franklina a Alberta Einsteina.

Jeho knihy jsou známé pro svou detailnost a schopnost přiblížit čtenáři životy těchto významných osobností. Isaacson je také členem správní rady Aspen Institute, organizace zaměřené na vzdělávání a výzkum v oblasti společenských věd.

V současné době žije Walter Isaacson v Washingtonu D.C. a pracuje jako profesor na Tulane University. Jeho knihy jsou přeloženy do více než 35 jazyků a získaly řadu ocenění. Isaacson je považován za jednoho z nejvýznamnějších biografů současnosti.

Přečtěte si, které události formovaly jednoho z největších myslitelů historie

V západním světě je Einstein ztělesněním inteligence i velikosti.

Co však formovalo tuto pozoruhodnou mysl? Tyto kapitoly vás vezmou na cestu životem Alberta Einsteina - od jeho raného života outsidera v Německu až po jeho poslední dny v USA - a osvětlí vám, jak se tento muž stal pravděpodobně nejvýznamnějším myslitelem dvacátého století.

Einsteinova sekulární rodina, postavení outsidera a neobvyklý raný vývoj formovaly jeho charakter

Všichni víme, že Einstein během svého slavného profesního života dokázal mimořádné věci. Ale jak to všechno začalo?

Einstein se narodil v nezávisle smýšlející rodině, která si cenila vzdělání. Jeho otec například daroval synovi kompas, když byly chlapci čtyři roky a ležel nemocný v posteli. Když si ho mladý Einstein prohlédl, začal se ze vzrušení třást. Tento zážitek v něm vzbudil pocit vědeckého nadšení, který mu vydržel po celý život.

Přibližně ve stejné době ho matka přihlásila na lekce housle, které se ukázaly jako klíčové. Tento nástroj se stal Einsteinovým stálým společníkem po celý život; později si při hudbě lámal hlavu nad složitými problémy.

Dalším formativním zážitkem byla návštěva studenta medicíny Maxe Talmuda v Einsteinově rodinném domě. Talmud seznámil budoucího vědce s díly Aarona Bernsteina, Kanta a geometrií.

Einsteinův neobvyklý duševní vývoj hrál také klíčovou roli při formování člověka, kterým se stal: jeho jazykový vývoj byl pomalý a v univerzitních kurzech matematiky se mu nedařilo. Přesto už ve dvanácti letech zvládl aplikovanou aritmetiku. Ve 13 letech četl Kanta.

Později Einstein uvažoval, že tyto vývojové nesrovnalosti mu umožnily zachovat si dětský úžas nad věcmi, které dospělí považovali za samozřejmé, jako je prostor a čas.

Navíc byl Einstein díky svému židovskému původu v Německu outsiderem a tento pocit jinakosti ho formoval. Přestože jeho učitelé byli liberální, trpěl antisemitskými útoky ze strany ostatních dětí. V důsledku toho se u něj vyvinula odtažitost, která možná přispěla k jeho pozdější ochotě oddělit se od vědeckého stáda.

V té době si také vypěstoval trvalé pohrdání autoritami. Mladý Einstein byl tak vytrvalým třídním rebelem - pohrdal rutinním drilováním a formální autoritou, které byly charakteristické pro německý školský systém -, že se nechal ze školy vyhodit.

Ačkoli byl Einstein obtížný a odměřený společník, byl nesmírně štědrý a mnozí ho milovali

Z Einsteinova neobvyklého dětství vyrostl geniální, ale komplikovaný člověk. V dospělosti měl Einstein problémy s intimními vztahy, protože často upřednostňoval práci před vším ostatním.

To se projevilo v obou jeho manželstvích, z nichž ani jedno nebylo ideální. Přestože jeho první žena Mileva Marićová byla pravděpodobně jeho životní láskou, vztah se rychle rozpadl; na vině bylo především Einsteinovo kruté chování. Jednou například napsal jiné ženě, že žárlivost jeho ženy je vada typická pro ženu takové "neobyčejné ošklivosti".

Nakonec Milevu opustil, aby se mohl oženit se svou sestřenicí z prvního kolena Elsou. Jejich manželství sice vydrželo, ale nebyl to nijak vzorový vztah: Elsa se soustředila na obstarávání domácích potřeb svého manžela, Einstein mezitím volně navazoval mnoho mimomanželských vztahů.

Kromě problematického milostného života měl Einstein také bouřlivý vztah ke svým dětem. S Milevou měl dva syny, Hanse Alberta a Eduarda (Eduard strávil většinu svého dospělého života v psychiatrické léčebně). Einstein hluboce truchlil nad ztrátou rodiny, když ji opustil, aby se oženil s Elsou, ale svou bolest dokázal skrýt tím, že se vrhl do práce.

Navzdory potížím, které měl s udržováním intimních vztahů, byl však pozoruhodně laskavý a milující vůči lidem obecně. Například téměř všichni jeho studenti na Princetonské univerzitě, kde strávil poslední roky svého života, na něj vzpomínají s láskou.

Stejně tak byl známý tím, že pomáhal malým dětem s domácími úkoly z matematiky. Nejznámějším příkladem je osmiletá Adelaide Delongová. Adelaide přiměla Einsteina, aby jí pomohl s matematickou úlohou, tím, že mu nabídla domácí fondán. Vysvětlil jí matematiku, přiměl ji, aby problém vyřešila sama, a pak jí po vzoru nabízení lahůdek dal sušenku.

Přestože byl Einstein nenapravitelně odměřený, získal si mnoho blízkých přátel na celý život; byl také velmi oblíbenou světovou celebritou.

Rok 1905 byl zázračným rokem pro klasickou fyziku

V roce 1905, kdy pracoval na patentovém úřadě v Bernu (kde strávil sedm let, protože se mu nepodařilo získat místo vědeckého asistenta s doktorátem), napsal Einstein čtyři práce, které způsobily převrat ve fyzice.Byly tak dobré, že se jim dnes říká Annus mirabilis (tzv. zázračný rok). 

V prvním článku tvrdil, že světlo se nepohybuje pouze ve vlnách, ale také v malých balíčcích nazývaných kvanta (která byla později nazvána fotony). Einstein navazoval na práci vědce Maxe Plancka, který již dříve ukázal, že energie se skládá z určitého počtu stejných entit. Planck si však neuvědomil, že tento poznatek podkopává klasickou newtonovskou fyziku.

Dalším klíčem k Einsteinovým objevům byl poznatek vědce Phillipa Lenarda, že navzdory konstantní hladině energie produkuje intenzivní světlo více elektronů.

Einstein propojil Planckovy a Lenardovy poznatky a tvrdil, že světlo není kontinuální vlna, ale spíše složení jednotlivých částic energie. Tato myšlenka vedla k Einsteinovu zákonu fotoelektrického jevu, který říká, že energie emitovaných elektronů závisí na frekvenci záření.

Tento poznatek Einsteinovi vynesl Nobelovu cenu. Jeho teorie relativity mu ji nezískala - ale to bylo z politických důvodů.

Druhá a třetí Einsteinova práce se zabývala chováním částic (tedy atomů a molekul) v kapalinách. Jednalo se o jedny z jeho nejpraktičtějších poznatků; jejich využití sahalo od míchání cementu až po výrobu mléčných výrobků.

A čtvrtý článek? To byla slavná Speciální teorie relativity, o níž se vše dozvíme v následující části.

Ačkoli čas, prostor a vzdálenost jsou relativní, nic není rychlejší než rychlost světla

Speciální teorie relativity byla rozdělena do dvou postulátů: Princip relativity a Princip stálé rychlosti světla. Pojďme se jimi tedy zabývat jeden po druhém.

Za prvé, princip relativity říká, že pokud se pohybujete konstantní rychlostí, jsou základní fyzikální zákony neměnné bez ohledu na stav pohybu.

Představte si například, že vy jedete ve vlaku a já jsem venku a sleduji, jak vlak projíždí kolem. Když vás vidím, vy se pohybujete a já jsem v klidu. Když se však na mě díváte z okna, zdá se vám, že já se pohybuji a vy jste v klidu.

Z hlediska fyziky není možné určit, kdo se vlastně pohybuje. Jinými slovy, je to relativní! To znamená, že fyzikální zákony jsou pro nás oba stejné. Ať už se děje cokoli - ať už skáčeme míč nebo si vaříme kávu - fyzikální zákony se budou chovat shodně pro nás oba.

Nyní přejděme k principu stálé rychlosti světla, který říká, že rychlost světla je konstantní bez ohledu na to, jak rychle se zdroj pohybuje. To znamená, že na rozdíl od jiných veličin není světlo relativní.

Vrátíme-li se tedy k našemu příkladu, když vy jedete ve vlaku a já stojím na místě, světlo se pro nás oba pohybuje stejnou rychlostí.

Ale jak je to možné? No, Einstein tyto dva postuláty vyřešil svou speciální teorií relativity, která má svůj původ v myšlenkovém experimentu, který provedl ve svých šestnácti letech, kdy se snažil představit si, jaké by to bylo jet rychlostí světla vedle světelného paprsku.

O desítky let později, v roce 1905, našel odpověď, když si uvědomil, že ačkoli světlo je konstantní, čas konstantní není. Jinými slovy, pro někoho, kdo cestuje neuvěřitelně rychle, bude čas plynout pomaleji než pro někoho, kdo stojí na místě.