Flow

Mihaly Csikszentmihalyi je maďarsko-americký psycholog, který se narodil v roce 1934 v Itálii. Studoval na univerzitách v Itálii, Švýcarsku a USA a získal doktorát z psychologie na univerzitě v Chicagu. Je známý pro svou práci na téma kreativity a toku, což je stav, kdy se člověk plně soustředí na činnost a zapomíná na okolní svět.

Csikszentmihalyi je autorem několika knih, včetně Kreativita: Flow a psychologie objevování a vynalézání a Flow: O štěstí a smyslu života. Jeho práce byla přeložena do více než 20 jazyků a získala mnoho ocenění.

Csikszentmihalyi je také zakladatelem a ředitelem Quality of Life Research Center na Claremont Graduate University v Kalifornii. Je členem Americké akademie umění a věd a Evropské akademie věd a umění.

Jeho práce ovlivnila mnoho oblastí, včetně psychologie, managementu, vzdělávání a umění. Csikszentmihalyi je stále aktivním výzkumníkem a přednáší na univerzitách po celém světě.

Najděte smysl života prostřednictvím flow

Čím to je, že někteří lidé si užívají šťastné a tvůrčí existence, zatímco jiní jako by se stále pohybovali pohodlnou, ale frustrující cestou?

Mihaly Csikszentmihalyi v knize „Flow" zná odpověď. 

(poznámka: Flow se zde nepřekládá, jde o odborný termín. Pro pochopení textu nebo lepší čtivost lze využít překlady "tok" nebo "proud")

„Flow" je zásadní dílo v oblasti psychologie. Tvrdí, že v našem stále úzkostlivějším a roztěkanějším životě se možná příliš soustředíme na vnější odměny a názory (například tím, že se neustále srovnáváme s vrstevníky). Jako lék kniha nabízí techniky, které nám umožní zaměřit se místo toho na vnitřní odměny. Když nás to dovede k tomu, abychom se svým zájmům věnovali dostatečně dokonale, dostaneme se do stavu čistého flow. V tomto stavu se nestaráme o vnější odměny, jako je moc nebo bohatství, a vůbec nebereme v úvahu názory ostatních.

Kniha „Flow" vychází z dlouholetého empirického výzkumu, využívá starověkou moudrost, filozofii a moderní psychologii. Přináší nespočet příkladů lidí, kteří objevili, jak se „dostat do zóny", a vést tak spokojený život a odvádět nejlepší práci.

Dozvíte se například, že mnozí vědci vytvořili některé ze svých nejpřevratnějších prací ve volném čase. Uvidíte, proč se chirurg nebo fotbalový milionář může hluboce nudit, zatímco dělník v továrně básní o nejrůznějších tématech. Zjistíte také, proč vám pobyt ve vězení může pomoci objevit vaše cíle a posílit vaše odhodlání - jako se to stalo Malcolmovi X. A nakonec uvidíte, jak vám větší všímavost k okolí může pomoci vytěžit maximum i z poslechu hudby. 

Pokud nejste spokojeni v práci nebo se nudíte a nejste šťastní doma, tyto kapitoly vás dostanou ze zajetých kolejí a přimějí vás k tomu, abyste co nejlépe využili čas, který na tomto světě máte.

Vliv náboženství a přepychu

Když se na své životy podíváme z odstupu, zdají se nám bezvýznamné. A když je zkoumáme zblízka, všimneme si, že jsme nešťastní a nenaplnění. Aby se s tím vyrovnali, většina z nás hledá útěchu v náboženství nebo vnějších odměnách, jako je bohatství nebo sláva. Vypadá to, že tento přístup dává smysl, ale může vést také k tomu, že se vzdáme svého kritického myšlení.

Organizovaná náboženství, jako je křesťanství a islám, nám sice poskytla pravidla, podle kterých máme žít, a dala našemu životu smysl. Ovšem naše vlastní poznatky o vesmíru ukázaly, že zásady náboženství jsou chybné. Přesto se mnoho lidí nadále řídí náboženskými ideologiemi, protože je pro ně snazší považovat život za smysluplný.

Také mnoho říší a kultur vedlo své občany k tomu, aby uvěřili, že ovládají svůj osud - například Římané na vrcholu své moci a Číňané před mongolskou invazí. Ačkoli tato víra lidi uklidňovala, ukázala se jako zcela mylná, protože se každá z těchto civilizací zhroutila.

A pokud už se neschováváme za náboženství nebo politickou ideologii, snažíme se získat vnější odměny, jako je moc, bohatství nebo sláva. Ani ty nás však moc dlouho neuspokojí.

Jistě, žijeme v luxusní době a lidé z minulosti by nevěřili, jaké vymoženosti poskytuje moderní život. Ale nezdá se, že by nás činilo šťastnějšími, že máme více peněz a vlastníme více věcí. Jak ukázala jedna studie, životní spokojenost příliš nekoreluje s bohatstvím. Pro důkaz nemusíte chodit daleko: stačí si vybavit množství bohatých pacientů v péči psychiatrů.

Abychom dali svému životu smysl, snažíme se působit na své okolí. Ať už vystavováním svého bohatství nebo honbou za mocenskými posty. To nám však štěstí nezajistí.

Je nám vrozené hledat potěšení

Naše pozornost zpracuje během života jen omezené množství informací. Tento zdroj se zmenšuje mimo jiné proto, že většina z nás používá jako kompenzaci každodenní zátěže okamžité uspokojení. Dáváme přednost prostému „potěšení" před uspokojivějším, avšak obtížněji dosažitelným požitkem. Potěšení poskytuje jednoduchý regenerační řád, podobně jako spánek nebo jídlo. Vyvinuli jsme se tak, že když máme nízkou hladinu cukru v krvi, cítíme se hladoví a máme nutkání něco sníst.

Požitek naproti tomu vyžaduje, abychom se namáhali, využívali své schopnosti, soustředění a překonávali zdánlivá omezení daná vlastními geny. Tímto způsobem nám požitek pomáhá dosáhnout ambiciózních cílů, které jsme si stanovili, a umožňuje nám získat kontrolu nad naší pozorností.

To se projevuje třeba při přípravě jídla, které jsme nikdy předtím nevařili. Vyžaduje to trpělivost a ochotu experimentovat, což pak přispívá k tvorbě jemných chuťových buněk, které nám umožňují vychutnat si každé sousto.

Přesto to vypadá, že dáváme přednost potěšení, nikoli požitku, často v podobě bezbolestného úniku a hédonismu. Ty však postrádají novost a možnost růstu.

Například po náročném pracovním dni mnozí z nás sedí u televize, filmů nebo videí. V tomto stavu čistého konzumu jsme nejpasivnější a snadno se rozptýlíme.

O víkendech se navíc mnozí z nás odreagovávají alkoholem nebo dokonce jinými drogami. Ty sice mohou slibovat uvolnění nebo rozšířené vědomí, ale výsledkem je často poškozená schopnost koncentrace a ztráta kontroly.

Šablonovité děje televizních pořadů i umělý ráj v podobě alkoholu nebo drog vyžadují vnější stimulaci, přičemž ani jedna z nich nám neumožňuje uplatnit dovednosti nebo se plně soustředit na své cíle.

Naše mysl často nedělá, co může, aby dosáhla růstu nebo komplexnosti, ale neměli bychom volit cestu nejmenšího odporu a největšího rozptýlení.

Každý má svůj jedinečný cíl

Pro popis toho, co cítí, když jsou „v zóně", používají lidé stejné výrazy napříč různými jazyky a kulturami.

Tento pocit je spíše požitkem než potěšením. Dostaví se, pokud se věnujete úkolu nebo činnosti, kde jsou vyvážené dovednosti a výzvy, které mají jasné cíle a okamžitou zpětnou vazbu.

Vezměme si například chirurgy, kteří provádějí mimořádně náročné operace. Během operace mají okamžitě vizuální zpětnou vazbu - když v řezu není krev, vedou si dobře. Odstranění nemocného orgánu jim pak přináší uspokojení, protože získali jistotu, že operace byla úspěšná.

Ne každý však může mít stejné cíle. Srovnejte chirurgy a internisty. Stejně jako chirurgové mají i internisté jasné cíle, ale na rozdíl od nich nemohou získat okamžitou zpětnou vazbu. Musí si proto stanovit pro své uspokojení cíle jiné, jako například správná diagnóza nemoci a užití správných léků.

Být v zóně znamená, že jste zcela ponořeni do daného úkolu. Kombinuje se tak akce a uvědomění, což vám dává pocit kontroly.

Například horolezci. Je samozřejmé, že při plnění svých cílů čelí extrémnímu nebezpečí. Ale to, co je baví, je využívat své odborné znalosti k potlačení strachu - například tím, že přesně odhadnou obtížnost výstupu. Aby to dokázali, musí se věnovat svému úkolu naplno.

Takové ponoření a naprosté soustředění bylo pozorováno také u melanéských námořníků. Vědci zjistili, že tito námořníci, kteří byli odvezeni se zavázanýma očima stovky kilometrů od svého domovského ostrova, dokázali přesně určit svou polohu jen díky tomu, že se soustředili na to, jak vodní proudy vedou loď.

Toto ponoření, které můžeme pozorovat u chirurga, horolezce a melanéského námořníka, je tak silné, že nás dokáže osvobodit od našeho sebeuvědomění, starostí a úzkostí a umožní nám ztratit pojem o čase. Horolezec se skutečně tak hluboce soustředí na složitost skalní stěny, že zapomene na své problémy, a chirurgové uvádějí, že mají pocit, že jejich operační tým je jeden organismus.

Působení osobních odměn na rozvoj dovedností

Jednoho rána vešel v Neapoli americký turista do obchodu se starožitnostmi a chtěl si koupit sochu. Majitel požadoval značnou sumu, nicméně když viděl, že se turista chystá zaplatit, prohlásil, že socha není na prodej.

Proč?

Vysokou cenu neuvedl proto, že by chtěl turistu obrat, ale spíše proto, že ho bavilo smlouvání a s ním spojený souboj argumentů. Zdokonaloval si tím svou mentální hbitost a prodejní dovednosti.

Kdykoli se do něčeho takového pustíme - do něčeho, co není ani příliš snadné, ani příliš obtížné -, máme tendenci rozšiřovat své osobní hranice a dosáhnout více.

Například pokud jste tenisový začátečník, zpočátku vás prostě bude bavit zkoušet trefit míček přes síť. Jak se budete zlepšovat, začne vás tato snadná výzva nudit a začnete hledat nové výzvy - pravděpodobně budete chtít hrát proti někomu jinému.

Pokud si vyberete soupeře, který je mnohem zkušenější než vy, zanedlouho se přestanete cítit ve své kůži a začnete být nervózní. Protože je výzva tak obtížná, můžete se dokonce vzdát šance na získání nových dovedností. Pokud si však vyberete jen o málo lepšího soupeře než jste vy, máte možnost se skutečně zlepšit.

Zlepšení však také vyžaduje, aby dovednosti byly v souladu s osobními cíli a zálibami a nebyly ovlivňovány vnějšími okolnostmi, jako je příslib odměny nebo hrozící trest, pokud se vám bude nebo nebude dařit. 

Zmíníme se o keramičce Evě Zeiselové, která byla vězněna Stalinovou policií. Motivována osobní potřebou zachovat si zdravý rozum, hrála v duchu šachy sama proti sobě, učila se nazpaměť vlastní poezii a cvičila. Své dovednosti i v těch nejhorších podmínkách stále zdokonalovala.

Aby si zachovali zdravý rozum, vymýšleli si lidé jako Zeiselová (kteří prakticky neměli jinou motivaci), hry, kterými si zlepšili své dovednosti, představivost a ovládali své vědomí.