Leonardo da Vinci

Leonardo da Vinci nebyl obyčejný umělec. Byl prototypem renesančního člověka, který se bez ostychu věnoval celé řadě oborů. Jedním z důvodů, proč byl tak výjimečným inovátorem, byla právě šíře jeho zájmů a mistrovství v několika disciplínách – to vše poháněné hlubokou zvědavostí po tom, jaké místo člověk zaujímá v přírodě.

Leonardo je sám o sobě mýtem. Inspiroval umělce a tvůrčí osobnosti od malíře Raffaela po romanopisce Dana Browna, od surrealisty Salvadora Dalího po hudebníka Bradforda Coxe, frontmana kapely Deerhunter. Pokud ale chcete Leonarda skutečně pochopit, musíte jít za hranici mýtu.

Jeho život rozhodně nebyl všední a následující kapitoly ho rozebírají a zasazují do souvislostí. Leonardův talent a vhled se mnohem snáz oceňují, když víte, na co reagoval a co jeho myšlenky a díla předjímala.

Především je to příběh inspirace. Příběh muže, který většinu života pracoval na zakázku, řadu projektů nedokončil a svá největší díla nikdy nevydal tiskem. Je to příběh, který ukazuje, že skutečný talent se nakonec prosadí navzdory rozptýlení i překážkám na cestě.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jaké slangové výrazy se používaly v patnáctém století,
• jak vypadaly Leonardovy „to‑do listy“,
• a co se dá naučit tím, že nalijete vosk do srdce býka.

Ani v nejlepších dobách by označení „nemanželský“ nebylo považováno za velkou výhodu. Pro Leonarda da Vinci se však ukázalo být výrazným plusem.

Leonardo se narodil 15. dubna 1452 Pieru da Vincimu a Caterině Lippi, šestnáctileté dívce z rolnického prostředí. Nebyli manželé. Piero byl notářem ve městečku Vinci – pracoval pro obchodníky a vysoce postavené šlechtice, sepisoval smlouvy, řešil spory a zajišťoval obchodní transakce. Byla to velmi respektovaná profese a Piero díky ní mohl užívat čestný titul „Ser“.

Protože se však Leonardo narodil mimo manželství, nebyl nijak vázán tím, aby pokračoval v rodinné notářské tradici. Otec, děd i praděd Ser Piera byli všichni notáři a za běžných okolností by se jím stal i Leonardo. Aby se ale člověk mohl stát notářem, musel být členem cechu – a ten měl jasná pravidla, koho přijme. Děti narozené mimo manželství mezi ně rozhodně nepatřily. Pro Leonarda tak byly dveře do cechu zavřené.

Právě tato vyloučenost mu však otevřela jinou cestu. Nebyl zdaleka jediný, komu nemanželský původ nakonec prospěl. Někteří z nejznámějších kardinálů, princů a generálů té doby byli rovněž nemanželského původu. Totéž platilo o renesančních básnících Giovannim Boccacciovi a Petrarkovi i o umělci Leonu Battistovi Albertim, který měl na Leonarda značný vliv.

Teoreticky mohl Piero Leonarda později „zlegitimizovat“ – existovaly k tomu příslušné právní postupy. Nedávalo to však velký smysl: od samého počátku bylo zřejmé, že Leonardo je předurčen k životu umělce. Nasvědčovalo tomu i to, že nebyl poslán na žádnou z předních latinských škol. O to víc ho to podnítilo, aby se vzdělával vlastní cestou – prostřednictvím osobní zvědavosti a zkušenosti. Čekal ho jiný druh života.