Tělo sčítá rány

The Body Keeps The Score

Bessel van der Kolk

Jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit

Tělo sčítá rány

4.46

na základě

117615

hodnocení na Goodreads

4.8

na základě

60035

hodnocení na Amazonu

hodnocení Čtuto

O knize

Trauma nelze obejít. Jeho následky zažívají mnozí – možná vy, možná vaši blízcí. Vždy však ovlivňuje životy všech okolo. A není v silách trpícího, aby projevy v podobě depresí, chronických potíží, alkoholismu, sebepoškozování či pocitů studu a osamělosti zvládl bez pomoci.
Bessel van der Kolk popisuje s laskavostí a otevřeností příběhy, s nimiž se setkal v klinické praxi, a dělí se o výsledky svých výzkumů v oblasti terapie posttraumatické poruchy. Prokázal jimi, že zanedbávané či zneužívané děti, účastníci nehod a katastrof, váleční veteráni či oběti násilných činů potřebují víc než medikamenty. Skutečné uzdravení vede přes hledání cesty k sobě samým, k vlastnímu tělu, které si v nekonečné smyčce udržuje otisk prožitého utrpení. I díky van der Kolkově práci se lze vydat na možná dlouhou, ale nadějnou cestu k lepšímu a plnějšímu životu.

Proč knihu číst

#čtutáty z knihy

Bessel van der Kolk

Klíčové myšlenky z knihy

Zjistěte, jak trauma ovlivňuje vaše tělo a mysl

Všichni známe příběhy traumatizovaných válečných veteránů, kteří zažili krutost a bolest, kteří během boje zabili jiné lidi nebo byli svědky smrti svého spolubojovníka. Traumatizovaní vojáci často nemohou najít cestu zpět do společnosti. Bojují se svými vzpomínkami, rozvíjejí se u nich přecitlivělé reakce a stávají se cizími sobě i svým blízkým.

Co se děje v těle a mysli lidí, kteří prožili trauma? A proč je tak těžké najít od něj úlevu?

Trauma je v naší společnosti neuvěřitelně časté

S traumatem se nepotýkají jen váleční veteráni – v naší společnosti je mnohem rozšířenější, než si uvědomujeme. Pravdou je, že trauma se může stát každému, a je na čase zjistit, co to skutečně znamená.

Trauma vzniká v důsledku prožitku extrémního stresu nebo bolesti, které v jedinci zanechávají pocit bezmoci nebo příliš velkého přetížení, než aby se dokázal vyrovnat s nepřízní osudu. Typickým důsledkem traumat jsou válečné zážitky, ale způsobují je i násilné trestné činy a nehody.

Znásilnění a zneužívání dětí jsou hrozné události a jsou bohužel také častější, než si myslíte. Ze zpráv vyplývá, že jen v roce 2014 se ve Spojených státech stalo obětí znásilnění 12 milionů žen a že více než 50 % z nich bylo v době útoku mladších 15 let. Každý rok jsou ve Spojených státech zaznamenány 3 miliony případů zneužívání dětí.

Tyto traumatické zážitky mohou změnit život postižených i jejich přátel a rodiny. Traumatizované osoby často trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), která může vést k depresím a zneužívání návykových látek.

Traumatizovaní lidé mají navíc tendenci nedůvěřovat každému, kdo nezažil stejné utrpení jako oni, a předpokládají, že je nikdo nemůže pochopit. To se ukázalo v jedné z terapeutických skupin, kterou autor založil pro vietnamské veterány.

Zatímco skupina pomáhala veteránům najít přátele a sdílet své zkušenosti, ti, kteří nebyli traumatizováni válkou, byli skupinou považováni za outsidery, včetně autora. Trvalo týdny naslouchání, empatie a budování důvěry s veterány, než ho přijali.

Navázat vztah s někým, kdo trpí posttraumatickou stresovou poruchou, je samo o sobě náročné, takže si jen představte, že se snažíte udržet manželství, blízké přátelství nebo stabilní vztah mezi rodiči a dětmi. Pro traumatizované lidi je obtížné důvěřovat i těm, kteří je mají nejraději, včetně partnerů a dětí. To může být pro přátele a rodiny velmi těžké a často to vede k odcizení nebo rozvodu.

Flashbacky způsobují, že lidé znovu prožívají duševní a fyzické zážitky traumatu

Vzpomněli jste si někdy na něco trapného, co jste udělali, a cítíte, jak se červenáte? Pak máte drobný náhled na to, jak vzpomínky na trauma mohou ovlivnit tělo.

Když si člověk trpící posttraumatickou stresovou poruchou vzpomene na své trauma, jeho tělo a mozek se dostanou do vysoce stresového režimu, protože vzpomínku prožívají, jako by byla skutečná. Tomuto jevu se říká flashback, což je dopad traumatu, který autor zkoumal v experimentu, který prováděl se svými pacienty.

Každý pacient souhlasil s tím, že si poslechne nahrávku scénáře, který rekonstruoval jeho traumatický zážitek. Při přehrávání scénáře účastníci vdechovali vzduch s malou koncentrací radioaktivních částic. Tento vzduch by byl viditelný při skenování mozku, což autorovi umožnilo zjistit, které oblasti mozku byly aktivní, když si pacienti vzpomněli na své trauma.

Jako první se experimentu zúčastnila čtyřicetiletá učitelka Marsha. Její scénář ji zavedl zpět k tragické nehodě, při níž přišla o pětiletou dceru i o nenarozené dítě, které v té době čekala.

Když Marsha poslouchala scénář, prudce se jí zvýšil krevní tlak a tep. Aktivita v levé polovině jejího mozku, která je zodpovědná za racionální myšlení, se zpomalila a fakticky "deaktivovala". Taková deaktivace ztěžuje osobám trpícím posttraumatickou stresovou poruchou uvědomit si, že věci, které slyší, vidí a cítí během vzpomínek, nejsou skutečné.

V Marshině mozku se výrazně snížila aktivita Brocovy oblasti, která je zodpovědná za mluvení, a Marsha tak nebyla schopna mluvit. Hladina stresových hormonů jí stoupla a zůstala vysoká. U duševně zdravých lidí stresové hormony stoupnou a pak klesnou, jakmile hrozba pomine. Ale u lidí s traumatem v minulosti trvá mnohem déle, než se tyto hormony vrátí na normální úroveň.

To dokazuje, že připomenutí traumatu může být téměř stejně děsivé jako samotné prožití traumatické situace.

Trauma z dětství má negativní dopady v dospělosti

Traumatické zážitky jsou dost těžké na to, aby se s nimi člověk vyrovnal v dospělosti, ale není nic těžšího než čelit traumatu v dětství. Děti, které prožily trauma, mají ještě ne zcela vyvinutý mozek a jsou vystaveny většímu riziku, že budou mít celou řadu negativních následků. Tyto následky se projevují v letech bezprostředně následujících po prožitém traumatu i později v dospělosti.

Traumatizované děti často očekávají, že se stanou špatné věci. Autor to prokázal na experimentu, při němž byly dětem, které zažily trauma, a dětem, které ho nezažily, ukazovány kartičky s obrázky z časopisů.

Na jedné z kartiček byly dvě děti, které sledovaly svého otce, jak opravuje auto, když pod ním ležel. Zatímco děti bez traumatu si na základě obrázku představovaly příběh, v němž otec úspěšně opravil auto a vzal své děti do McDonaldu, traumatizované děti si představovaly mnohem temnější scénáře.

Jedna dívka uvedla, že jedno z dětí na obrázcích rozbije otci hlavu kladivem, které drží v ruce. Jiné dítě uvedlo, že auto spadne a rozdrtí otcovo tělo. Pro tyto děti obsahovaly obrázky řadu spouštěčů, které je vedly k představě, že scéna skončí násilně.

Tyto vzorce myšlení často přetrvávají i v dospělosti.

Vezměme si Marilyn, jednu z autorových pacientek a bývalou zdravotní sestru. Autorovi řekla, že měla šťastné dětství, ale nebyla to pravda. Marilyn byla v dětství sexuálně zneužita, což byl traumatický zážitek, který formoval její život v dospělosti.

Měla sklon k výpadům, když se jí muži dotýkali, a to i ve spánku. Vyvinulo se u ní také autoimunitní onemocnění, které jí poškodilo zrak a které pravděpodobně vzniklo jako důsledek stresu, který jejímu tělu způsobilo trauma.

Marilynin případ může znít extrémně, ale není sama. Mnoho dalších lidí, kteří byli v dětství traumatizováni, trpí i v dospělosti.

Traumatické vzpomínky jsou živé, neměnné a snadno se vyvolávají

Když vyprávíme příběhy, máme tendenci přikrášlovat, zveličovat nebo vynechávat části svých zážitků. Když budete příběh vyprávět popáté, je pravděpodobné, že se bude od první verze značně lišit. Dokonce si časem pamatujeme věci jinak. Proč tomu tak je?

Obecně nemáme tendenci si zapamatovat smyslové detaily událostí. Většina z nás si pamatuje, co jsme dělali nebo jak jsme se obecně cítili, ale neuchováváme si živé vzpomínky na vůni místnosti, ve které jsme byli, nebo na přesné detaily něčí tváře. Jinak je tomu ale v případě traumatických vzpomínek – tyto situace si pamatujeme živě a vzpomínky se v průběhu času nemění.

Autor demonstroval rozdíl mezi těmito dvěma způsoby vzpomínání tím, že požádal účastníky, aby si vzpomněli na důležité, ale netraumatické události ve svém životě, jako je narození dítěte nebo svatební den. V těchto případech si účastníci dokázali vybavit své obecné pocity, jako je štěstí nebo nervozita, ale neměli detailní představu například o tom, jak vypadaly vlasy jejich partnera při svatbě.

Když však byli účastníci požádáni, aby si vybavili traumatické vzpomínky, hrály mnohem důležitější roli čich, chuť, hmat a sluch. Jedna účastnice, která byla znásilněna, uvedla, že specifický pach alkoholu jí okamžitě připomněl její trauma natolik, že už nemohla chodit na večírky.

Traumatické vzpomínky si také vybavujeme důsledně, beze změn a revizí. Ve studii provedené na Harvardově lékařské fakultě bylo pravidelně testováno 200 mužů od jejich prvního zapojení do experimentu, k němuž došlo v letech 1939-1945, až do současnosti. Předmětem těchto testů byly jejich vzpomínky a to, jak je formovalo trauma nebo jeho nedostatek.

Mnozí účastníci byli veteráni druhé světové války a následně trpěli posttraumatickou stresovou poruchou. Zatímco vzpomínky účastníků, kteří nebyli traumatizováni válkou, se v průběhu času měnily, vzpomínky veteránů se neměnily vůbec. Zůstávaly konzistentní i více než 45 let po skončení války.

Trauma vám zůstane v těle i v mozku. Jak se s ním lidé naučí žít?

Přečetli jste první bezplatné kapitoly.
Chcete číst stovky knih bez omezení?
Pořiďte si členství od 49 Kč měsíčně!

Ceník

Kolekce s knihou:

Vypadá to, že tato kniha není v žádné kolekce (zatím).

Další knihy z těchto kategorií: