Tělo sčítá rány

Všichni známe příběhy traumatizovaných válečných veteránů, kteří zažili krutost a bolest, kteří během boje zabili jiné lidi nebo byli svědky smrti svého spolubojovníka. Traumatizovaní vojáci často nemohou najít cestu zpět do společnosti. Bojují se svými vzpomínkami, rozvíjejí se u nich přecitlivělé reakce a stávají se cizími sobě i svým blízkým.

Co se děje v těle a mysli lidí, kteří prožili trauma? A proč je tak těžké najít od něj úlevu?

S traumatem se nepotýkají jen váleční veteráni – v naší společnosti je mnohem rozšířenější, než si uvědomujeme. Pravdou je, že trauma se může stát každému, a je na čase zjistit, co to skutečně znamená.

Trauma vzniká v důsledku prožitku extrémního stresu nebo bolesti, které v jedinci zanechávají pocit bezmoci nebo příliš velkého přetížení, než aby se dokázal vyrovnat s nepřízní osudu. Typickým důsledkem traumat jsou válečné zážitky, ale způsobují je i násilné trestné činy a nehody.

Znásilnění a zneužívání dětí jsou hrozné události a jsou bohužel také častější, než si myslíte. Ze zpráv vyplývá, že jen v roce 2014 se ve Spojených státech stalo obětí znásilnění 12 milionů žen a že více než 50 % z nich bylo v době útoku mladších 15 let. Každý rok jsou ve Spojených státech zaznamenány 3 miliony případů zneužívání dětí.

Tyto traumatické zážitky mohou změnit život postižených i jejich přátel a rodiny. Traumatizované osoby často trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), která může vést k depresím a zneužívání návykových látek.

Traumatizovaní lidé mají navíc tendenci nedůvěřovat každému, kdo nezažil stejné utrpení jako oni, a předpokládají, že je nikdo nemůže pochopit. To se ukázalo v jedné z terapeutických skupin, kterou autor založil pro vietnamské veterány.

Zatímco skupina pomáhala veteránům najít přátele a sdílet své zkušenosti, ti, kteří nebyli traumatizováni válkou, byli skupinou považováni za outsidery, včetně autora. Trvalo týdny naslouchání, empatie a budování důvěry s veterány, než ho přijali.

Navázat vztah s někým, kdo trpí posttraumatickou stresovou poruchou, je samo o sobě náročné, takže si jen představte, že se snažíte udržet manželství, blízké přátelství nebo stabilní vztah mezi rodiči a dětmi. Pro traumatizované lidi je obtížné důvěřovat i těm, kteří je mají nejraději, včetně partnerů a dětí. To může být pro přátele a rodiny velmi těžké a často to vede k odcizení nebo rozvodu.

Vzpomněli jste si někdy na něco trapného, co jste udělali, a cítíte, jak se červenáte? Pak máte drobný náhled na to, jak vzpomínky na trauma mohou ovlivnit tělo.

Když si člověk trpící posttraumatickou stresovou poruchou vzpomene na své trauma, jeho tělo a mozek se dostanou do vysoce stresového režimu, protože vzpomínku prožívají, jako by byla skutečná. Tomuto jevu se říká flashback, což je dopad traumatu, který autor zkoumal v experimentu, který prováděl se svými pacienty.

Každý pacient souhlasil s tím, že si poslechne nahrávku scénáře, který rekonstruoval jeho traumatický zážitek. Při přehrávání scénáře účastníci vdechovali vzduch s malou koncentrací radioaktivních částic. Tento vzduch by byl viditelný při skenování mozku, což autorovi umožnilo zjistit, které oblasti mozku byly aktivní, když si pacienti vzpomněli na své trauma.

Jako první se experimentu zúčastnila čtyřicetiletá učitelka Marsha. Její scénář ji zavedl zpět k tragické nehodě, při níž přišla o pětiletou dceru i o nenarozené dítě, které v té době čekala.

Když Marsha poslouchala scénář, prudce se jí zvýšil krevní tlak a tep. Aktivita v levé polovině jejího mozku, která je zodpovědná za racionální myšlení, se zpomalila a fakticky "deaktivovala". Taková deaktivace ztěžuje osobám trpícím posttraumatickou stresovou poruchou uvědomit si, že věci, které slyší, vidí a cítí během vzpomínek, nejsou skutečné.

V Marshině mozku se výrazně snížila aktivita Brocovy oblasti, která je zodpovědná za mluvení, a Marsha tak nebyla schopna mluvit. Hladina stresových hormonů jí stoupla a zůstala vysoká. U duševně zdravých lidí stresové hormony stoupnou a pak klesnou, jakmile hrozba pomine. Ale u lidí s traumatem v minulosti trvá mnohem déle, než se tyto hormony vrátí na normální úroveň.

To dokazuje, že připomenutí traumatu může být téměř stejně děsivé jako samotné prožití traumatické situace.