Leonardo da Vinci

Walter Isaacson je americký spisovatel, novinář a historik, který se specializuje na biografie významných osobností. Narodil se v roce 1952 v New Orleans a vystudoval Harvardovu univerzitu. Po ukončení studií pracoval jako novinář pro časopisy Time a The New Yorker.

V roce 1992 se stal výkonným ředitelem CNN a později i předsedou vydavatelského domu Time Inc.

Mezi jeho nejznámější knihy patří biografie Steva Jobse, Leonarda da Vinciho, Benjamina Franklina a Alberta Einsteina.

Jeho knihy jsou známé pro svou detailnost a schopnost přiblížit čtenáři životy těchto významných osobností. Isaacson je také členem správní rady Aspen Institute, organizace zaměřené na vzdělávání a výzkum v oblasti společenských věd.

V současné době žije Walter Isaacson v Washingtonu D.C. a pracuje jako profesor na Tulane University. Jeho knihy jsou přeloženy do více než 35 jazyků a získaly řadu ocenění. Isaacson je považován za jednoho z nejvýznamnějších biografů současnosti.

Úvod

Leonardo da Vinci nebyl obyčejný umělec. Byl prototypem renesančního člověka, nestyděl se zasahovat do mnoha oborů. Neuvěřitelným inovátorem byl z velké míry díky širokému záběru zájmů a zvládnutí mnoha oborů. A všechny byly vedeny neukojitelnou zvědavostí ohledně toho, jaké místo vlastně zaujímá člověk v rámci přírody.

Leonardo je sám o sobě mýtus. Inspiroval umělce a tvůrčí mozky od malíře Rafaela po spisovatele Dana Browna, od surrealisty Salvadora Dalího po hudebníka Bradforda Coxe, zakladatele skupiny Deerhunter.

Leonardův život nebyl obyčejný a zkusíme ho tady popsat a vše zasadit do souvislostí. Je mnohem snazší ocenit Leonardův talent a postřehy, pokud skutečně víte, na co reagoval a co jeho myšlenky a díla předznamenávaly.

Především je to příběh o inspiraci. Je to příběh muže, který strávil většinu svého života prací na zakázku, a proto nedokázal dokončit projekty ani publikovat svá největší díla. Je to příběh, který ukazuje, že talent nakonec vždycky zvítězí. Bez ohledu na rozptýlení nebo potíže na cestě.

Původ a životní orientace

I v nejlepších dobách by se označení „nemanželské dítě“ mohlo těžko považovat za velké plus. Ale pro Leonarda da Vinciho se to stalo výhodou.

Leonardo se narodil 15. dubna 1452 jako nemanželské dítě Pierovi da Vincimu a šestnáctileté venkovské dívce Caterině Lippi.

Piero byl notářem ve městě Vinci. Pracoval pro obchodníky a knížata z vyšších vrstev, řešil jejich spory a vyřizoval obchodní transakce. Byla to docela vážená práce – dokonce díky ní mohl Piero používat čestný titul „Ser“.

Protože se však Leonardo narodil jako nemanželské dítě, nebyl nucen zapojit se do Pierova podnikání.

Pierův otec, dědeček i pradědeček byli notáři a za normálních okolností by se jím stal i Leonardo. Abyste se však mohli stát notářem, museli jste být členy cechu. Není potřeba dodávat, že existovala pravidla určující, koho do něj pustí – rozhodně žádné nemanželské dítě – a proto měl Leonardo dveře zavřené.

Toto vyloučení však Leonardovi poskytlo příležitost k rozvoji. Nebyl jediný, kdo těžil z toho, že byl nemanželským dítětem. I někteří z nejslavnějších kardinálů, knížat a generálů té doby se narodili mimo manželství. Totéž platilo o renesančních básnících Giovannim Boccacciovi a Petrarkovi, stejně jako o malíři Leonu Battistovi Albertim, který sám Leonarda výrazně ovlivnil.

Teoreticky mohl Piero později vyplnit papíry, kterými by Leonarda „legitimizoval“. Nemělo to však smysl, protože od počátku bylo jasné, že Leonardo je předurčen pro život umělce.

Dávalo to smysl. Neposlali ho do žádné z předních latinských škol, což Leonarda ještě více podnítilo k tomu, aby se učil na základě své jedinečné osobní zvídavosti a z vlastní zkušenosti. Čekal ho jiný druh života.

Leonardo vynikal již jako učeň

V roce 1464 se Piero s malým Leonardem přestěhoval z Vinci do Florencie, města proslulého uměním a obchodem. V té době zde žilo 83 hedvábníků, 84 řezbářů a 30 malířů. Kromě toho mělo město nejvyšší gramotnost v celé Evropě.

Právě ve Florencii se Leonardovi začalo skutečně dařit. Ve 14 letech nastoupil do učení v dílně Andrey del Verrocchia, umělce a inženýra, a také Pierova klienta.

Stát se malířem a umělcem bylo v té době hodně podobné jako stát se tesařem nebo kovářem. Byla to ryze řemeslná práce.

Verrocchiova dílna nebyla jiná. Klienti si objednávali obrazy z jeho ateliéru podobně jako vázy nebo mosazné kliky, které tam také šlo objednat.

Vlastně i díky Leonardovým úspěchům nejsou dnes umělci považováni za pouhé řemeslníky. Z dnešního pohledu jde spíše o kreativní, vysoce respektované osobnosti, které dokážou vytvářet díla nutící k zamyšlení. Leonardo se ale jako umělec formoval ve Verrocchiově dílně. Výuka byla přísná a Leonardo skutečně rozvíjel své schopnosti: porozuměl perspektivě, geometrii a tomu, jak malovat světlo a stín.

Ve dvaceti letech Leonardo nejenže získal titul „mistr malíř“, ale překonal i nadání svého učitele.

Práci obou malířů můžete nejzřetelněji porovnat na obraze Křest Krista, na kterém Verrocchio a Leonardo spolupracovali.

Obraz zobrazuje dvojici andělů vedle Krista. Ten, kterého namaloval Verrocchio, je poněkud plochý a bez života. Je na něm patrná ostrost rysů, díky níž se zdá, že andělovy vlasy sedí na hlavě jako špatně nasazená paruka.

Leonardův anděl je zcela jiný. Má živou tvář a oči, nejsou na něm žádné ostré hrany. Používá techniku známou jako sfumato – což lze přeložit jako „kouřovost“ – aby zjemnil ostré linie a přechod z vlasů na čelo vypadal přirozeně.

Leonardo používal sfumato, protože se domníval, že přesněji znázorňuje, jak lidské oko vnímá objekty. V následujících staletích se právě touto technikou proslavil po celém světě.

Průkopník nových technik

V 70. letech 14. století pokračoval Leonardo v práci ve Verrocchiově ateliéru jako mistr malíř.

Během svého zdejšího působení namaloval pozoruhodný portrét: Ginevra de Benci. Byl to jeho první obraz bez náboženské tematiky, a navíc se mu podařilo představit zcela nový styl portrétování.

Do té doby byl stylem tvorby u většiny portrétů boční profil. Leonardo však pro sedící Ginevru zvolil tříčtvrteční náhled. A místo pouhého zobrazení vzhledu se Leonardo pokusil zachytit něco z jejího tajemného nitra. Její oči a úsměv ukazují, že je to intenzivní a přemýšlivá mladá žena.

Ale byla to nejen pověst malíře, která v této době vzrostla. Leonardo se stal známým i pro místní úřady.

Na policii se dvakrát objevilo anonymní obvinění z nezákonné sodomie. Protože však v jednom z nich byl zmíněn i člen mocné rodiny Medicejských, pravděpodobně zatahali za nitky, aby obvinění (a případná další obvinění) neměla šanci na úspěch.

Ne, že by to, co Leonardo dělal, bylo nějak zvlášť neobvyklé. Florencie byla městem známým homosexualitou. Ve skutečnosti byl v té době v Německu „Florenzer“ slangový výraz pro homosexuála.

V roce 1477 si Leonardo ve Florencii otevřel vlastní dílnu a začal pracovat na tom, co mělo být prvním z mnoha nedokončených projektů. U tohoto obrazu, známého jako Klanění tří králů, zvolil mimořádně neotřelý přístup k námětu.

Maloval docela běžný výjev. Obvykle umělci zobrazovali tři krále přinášející dary Ježíškovi.

Leonardo však obraz naplánoval jinak. Marie a Ježíš měli sedět uprostřed vířící bouře emocí. Dokonce i zobrazená zvířata měla být přemožena duchovní bázní.

K externalizaci psychologie prostřednictvím gest a výrazu použil stejnou techniku, jakou použil na portrétu Ginevry. Tentokrát však byla ještě radikálnější.

Obraz nebyl nikdy dokončen. Leonardo zcela opustil svůj obraz i samotnou Florencii.

Bavičem u Ludovica Sforzy

Ačkoli cesta z Florencie do Milána v roce 1482 trvala pouhý týden, obě města byla jak dva vzdálené světy. Zatímco Florencie byla republikou, kde měli velký vliv bohatí bankéři, v Miláně vládl rod Sforzů.

Leonardo se tam vydal v naději, že v Ludovicu Sforzovi, budoucím milánském vévodovi, najde ochotného mecenáše. Předložil mu působivý seznam svých schopností. Tvrdil, že je zběhlý ve vojenském inženýrství, a tudíž bude schopen navrhovat přenosné mosty, mobilní děla a obrněné vozy. Jinak, dodal jen tak na okraj, by se v době míru věnoval sochařství a malířství.

Už tehdy bylo jasné, že se rozhodl, že se neomezí pouze na malování.

Během let strávených v Miláně se Leonardo snažil zabývat svým hlavním zájmem, analogií mezi přírodou, člověkem, architekturou a technikou.

Například na počátku 80. let 14. století přišel s myšlenkou, že zdravé město bude nejlépe fungovat, když bude jako zdravý člověk. Kanály by zajišťovaly cirkulaci čisté vody, jako v žilách cirkuluje krev, zatímco podzemní kanalizační systém by likvidoval odpad, jako střevní systém likviduje výkaly. Tato myšlenka předběhla svou dobu. Ludovico však Leonardovu nabídku na přebudování milánských vodních cest nepřijal.

Leonardo si však našel své místo jinde: vévoda ho měl rád po ruce, aby mu pomáhal se zábavou u dvora.

Ještě před příchodem do Milána získal Leonardo zkušenosti v divadle. Ve Florencii navrhoval rekvizity a maloval kulisy. V Miláně se ale rozjel naplno. Na dvoře Sforzů se konaly jeho představení, hry a vědecké demonstrace.

Leonardova Maska planet (ang.The Masque of the Planets) byla obzvláště propracovaným představením. Mechanické rekvizity a malované scenérie diváky okouzlily. A díky tomuto úspěchu Leonardova prestiž ještě vzrostla. Ve skutečnosti dosáhl větší slávy jako bavič než jako malíř.

Leonardo a další myslitelé

Leonardo byl svým způsobem okouzlující. Ti, kdo ho znali, ho popisovali jako zářivého, pohledného, půvabného a nadaného vypravěče. Podle jeho prvního životopisce Vasariho dokázala pouhá Leonardova přítomnost utěšit i tu nejzoufalejší duši.

Sforzovský dvůr v Miláně přitahoval geniální mozky ze všech oblastí. Leonardo se snažil využít svých společenských schopností k navazování kontaktů a vytváření příležitostí. Dnes bychom tomu mohli říkat networking.

Například, ačkoli byl Leonardo docela zběhlý v geometrii, jeho matematické schopnosti v jiných oblastech tak rozvinuté nebyly. Naštěstí měl blízko k matematikovi Lucovi Paciolimu, který mu pomohl jeho aritmetiku zlepšit. Ve skutečnosti Leonardovy zápisníky obsahují mnoho seznamů s úkoly, z nichž jeden zní: „Naučit se násobení odmocnin od mistra Lucy.“

Leonardo byl také Pacioloiho nadšeným spolupracovníkem. Například poskytl ilustrace pro Pacioliho matematickou knihu De divina proportione z roku 1498. Byly to jediné kresby, které vyšly za jeho života, a jsou překvapivě krásné. Mnohostěny zobrazil jako dřevěné objekty a použil chytře stínování a průhledné plochy, aby čtenářům pomohl pochopit jejich geometrické vlastnosti.

Kromě matematiků Leonardo rád trávil čas s architekty, zejména s Donatem Bramantem a Francescem di Giorgio, kteří měli také umělecké sklony.

Často diskutovali o Vitruviovi, římském vojenském inženýrovi z prvního století před naším letopočtem, který napsal velmi slavné pojednání o architektuře.

Vitruvius se domníval, že stavby by se měly řídit principy lidského těla. Chrám by tedy měl být navržen s centrálním bodem, který je stejně vzdálen od jeho přední, zadní a boční části, stejně jako je lidský pupek stejně vzdálen od temene hlavy a špiček natažených rukou a nohou.

Tato myšlenka se Leonardovi zalíbila. Byl stále více posedlý proporcemi lidské anatomie a jejími analogiemi, které lze nalézt v přírodě.

Právě tyto diskuse přímo vedly k vytvoření Leonardovy nejslavnější kresby Vitruviánský muž, která zobrazuje člověka – ne nepodobného samotnému Leonardovi – zasazeného do středu kruhu i čtverce.

Milánské portréty

Vitruviánský muž nebyl jediným neuvěřitelným uměleckým dílem, které Leonardo během svého působení v Miláně vytvořil.

Vévoda ho také pověřil vytvořením dvou portrétů.

Prvním a nejznámějším je Dáma s hranostajem. Je to portrét Cecilie Galleraniové, jedné ze Sforzových milenek, s níž měl Ludovico v roce 1490, když jí bylo 16 let, dítě.

Předpokládá se, že zakázku zadal na památku tohoto těhotenství.

Leonardův portrét opět porušil tradici. Je to obraz oplývající tajemstvím. Zdá se, že vyobrazená žena o něčem přemýšlí.

Její postoj a symbolika obrazu vyprávějí příběh. Její vnitřní neklid je cítit i po tolika letech. Například z toho, jak něžně pokládá ruku na hranostaje je zřejmé, jak si vztahu se Sforzou cení. Vodítkem je právě toto zvíře: vévoda byl neapolským králem vyznamenán italskou verzí Řádu hermelínu.

Když portrét porovnáme s portrétem Ginevry de Benci je jasné, že Leonardo pracoval svou technikou sfumato. Hra světla a stínu dodává obrazu mimořádnou hloubku. Moderní analýza navíc odhalila, že Leonardo používal extrémně tenké, téměř průhledné vrstvy glazury, které mu pomáhaly kontrolovat zářivost barev.

Předpokládá se, že druhý portrét, La Belle Ferronnière, rovněž zobrazuje jednu z vévodových milenek, která otěhotněla, Lucrezii Crivelliovou. Byla dvorní dámou vévodovy manželky Beatrice d'Este.

Je to zvláštní obraz. Hra světla a stínu je živá, ale vlasy jsou trochu zplihlé, na lícní kosti je zvláštní odlesk a její tělo nesedí úplně dobře. Pouze stuha na Lukréciiných šatech má Leonardův osobitý nádech.

To vyvolává domněnku, že některé části obrazu mohou být ve skutečnosti dílem některého z Leonardových žáků; Leonardovu ruku a vliv však lze stále rozpoznat.

Poslední večeře

Jako každý velký umělec i Leonardo věděl, jak cenná dovednost je pozorování. Lidé, příroda a zvířata byli v jeho zápisnících předmětem podrobného zkoumání. Obzvláště koně se objevují opakovaně, protože léta pracoval na pomníku jednoho z nich. Bohužel, kvůli příchodu invazních francouzských vojsk v roce 1494 nikdy nebyl dokončen.

Jinak ho zajímali především lidé. A mnohé z toho, čeho byl při svém pozorování svědkem, zpracoval a uvedl do praxe ve světoznámé Poslední večeři.

Vévoda pověřil Leonarda, aby namaloval fresku v jídelně kláštera Santa Maria delle Grazie. Začal v roce 1495, ale k Ludovicově nesmírnému zklamání nebyl zrovna rychlý.

Měl však o čem přemýšlet, takže mu to nelze příliš vyčítat.

Leonardo se snažil zachytit okamžik, kdy Kristus odhalil, že ho Jidáš zradil. Použil přitom kreativní přístupy k optice, perspektivě, ale i k lidskému postoji a gestům.

Nebyl to jen jeden okamžik, který chtěl Leonardo zobrazit. Snažil se také divákovi vysvětlit, co se právě stalo a co se bude dít dál. A udělal to hned dvanáctkrát, pro každého apoštola jednou. Když se na ně podíváte, můžete si udělat skutečný obrázek o škále jejich emocí: jsou rozzlobení, zaskočení, smíření s osudem nebo v případě Jidáše lačně svírají pytlík se stříbrem.

Leonardo také použil několik triků, aby na diváka skutečně zapůsobil. Stůl je neskutečně úzký, využívá linie perspektivy tak, aby vytvořil pocit hloubky, který přitahuje pohled k postavě samotného Krista. To udělal záměrně. Hrál si s pravidly perspektivy, která tak posedle studoval. Bylo to znamení, že svou práci v oblasti geometrie a vědy přenesl do svého umění.

Ve službách Cesara Borgii

Přibližně 20 let poté, co se Leonardo chlubil Ludovicu Sforzovi svými schopnostmi vojenského inženýra, se konečně setkal s opravdovými hrůzami války.

Psal se rok 1499 a francouzská vojska Ludvíka XII. obsadila Milán a vévodův dvůr se rozpadl. Francouzi neměli nic proti samotnému Leonardovi; ve skutečnosti už existovaly plány na jeho setkání s francouzským králem. Probíhající vojenský konflikt však znamenal, že Leonardo musel zamířit zpět do Florencie.

Ocitl se pod křídly jistého Cesara Borgii, Ludvíkova spojence, který se chystal dobýt území po celé Itálii. S největší pravděpodobností to byl Niccolo Machiavelli, autor knihy Vladař, kdo při vyjednávání o kapitulaci Florencie sjednal také dohodu o zajištění Leonardových služeb pro Borgiu.

S Borgiovým souhlasem Leonardo procestoval válkou zničenou Itálii a navrhoval, jak by se daly zlepšit konstrukce mostů a pevností. Vypočítal například, že kdyby pevnosti měly zakřivené stěny namísto plochých, mohly by dělové koule částečně odklonit a ty by tak způsobily tak menší škody.

Co však Borgia opravdu miloval, byly Leonardovy úžasné, podrobné mapy. Například Leonardova mapa Imoly z roku 1502 spojovala vědu a umění. Nezvykle byla barevná a znázorňovala území z ptačí perspektivy. A také ukazovala vzdálenosti mezi domy a městy ve všech směrech.

Právě díky této přesnosti a detailnosti mohl Borgia bleskově zaútočit dříve, než si jeho nepřátelé (nezávislá knížata), stihli připravit obranu.

Po osmi měsících toho však měl Leonardo dost. Ačkoli byl Borgia známý svým charismatem, byl to také zkorumpovaný a krutý vrah. Koneckonců je dobře známo, že to byl muž, na němž Machiavelli založil Vladaře. A i Machiavelliho znepokojovaly hrůzy, které páchala Borgiova armáda.

Stát se vojenským inženýrem byl Leonardův celoživotní sen, který se však změnil v noční můru.

Leonardo a Michelangelo

Když se Leonardo vrátil do Florencie, setkal se s novou osobností – Michelangelem, jehož socha David byla úžasná.

Když se objevil takový talent, úřady vypracovaly zadání a pověřily Leonarda i Michelangela, aby namalovali různé části florentské radní síně.

Soutěž se však ani jednomu z umělců nezamlouvala.

Leonardova plánovaná freska mohla být potenciálně stejně působivá jako Poslední večeře. Byla by dokonce ještě větší, pokrývala by přibližně třetinu 174 stop vysoké zdi. Navrhovaným námětem byla bitva u Anghiari, florentské vítězství z roku 1440. Leonardo počítal s obrovskými víry krve, prachu, skřípajících zubů, kvílejících koní a zpanikařených vojáků.

Michelangelo měl namalovat jinou stěnu a inspirovat se jinou bitvou.

Umělci si však nerozuměli. Náladový Michelangelo byl na Leonarda při každé příležitosti hrubý, Leonardovu uměleckému naturelu navíc soutěživá atmosféra opravdu nevyhovovala.

Stejně jako předtím ve Florencii Klanění tří králů, nedokončil Leonardo ani Bitvu u Anghiari.

Tentokrát však vsadil víc – jednalo by se o obrovské dílo. Jeho odstoupení je však pochopitelné. Poslední večeře Leonardovi ukázala, že práce na fresce vyžaduje jiné dovednosti než malba. Nebyl školeným freskovým malířem a při počáteční práci na Bitvě u Anghiari měl potíže s nalezením správné směsi barev, která by pomohla fresce přilnout k omítce.

I přes nedokončenost bylo Leonardovo úsilí oslavováno. Když byly přípravné skici obou děl vystaveny ve Florencii, mladí umělci se do Florencie sjížděli z celé Evropy, aby je obdivovali.

Sám slavný Rafael nakreslil vlastní verze obou, zatímco Cellini nazval výstavu „školou světa“. Kresby jsou dodnes považovány za ukázkové příklady vrcholné renesance.

‍

Dílo o anatomii

Než Leonardo nadobro opustil Florencii, využil příležitosti a pokračoval ve studiu lidské anatomie.

Výsledky Leonardova podrobného zkoumání lidského těla lze v mnoha ohledech zařadit mezi jeho nejpůsobivější díla. Dlouhá léta však zůstaly neobjeveny.

Profesor anatomie na univerzitě v Pavii mohl Leonardovi poskytnout k pitvě asi 20 čerstvých těl. Při této hrůzné práci Leonardo pořídil nádherné kresby každé kosti, svalu a lidského orgánu.

Je zřejmé, že pokud se chcete stát lepším malířem lidského těla, je důvěrná znalost anatomie nesmírně užitečná, Leonardův zájem však nebyl pouze umělecký. Jeho učení sahalo hlouběji než jen k vizuálnímu vnímání.

K 240 kresbám napsal 13 000 slov textu, v němž podrobně popsal své úvahy o fungování očí, srdce, mozku, a dokonce i lidského plodu.

Kdyby byly tyto kresby a pozorování zveřejněny, přispěly by obrovským dílem k množství lidských poznatků. Leonardo daleko předběhl svou dobu – jeho zápisky například obsahují nejstarší popis účinků arteriosklerózy na tělo.

Ale snad nejpůsobivější je jeho studie o srdci.

V té době byla orgánem nejvíce spojeným s krví játra. Leonardo si nejen uvědomoval důležitost srdce, ale dokázal pochopit fungování aortální chlopně. Bylo to díky předchozímu pochopení zákonů dynamiky tekutin a pokusu s voskem a býčím srdcem – srdce naplnil voskem a ze vzniklé formy vytvořil skleněnou repliku, aby mohl pozorovat pohyb tekutiny uvnitř.

Kupodivu trvalo 450 let, než se moderní věda opravdu začala zabývat dynamikou tekutin v srdci. Když se tak stalo, ukázalo se, že Leonardovy hypotézy byly od počátku správné.

Tyto postřehy jsou dodnes užitečné zčásti také proto, že jako všichni velcí učitelé i Leonardo věděl, jak věci srozumitelně podat. Používal fantastické analogie, například popisoval srdce jako „ústřední semeno“, z něhož vycházejí všechny „kořeny a větve“.

‍

U francouzského krále

V roce 1507 se Leonardo vrátil do Milána. Ale věnoval se teď mnohem více vědeckým studiím o vzduchu, vodě a geologii. Ty se dobře doplňovaly s jeho pozorováním ptáků, ryb a také nápady na létající stroje.

Po nepovedeném pobytu v Římě mezi lety 1513 a 1516 se Leonardo náhle ocitl u mecenáše, který se stal mecenášem všech mecenášů: charismatického (stejně jako mnoho dalších Leonardových mecenášů) francouzského krále Františka I..

Ve svých 64 letech Leonardo poprvé v životě odcestoval z Itálie a nikdy už se tam neměl vrátit. Stal se oficiálním královským umělcem a inženýrem.

Král František šel tak daleko, že Leonarda označil za „nejvýznamnějšího malíře naší doby“. Leonardo také dostal příležitost navrhnout na venkově novou královskou vesnici, která však nikdy nebyla postavena. Dokonce mu král poskytl i řádný plat. Už nebyl placen podle jednotlivých zakázek.

V roce 1517 Leonarda navštívil kardinál Luigi Aragonský a kardinálův sekretář Antonio de Beatis setkání zaznamenal. Leonardo přiznal, že ho nedávná mrtvice připravila o možnost používat pravou ruku, a cítil, že jeho dny umělce jsou již sečteny. Zároveň však svým hostům ukázal tři obrazy, které právě dokončoval a z nichž každý byl mistrovským dílem;

jedním z nich byl Svatý Jan Křtitel. Na něm se ze stínů vynořuje svůdná a androgynní dlouhovlasá postava se zdviženou rukou, která tajemně ukazuje k nebi.

Druhým byla Svatá rodina se svatou Annou. Stále je to mistrovské dílo, i když někdo soudí, že výrazy zobrazených blednou ve srovnání s Leonardovým vyobrazením Jana Křtitele.

Třetí, nad kterým přemýšlel několik let, se měl stát jedním z nejslavnějších obrazů všech dob.

‍

Mona Lisa

Leonardo se po celý život snažil pochopit a odhalit záhady světa. Nebylo to proto, že by toužil po slávě nebo věhlasu, ale protože ho hnala neukojitelná zvědavost.

Konkrétně jeho obrazy byly cvičením v pohybu a emocích. Pouhým gestem dokázal odhalit myšlení a pohnutky zobrazené postavy. Díky tomuto přístupu se stal jedním z největších malířů historie. Leonardo vdechl život tomu, co bylo dříve nehybné a statické.

Mona Lisa je často považována za Leonardovo vrcholné mistrovské dílo. Není to jen obraz ženy, je svědectvím o tom, že některá lidská tajemství jsou neřešitelná. Také poukazuje na jeho zájmy mimo malířství.

Portrét je nejznámější díky úsměvu vyobrazené ženy, který jako by vyjadřoval různé emoce v závislosti na úhlu pohledu.

Pokud se díváte na oči, je úsměv rozostřený. Díky tomu se zdá, že se její zdvižené koutky úst usmívají. Když se však zaměříte na samotná ústa, úsměv zmizí.

I na tomto obraze Leonardo využil svých poznatků z optiky a vnímání k rozostření krajiny. To kontrastovalo s tehdejší standardní metodou, která spočívala v tom, že všechny aspekty plátna byly ostré bez ohledu na jejich vzdálenost.

Jeho studie světla a odrazu ho přivedly na myšlenku použít jako podklad olovnatou bělobu. Ta zachycuje světlo přes tenké vrstvy průsvitné lazury. Tento efekt je patrný zejména v okolí tváří. Zdá se, že se obraz téměř třpytí životem.

O kompozici Mony Lisy byly napsány knihy, zde však stačí poukázat na to, že revoluční je i pozadí. Řeka se vlévá do hedvábného šátku portrétované a krajina splývá s jejími vlasy, jako by splynula s přírodou.

Tím, že Leonardo aplikoval přírodní zákonitosti na lidskou postavu, vystihl svůj výzkum přírody a vztah mezi ní a člověkem. Toto poselství stále uchvacuje lidi široko daleko.

Leonardo vlastnil Monu Lisu po zbytek svého života. Zemřel osm dní po svých 67. narozeninách, 23. dubna 1519.