Tělo sčítá rány

Zjistěte, jak trauma ovlivňuje vaše tělo a mysl

Všichni známe příběhy traumatizovaných válečných veteránů, kteří zažili krutost a bolest, kteří během boje zabili jiné lidi nebo byli svědky smrti svého spolubojovníka. Traumatizovaní vojáci často nemohou najít cestu zpět do společnosti. Bojují se svými vzpomínkami, rozvíjejí se u nich přecitlivělé reakce a stávají se cizími sobě i svým blízkým.

Co se děje v těle a mysli lidí, kteří prožili trauma? A proč je tak těžké najít od něj úlevu?

Trauma je v naší společnosti neuvěřitelně časté

S traumatem se nepotýkají jen váleční veteráni – v naší společnosti je mnohem rozšířenější, než si uvědomujeme. Pravdou je, že trauma se může stát každému, a je na čase zjistit, co to skutečně znamená.

Trauma vzniká v důsledku prožitku extrémního stresu nebo bolesti, které v jedinci zanechávají pocit bezmoci nebo příliš velkého přetížení, než aby se dokázal vyrovnat s nepřízní osudu. Typickým důsledkem traumat jsou válečné zážitky, ale způsobují je i násilné trestné činy a nehody.

Znásilnění a zneužívání dětí jsou hrozné události a jsou bohužel také častější, než si myslíte. Ze zpráv vyplývá, že jen v roce 2014 se ve Spojených státech stalo obětí znásilnění 12 milionů žen a že více než 50 % z nich bylo v době útoku mladších 15 let. Každý rok jsou ve Spojených státech zaznamenány 3 miliony případů zneužívání dětí.

Tyto traumatické zážitky mohou změnit život postižených i jejich přátel a rodiny. Traumatizované osoby často trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), která může vést k depresím a zneužívání návykových látek.

Traumatizovaní lidé mají navíc tendenci nedůvěřovat každému, kdo nezažil stejné utrpení jako oni, a předpokládají, že je nikdo nemůže pochopit. To se ukázalo v jedné z terapeutických skupin, kterou autor založil pro vietnamské veterány.

Zatímco skupina pomáhala veteránům najít přátele a sdílet své zkušenosti, ti, kteří nebyli traumatizováni válkou, byli skupinou považováni za outsidery, včetně autora. Trvalo týdny naslouchání, empatie a budování důvěry s veterány, než ho přijali.

Navázat vztah s někým, kdo trpí posttraumatickou stresovou poruchou, je samo o sobě náročné, takže si jen představte, že se snažíte udržet manželství, blízké přátelství nebo stabilní vztah mezi rodiči a dětmi. Pro traumatizované lidi je obtížné důvěřovat i těm, kteří je mají nejraději, včetně partnerů a dětí. To může být pro přátele a rodiny velmi těžké a často to vede k odcizení nebo rozvodu.

Flashbacky způsobují, že lidé znovu prožívají duševní a fyzické zážitky traumatu

Vzpomněli jste si někdy na něco trapného, co jste udělali, a cítíte, jak se červenáte? Pak máte drobný náhled na to, jak vzpomínky na trauma mohou ovlivnit tělo.

Když si člověk trpící posttraumatickou stresovou poruchou vzpomene na své trauma, jeho tělo a mozek se dostanou do vysoce stresového režimu, protože vzpomínku prožívají, jako by byla skutečná. Tomuto jevu se říká flashback, což je dopad traumatu, který autor zkoumal v experimentu, který prováděl se svými pacienty.

Každý pacient souhlasil s tím, že si poslechne nahrávku scénáře, který rekonstruoval jeho traumatický zážitek. Při přehrávání scénáře účastníci vdechovali vzduch s malou koncentrací radioaktivních částic. Tento vzduch by byl viditelný při skenování mozku, což autorovi umožnilo zjistit, které oblasti mozku byly aktivní, když si pacienti vzpomněli na své trauma.

Jako první se experimentu zúčastnila čtyřicetiletá učitelka Marsha. Její scénář ji zavedl zpět k tragické nehodě, při níž přišla o pětiletou dceru i o nenarozené dítě, které v té době čekala.

Když Marsha poslouchala scénář, prudce se jí zvýšil krevní tlak a tep. Aktivita v levé polovině jejího mozku, která je zodpovědná za racionální myšlení, se zpomalila a fakticky "deaktivovala". Taková deaktivace ztěžuje osobám trpícím posttraumatickou stresovou poruchou uvědomit si, že věci, které slyší, vidí a cítí během vzpomínek, nejsou skutečné.

V Marshině mozku se výrazně snížila aktivita Brocovy oblasti, která je zodpovědná za mluvení, a Marsha tak nebyla schopna mluvit. Hladina stresových hormonů jí stoupla a zůstala vysoká. U duševně zdravých lidí stresové hormony stoupnou a pak klesnou, jakmile hrozba pomine. Ale u lidí s traumatem v minulosti trvá mnohem déle, než se tyto hormony vrátí na normální úroveň.

To dokazuje, že připomenutí traumatu může být téměř stejně děsivé jako samotné prožití traumatické situace.

Trauma z dětství má negativní dopady v dospělosti

Traumatické zážitky jsou dost těžké na to, aby se s nimi člověk vyrovnal v dospělosti, ale není nic těžšího než čelit traumatu v dětství. Děti, které prožily trauma, mají ještě ne zcela vyvinutý mozek a jsou vystaveny většímu riziku, že budou mít celou řadu negativních následků. Tyto následky se projevují v letech bezprostředně následujících po prožitém traumatu i později v dospělosti.

Traumatizované děti často očekávají, že se stanou špatné věci. Autor to prokázal na experimentu, při němž byly dětem, které zažily trauma, a dětem, které ho nezažily, ukazovány kartičky s obrázky z časopisů.

Na jedné z kartiček byly dvě děti, které sledovaly svého otce, jak opravuje auto, když pod ním ležel. Zatímco děti bez traumatu si na základě obrázku představovaly příběh, v němž otec úspěšně opravil auto a vzal své děti do McDonaldu, traumatizované děti si představovaly mnohem temnější scénáře.

Jedna dívka uvedla, že jedno z dětí na obrázcích rozbije otci hlavu kladivem, které drží v ruce. Jiné dítě uvedlo, že auto spadne a rozdrtí otcovo tělo. Pro tyto děti obsahovaly obrázky řadu spouštěčů, které je vedly k představě, že scéna skončí násilně.

Tyto vzorce myšlení často přetrvávají i v dospělosti.

Vezměme si Marilyn, jednu z autorových pacientek a bývalou zdravotní sestru. Autorovi řekla, že měla šťastné dětství, ale nebyla to pravda. Marilyn byla v dětství sexuálně zneužita, což byl traumatický zážitek, který formoval její život v dospělosti.

Měla sklon k výpadům, když se jí muži dotýkali, a to i ve spánku. Vyvinulo se u ní také autoimunitní onemocnění, které jí poškodilo zrak a které pravděpodobně vzniklo jako důsledek stresu, který jejímu tělu způsobilo trauma.

Marilynin případ může znít extrémně, ale není sama. Mnoho dalších lidí, kteří byli v dětství traumatizováni, trpí i v dospělosti.

Traumatické vzpomínky jsou živé, neměnné a snadno se vyvolávají

Když vyprávíme příběhy, máme tendenci přikrášlovat, zveličovat nebo vynechávat části svých zážitků. Když budete příběh vyprávět popáté, je pravděpodobné, že se bude od první verze značně lišit. Dokonce si časem pamatujeme věci jinak. Proč tomu tak je?

Obecně nemáme tendenci si zapamatovat smyslové detaily událostí. Většina z nás si pamatuje, co jsme dělali nebo jak jsme se obecně cítili, ale neuchováváme si živé vzpomínky na vůni místnosti, ve které jsme byli, nebo na přesné detaily něčí tváře. Jinak je tomu ale v případě traumatických vzpomínek – tyto situace si pamatujeme živě a vzpomínky se v průběhu času nemění.

Autor demonstroval rozdíl mezi těmito dvěma způsoby vzpomínání tím, že požádal účastníky, aby si vzpomněli na důležité, ale netraumatické události ve svém životě, jako je narození dítěte nebo svatební den. V těchto případech si účastníci dokázali vybavit své obecné pocity, jako je štěstí nebo nervozita, ale neměli detailní představu například o tom, jak vypadaly vlasy jejich partnera při svatbě.

Když však byli účastníci požádáni, aby si vybavili traumatické vzpomínky, hrály mnohem důležitější roli čich, chuť, hmat a sluch. Jedna účastnice, která byla znásilněna, uvedla, že specifický pach alkoholu jí okamžitě připomněl její trauma natolik, že už nemohla chodit na večírky.

Traumatické vzpomínky si také vybavujeme důsledně, beze změn a revizí. Ve studii provedené na Harvardově lékařské fakultě bylo pravidelně testováno 200 mužů od jejich prvního zapojení do experimentu, k němuž došlo v letech 1939-1945, až do současnosti. Předmětem těchto testů byly jejich vzpomínky a to, jak je formovalo trauma nebo jeho nedostatek.

Mnozí účastníci byli veteráni druhé světové války a následně trpěli posttraumatickou stresovou poruchou. Zatímco vzpomínky účastníků, kteří nebyli traumatizováni válkou, se v průběhu času měnily, vzpomínky veteránů se neměnily vůbec. Zůstávaly konzistentní i více než 45 let po skončení války.

Trauma vám zůstane v těle i v mozku. Jak se s ním lidé naučí žít?

EMDR umožňuje pacientům integrovat jejich vzpomínky a navrací jim pocit kontroly nad jejich myslí a tělem

Může to znít jednoduše, ale jedna z nejúčinnějších technik, kterou autor používá, zahrnuje pouze pohyb prstu sem a tam přes pacientovo zorné pole. Zatímco pacient sleduje prst očima, je veden traumatickou vzpomínkou a povzbuzován, aby si cestou vytvářel nové asociace.

Tato technika je známá jako EMDR neboli desenzibilizace a přepracování pomocí očních pohybů.

Ačkoli EMDR může znít docela jednoduše, je kolem ní jisté tajemství, protože se ví jen málo o tom, jak a proč je tak účinná. Jisté však je, že pacientům pomáhá tím, že integruje traumatické vzpomínky.

To je důležité, protože pokud vzpomínky nejsou integrovány, mohou se pacientovi s posttraumatickou stresovou poruchou stále odehrávat před očima, jako by se děly v reálném čase. Jakmile je vzpomínka integrována, může se konečně stát další minulou událostí v životě pacienta a přestane mít vlastní znepokojivý život.

EMDR, stejně jako další techniky, pomáhají pacientovi ovládnout jeho vztah k traumatickým událostem tím, že mu umožní integrovat je do svých vzpomínek. Pacient si tak může vytvořit nový a zdravější vztah k traumatické vzpomínce spolu s pocitem kontroly nad svou myslí, tělem a životem.

Pomocí EMDR bylo dosaženo ohromujících výsledků.

Před mnoha lety se na autora obrátila Kathy, které bylo 21 let a právě se potřetí pokusila o sebevraždu. Kathy byla svým otcem nucena k prostituci, během níž ji otec a jeho přátelé hromadně znásilňovali a sexuálně napadali lahvemi od piva.

S pomocí EMDR byla Kathy schopna pozorovat své traumatické vzpomínky a přebalit je tak, aby nad nimi získala kontrolu. Klíčem k tomuto procesu bylo, že jí sezení umožnila vynést na povrch nové, imaginativní asociace.

Během jednoho sezení si například představila, jak buldozer drtí její dům z dětství a ničí místo, kde se odehrává tolik traumatických vzpomínek. Při jiném si představila, jak zamyká svého otce v kavárně, jak se cítí bezmocný a jak se všichni kolem smějí.

Po osmi sezeních, která probíhala podobným způsobem, se Kathy pozoruhodně zotavila. A když se autor o 15 let později s Kathy znovu setkal, s radostí viděl zdravou a šťastnou ženu, která uvažuje o adopci třetího dítěte.

Jóga nabízí bezpečný způsob, jak prozkoumat vztah mezi svým tělem a myslí

Naše tělo a mysl spolu sdílejí úzký vztah. Abychom mohli žít vyrovnaný a stabilní život, musíme pochopit, jak fungují naše emoce a jak ovlivňují naše tělo. Trauma nám to bohužel může velmi ztížit.

Trauma často zanechává v těle lidí přecitlivělý poplašný systém. Například ti, kteří v dětství zažili sexuální zneužívání, zjišťují, že zažívají ochromující paniku v neškodných situacích, jako je mazlení s partnerem.

Aby se tomu traumatizovaní lidé vyhnuli, snaží se často otupit vlastní pocity nadměrným pitím, užíváním drog a dokonce i přetěžováním se prací. Ty sice poskytují dočasné řešení, ale duševnímu zdraví člověka obvykle spíše uškodí, než pomohou. Naštěstí existuje zdravý způsob, jak se vyrovnat se zdrcujícími emocemi po traumatu – jóga. 

Pro osoby trpící traumatem nabízí jóga bezpečný způsob, jak se dostat do kontaktu se svými emocemi a pochopit, jak je tělo prožívá. Annie, jedna z pacientek autora, se rozhodla ji vyzkoušet. Jako pro oběť znásilnění a osobu trpící posttraumatickou stresovou poruchou pro ni byly první lekce jógy neuvěřitelně obtížné. I jemné poplácání po zádech dokázalo spustit poplašný systém jejího mozku.

Přesto Annie u jógy zůstala a odmítla se vzdát. Brzy si všimla, že jí tělo neustále vysílá signály o jejím emočním stavu. Annie se potýkala zejména s jógovou pozicí "šťastného dítěte", která vyžaduje, abyste leželi na zádech s pokrčenými koleny a nohama ve vzduchu.

Ačkoli Annie v takových pozicích cítila neuvěřitelnou bolest, zranitelnost a smutek, nepotlačovala tyto pocity a rozhodla se je raději prozkoumat a přijmout. Jóga Annie pomohla vyrovnat se s negativními pocity, jako byly tyto, a pomohla jí uvědomit si, že se s nimi může vyrovnat přímo, místo aby je potlačovala.

Všímavost a podpůrné vztahy jsou pro zotavení z traumatu zásadní

Všímavost či bdělost (ang. mindfulness) je v současnosti poměrně módní koncept, ale není to jen módní výstřelek – je to neuvěřitelně účinná volba životního stylu. Představuje také mocný nástroj pro zotavení z traumatu.

Všímavost je o vědomém vnímání svého těla a emocí, nikoli o jejich popírání. To je obzvláště těžké po traumatu, protože bolestné vzpomínky způsobují, že své emoce spíše potlačujeme, než abychom je řešili.

Nikdo z nás se necítí rád smutný, rozzlobený nebo zlomený, zvláště když jsou tyto pocity vyvolány vzpomínkami na trauma. Tím, že tyto pocity potlačujete, však zároveň ztrácíte možnost konfrontovat se se svým traumatem a zahájit proces uzdravování.

Všímavost může zmírnit psychologické a fyziologické dopady traumatu, od deprese přes stres až po psychosomatické stavy, jako je chronická bolest. Může také zlepšit imunitní reakce, aktivovat oblasti mozku, které pomáhají regulovat emoce, a vyrovnat hladinu stresových hormonů.

Kromě uvědomění jsou na cestě k zotavení z traumatu nepostradatelné také podpůrné osobní vztahy. Vytvořením sítě rodinných příslušníků, přátel a odborníků na duševní zdraví si pacienti mohou zajistit, že se vždy budou mít na koho obrátit, když budou potřebovat pomoc. Tyto sítě lze vytvořit například prostřednictvím setkání anonymních alkoholiků, náboženských kongregací a organizací veteránů.

Neurofeedback pomáhá lidem, kteří utrpěli trauma, přenastavit jejich mozek

Věděli jste, že elektrické signály jsou zodpovědné téměř za vše, co se děje v mozku? Tyto "mozkové vlny" řídí naše myšlenkové procesy, takže jsou poměrně důležité. Bohužel mohou být také poškozeny traumatem.

Existuje mnoho různých typů mozkových vln, jedním z nich jsou "alfa vlny", které se spouštějí, když se cítíme klidní a uvolnění. Nedávná studie australské univerzity v Adelaide zkoumala vojáky, kteří sloužili v Iráku nebo Afghánistánu, a odhalila, že čím déle strávili ve válečné zóně, tím méně alfa vln jejich mozek produkoval. Místo toho vojáci produkovali podobné mozkové vlny jako děti s diagnózou ADHD, což jim bránilo v relaxaci, klidu a soustředění.

Mozek má naštěstí potenciál se zotavit. Jak? Prostřednictvím procesu zvaného zpětná vazba (neurofeedback).

Neurofeedback neboli Biofeedback umožňuje traumatizovaným lidem změnit produkované mozkové vlny a podpořit produkci alfa vln, které jim pomáhají relaxovat a udržet se v klidu. Díky tomu, že se pacientovi zobrazují jeho mozkové vlny v reálném čase na obrazovce, může zjistit, kdy musí vyvinout vědomé úsilí, aby se uvolnil. Jakmile tak učiní, uvidí, jak se jejich alfa vlny produkují, a dokonce budou odměněni prostřednictvím rozhraní, které může připomínat videohru.

Vezměme si Lisu, 27letou ženu a jednu z pacientek autora. Lisin otec opustil rodinu, když jí byly tři roky, a její matka byla hrubá a krutá. Lisa dvakrát utekla z domova a prošla několika pěstounskými rodinami, psychiatrickými léčebnami a dokonce strávila nějaký čas na ulici.

Léta traumatu zanechala v Lise silné sebedestruktivní sklony. Ubližovala si, ničila věci kolem sebe a měla malou schopnost regulovat své emoce. Jakmile však začala neurofeedbackem, situace se dramaticky změnila. Díky nově nabyté schopnosti produkovat alfa vlny a vědomě se uvolnit byla Lisa schopna mluvit o traumatických událostech z dětství a pracovat s nimi.

Přestože se neurofeedback ukázala jako mimořádně účinná, stále se používá jen zřídka. Celkově má naše společnost před sebou ještě dlouhou cestu, pokud jde o porozumění traumatům a jejich zvládání. Díky širšímu přijetí principu všímavosti a lepším znalostem o duševních nemocech v posledních letech je však dobrý důvod k optimismu, pokud jde o budoucnost léčby duševních onemocnění.