Cesta zenu

Alan Watts byl britský filozof, spisovatel a řečník, který se narodil v roce 1915 a zemřel v roce 1973. Jeho práce se zaměřovala na východní filozofii, zenové buddhismus a psychologii.

Watts napsal více než 25 knih, včetně Cesta zenu, Cesta osvobození a Ta kniha. Byl také populárním řečníkem a jeho nahrávky jsou stále k dispozici na internetu.

Watts se stal významnou postavou v americké kontrakultuře v 60. letech a jeho práce ovlivnila mnoho lidí po celém světě.

Historie a principy prastaré filozofické praxe

Téměř každý obyvatel Západu někdy použil při konverzaci slovo zen. Možná, že místnost, ve které člověk sedí, působí velmi zenově nebo se chystá strávit odpočinkový víkend a snaží se znovu získat zen.

Na Západě panuje mlhavá představa, že zen má něco společného s klidem, vyrovnaností a mírem. Je však toto chápání přesné?

Obyvatelé Západu mají často potíže s pochopením abstraktních myšlenek, které tvoří jádro zenového myšlení a z nichž se některé zdají být velmi paradoxní. Naštěstí je tu ale spisovatel a myslitel Alan Watts, aby vám toto téma objasnil a odhalil jeho případné paradoxy.

Základem zenového buddhismu se stala čínská taoistická filozofie

Umíte dýchat? Samozřejmě že máte pocit, že víte, jak dýchat, vždyť to děláte neustále. Ale kdybyste měli vysvětlit přesné fyziologické procesy, které vám dýchání umožňují, možná byste byli docela ztraceni.

To, co lidé na Západě považují za vědění, je konkrétní a založené na faktech. Přesto by jen málo lidí kdekoli na světě řeklo, že neví, jak dýchat, jak se dívat, nebo jak pohybovat nohama. To, co víte, tedy ve skutečnosti představuje množství věcí, o jejichž přesném fungování nemáte ani ponětí. Jakmile si to uvědomíte, pochopíte koncept poznatků v taoismu, jednom z hlavních předchůdců zenového buddhismu.

Nejstarším zdrojem taoistických úvah je důležitá kniha zvaná I-ťing neboli Kniha proměn, která vznikla v Číně někdy mezi lety 3000 a 1200 př. n. l. V knize je popsána metoda věštění, při níž věštec nejprve někde ve svém okolí „uvidí" hexagramový obrazec. Poté porovná charakteristiky hexagramu s charakteristikami uvedenými v knize I-ťing a předpoví budoucnost svého subjektu.

Možná nyní nepřipustíte, že by měla být rozhodnutí o vaší budoucnosti závislá na věštecké předpovědi. Je však váš způsob rozhodování racionálnější? Pravděpodobně chcete říci, že ano. Jak ale přesně určíte okamžik, ve kterém jste shromáždili dostatek informací k tomu, abyste se mohli rozhodnout? Neexistují vždy další informace, které byste mohli získat k tomu, abyste se rozhodli ještě „racionálněji"?

Učinit rozhodnutí skutečně založené na faktech by trvalo velmi dlouho – tak dlouho, že by čas určený k činům uplynul v době, kdy byste shromažďovali všechny podklady.

Rozhodnutí, která volba je správná nakonec závisí na našem pocitu. Dobrá rozhodnutí závisí na dobré intuici, nebo, jak by řekl taoista, na "bytí v Tao". Pokud jste v Tao, vaše mysl je čistá a vaše intuice je nejúčinnější.

Neexistuje žádná síla, kterou byste mohli použít k tomu, abyste přinutili svaly na jazyku k přesnějšímu ochutnávání. Musíte jim jen věřit, že dělají správně svou práci. Stejně tak je nutné, abyste dokázali důvěřovat své mysli.

Jasná mysl a důvěra v přirozené schopnosti mysli se staly pro zen ústředním tématem. Než se však dostaneme k tomuto tématu, podívejme se na počátky buddhismu.

Buddhismus je základní filozofií, z níž vzešel zen

Podle buddhistické tradice se Buddha jednoho večera po sedmi letech meditací a asketického života posadil pod strom. Dodržoval všechny správné praktiky, aby vycvičil své tělo, ale stále nemohl najít své pravé Já. Nakonec to tedy jednoduše vzdal a rozhodl se, že se pod vzrostlým stromem nají výživného jídla.

Když Buddha seděl pod stromem, náhle prozřel. Uvědomil si, že dokud se člověk bude snažit pochopit, co je jeho vlastní život, neuspěje. Tento aspekt buddhismu (náhlé probuzení) se nakonec stal ústředním prvkem zenu.

Ačkoli Buddha žil v Indii někdy mezi pátým a čtvrtým stoletím př. n. l., první buddhistický text, pálijský kánon, byl sepsán až o 400 let později. Předtím buddhismus existoval pouze v podobě ústního podání. To ztěžuje pochopení názorů samotného Buddhy, ale přesto z nich nejdůležitější myšlenky můžeme vyčíst.

Celým indickým duchovním světem se táhne představa Božího sebeobětování, neboli atma-jájny. Při zrození světa je Bůh zničen a roztříštěn na mnoho částí. Každá bytost obsahuje aspekt Boha a smyslem našeho života je opětovné splynutí v jedno.

Poznání sebe sama tedy v buddhismu znamená především poznání své původní identity – Boha. Abyste toho dosáhli, musíte své já oddělit od všech forem identifikace. Nejste své tělo, své myšlenky ani své pocity. A nejste ani svou životní rolí, například matkou nebo lékařem.

Všimněte si, že buddhismus klade velký důraz na negativní poznání – tedy na poznání toho, čím nejste, na rozdíl od toho, čím jste. To může být pro lidi ze Západu, kteří mají tendenci očekávat konkrétní definice, matoucí.

Ale svět není vždy tak konkrétní, jak bychom si přáli. Můžete například prohlásit, že první světová válka začala 4. srpna 1914. Ale bylo to skutečně tak? Historik může odhalit příčiny války dlouho před tím, než bylo oficiální datum jejího zahájení.

Vidíme tedy, že členění událostí, věcí a faktů je tvořeno libovolným popisem, který vytvořil člověk – nikoliv samotnou skutečností. Indický buddhista by tato umělá členění nazval májou neboli iluzí. A cílem našeho života by mělo být osvobodit se od těchto iluzí.

Mahájánový buddhismus nabízí řešení psychologických hádanek tradičního buddhismu

Když zvědaví lidé kladli Buddhovi otázky týkající se podstaty vlastního já a původu vesmíru, odpověděl jim, že takové otázky jsou irelevantní. Jejich zodpovězení nevede k osvícení.

Někteří buddhisté, ti, kteří se stali mahájánou, však nebyli ochotni přijmout "ne" jako odpověď. Mahájánoví buddhisté stále usilovali o osvobození a jejich cílem nebylo vytvořit zcela nový filozofický systém, ale velmi se zajímali o svou vlastní psychologii. Tento rozdíl mezi mahájánovým buddhismem a tradičním buddhismem byl pro pozdější zenovou tradici klíčový.

Mahájánový buddhismus se od tradičního buddhismu oddělil někdy mezi lety 100 a 300 př. n. l. Mahájána byla do jisté míry odezvou těm, kteří hledali snazší cestu k osvícení – takovou, které by mohli dosáhnout v tomto životě, a ne až po uplynutí několika dalších životů. Mahájána chtěla, aby osvícení bylo přístupné každému.

Cesta k osvícení v mahájáně je sice dostupná, ale rozhodně není snadná. Abyste pochopili mahájánovou víru, budete muset používat náročnou argumentaci, takže se na ni připravte.

Nejprve si musíte uvědomit, že snažit se pochopit realitu je nemožné.

Pokud není možné porozumět samotné realitě, jak potom můžete doufat v pochopení osvícení? Bylo by absurdní považovat osvícení za nějakou věc, kterou je třeba získat.

A stejně tak, jelikož je realita iluzorní, musí být i vaše ego iluzí. To v konečném důsledku znamená, že nemůžete dosáhnout osvícení, protože představa vás není skutečná.

Nyní jsme se dostali k jádru sporu. Jestliže osvícení není objektem, kterého lze dosáhnout, a jestliže neexistují žádné individuální entity, pak už musíme být ve stavu osvícení. Usilovat o osvícení by znamenalo hledat něco, co jsme nikdy neztratili.

Možná si říkáte – dobře, to je jednoduché, takže bych se měl přestat snažit dosáhnout osvícení. Jenže jste se dostali do dvojí pasti. Tím, že se snažíte nesnažit se, se stále snažíte. Stále jste motivováni touhou dosáhnout osvícení, ať už prostřednictvím chápání, nebo bez něj.

Chcete-li skutečně následovat mahájánu, musíte se osvobodit od motivace dosáhnout osvícení. Nemůžete toužit po skutečném osvícení, protože není možné vědět, co to osvícení je. A tím, že se snažíte stát se Buddhou, popíráte, že už Buddhou jste. Toto přesvědčení je pro zen zásadní.

Zen vznikl v Číně zásluhou několika prozíravých mnichů

Vypráví se, že indický mnich Bódhidharma přinesl zen do Číny v roce 520 n. l. Když Bódhidharma dorazil, vstoupil na dvůr buddhistického císaře Wu z Liangu. Říká se však, že císaři Wu se nelíbil Bódhidharmův přístup ani jeho učení. Bódhidharma se tedy stáhl do kláštera. Tam se setkal s mnichem Chuej-k'o, který se nakonec stal druhým patriarchou zenu v Číně.

Ačkoli se tento příběh o vzniku zenové školy vypráví běžně, jeho historická přesnost je velmi podezřelá. Skutečný původ zenu bychom mohli hledat v učení mladého mnicha jménem Seng-čao, který žil v Číně kolem roku 400 n. l.

Několik Seng-čaových učení hrálo ústřední roli v pozdějším vývoji zenu.

Jedním z nich, které mělo zvláštní význam, byl jeho názor na čas a na různé změny. Lidé na Západě jsou zvyklí vnímat život jako určitý druh pokroku – mají například pocit, že den přichází po noci a zima po jaru. Pro Seng-čaoa je však každý okamžik samostatný, bez vztahu k čemukoli předcházejícímu nebo následujícímu. Stejně tak v zenu neexistuje jiná realita než přítomný okamžik.

Několik set let po Seng-čaovi přišel další mnich, Chuej-neng. Říká se o něm, že je zodpovědný za zavedení konceptu čchi-čchi. Tento pojem znamená předvádění zenu prostřednictvím nenápadných činů nebo slov.

Člověku, který nezná zen, může čchi-čchi někdy připadat trochu šílený. Zenovému mistrovi může být například položena duchovní otázka týkající se buddhismu. Mistr v odpovědi pronese nenucenou poznámku o počasí. Tyto odpovědi nelze blíže vysvětlit – buď okamžitě pochopíte, o co jde nebo ne.

Vezměme si například odpověď mnicha Čchao-čchaa na otázku týkající se duchovna: „Dnes ráno je zase větrno."

Jaký je tedy přesně účel tohoto neobvyklého formátu otázek a odpovědí? Nezapomeňte, že cokoli zenový mistr řekne nebo udělá, je považováno za výraz jeho buddhovské přirozenosti. Stejně jako všechno ostatní na zemi, se jeho slova a činy objevují spontánně z prázdnoty, bez předvídání.

Po své smrti předal Chuej-neng svou filozofii pěti žákům. Učení dvou z těchto žáků přetrvává dodnes a je součástí dvou hlavních škol zenu v Japonsku.

Zen nám pomáhá zbavit se iluzí, které si vytvořila naše mysl

Pro mnoho lidí je nejvyšší životní cíl jednoduchý – být šťastný. Ale co se vlastně stane poté, co tohoto cíle dosáhnete?

V zenové filozofii je honba za štěstím považována za absurdní. Je to vlastně výsledek falešného předpokladu – že je skutečně možné zažívat jen dobré situace a žádné zlé.

Honbu za štěstím byste mohli přirovnat k obracení se na tvrdé posteli zleva doprava. Na pravé straně se cítíte nepohodlně, a tak se otočíte na levou stranu. Zpočátku je to příjemné, ale pak vám levá strana začne připadat úplně stejně tvrdá jako ta pravá. Pocit pohodlí vlastně vnímáte jen díky tomu, že jste nejprve poznali nepohodlí.

Takže nepohodlí není jen nevyhnutelné, ale je to prostě další aspekt pohodlí. To nás může vést k přesvědčení, že nemáme žádnou svobodnou volbu, že jsme smířeni s jakýmkoli osudem, který nás čeká. Tato myšlenka však vychází z dalšího falešného předpokladu.

V zenu není možné být bezmocnou obětí daných okolností. Ve skutečnosti jste vy a vaše okolnosti vlastně neoddělitelní.

Představte si parný den uprostřed léta. Teče z vás pot. Zen by vás poučil, že se nepotíte, protože je venku horko. Pocení je způsobeno teplem.

Stejným způsobem můžete přemýšlet o své mysli a svém těle. Vaše mysl a tělo nemohou být určovány souborem okolností. Místo toho okolnosti existují, protože máte mysl a tělo, které je dokáží vnímat.

Mohli byste mít sklon nazývat tuto schopnost vnímání svým já. Ale já je další iluze, kterou nám zen může pomoci rozbít.

Když vás někdo požádá, abyste popsali sami sebe, můžete vyjmenovat několik přídavných jmen. Nebo možná několik minulých zážitků, které jako by definovaly, kdo jste. Je však některý z těchto popisů v pravém slova smyslu skutečný? Jednoduše řečeno, není.

Naše mysl je mocná a umožňuje nám vytvořit si určitou symbolickou verzi našeho "já", která ve skutečnosti neexistuje. Tato představa našeho "já" však není hmatatelně spojena s tím, co naše mysl a tělo právě teď prožívají.

Proto je v zenu skutečné "já" jednoduše souhrnem všech věcí, kterých jste si právě v tomto okamžiku vědomi.

V zenu je klíčová spontánnost a přirozenost

Přirozenost je hlavním bodem zenu, takže se nesnažte být něčím konkrétním. V jistém slova smyslu je zen o tom, že si dovolíte být bez cíle – v podstatě nedělat nic.

Pro člověka ze Západu může nicnedělání působit jako obrovská ztráta času. Ale ve skutečnosti je to přirozený stav většiny věcí na světě. Kočka se nesnaží být ničím jiným než kočkou a vaše uši se nesnaží dělat nic jiného než slyšet. Zen nám říká, že bychom měli své mysli dovolit, aby fungovala stejně – co nejspontánněji a nejpřirozeněji.

V zenu je jakákoli emoce, kterou přirozeně vyjádříte v reakci na okolnosti, cenná, a je cenná právě pro svou přirozenost.

Podívejte se na příběh zenového mnicha, který se rozplakal, když se dozvěděl, že zemřel jeho blízký příbuzný. Jeden ze studentů poznamenal, že je neslušné, aby mnich takto reagoval. Mnich však odpověděl: „Nebuď hloupý! Pláču, protože chci plakat."

Naše jednání může být v běžném morálním smyslu stále správné nebo stále špatné. Ale v zenu je všechno, co děláme a cokoli se děje správné v tom smyslu, že je to přirozené.

Nejen naše činy by měly být přirozené a spontánní, ale také naše slova.

Například když byl zenový mistr Jün-men požádán, aby pojmenoval nejvyšší tajemství buddhismu, jeho odpověď zněla: „knedlík." A tak se stalo.

Jün-menova mysl zde pracovala zcela spontánně. Přitom odhalila základní pravdu – takovou, kterou běžný člověk nemusí pochopit, ale kterou lze vyjádřit jediným slovem „knedlík". To by se nikdy nestalo, kdyby byla Jün-menova mysl zatemněná afektem.

Spontánnost se přirozeně vztahuje i na zenový pojem satori čili náhlé procitnutí.

Satori nepřipomíná ani tak úplné osvícení, jako spíše příval prozření. Může to být velké uvědomění - třeba když najednou pochopíte nejhlubší principy buddhismu. Můžete však zažít i méně monumentální projevy satori, jako je náhlá vzpomínka na dávno zapomenuté jméno.

Vzhledem k důrazu na spontánnost byste mohli dojít k závěru, že zen vybízí k tomu, abyste se poddávali impulsům. To však zdaleka není pravda. Místo toho je zen o odstraňování mentálních bloků a o tom, aby vaše mysl mohla fungovat ve svém nejsvobodnějším, nejpřirozenějším stavu.

Meditace by měla spočívat pozorování světa přesně takového, jaký je

Pokud právě praktikujete meditaci, co je vaším cílem? Možná chcete očistit nebo projasnit svou mysl nebo chcete pochopit něco, co vám stále není jasné.

Pro zen jsou všechny důvody spojené s meditací zavádějící. Například v buddhismu a taoismu je cílem meditace prováděné vsedě vyprázdnit vědomí a očistit mysl. V zenu je však naše přirozenost již čistá – už je Buddhou. A pokud se ji snažíte očistit, ve skutečnosti ji kontaminujete svou touhou.

Meditace vsedě, japonsky za-zen, možná neměla pro původní zenové myslitele velký význam. V dnešních zenových komunitách je však nesmírně důležitá.

V zenu je zásadní sedět a pozorovat svět, abychom ho mohli skutečně prožívat. Ostatně, existuje snad svět jen tehdy, když v něm přemýšlíte a něco děláte? Samozřejmě že ne.

Svou mysl si můžete představit jako zakalenou řeku. Když se věnujete svému životu, vaše mysl se kalí. Co se však stane s kalnou vodou, když ji necháte být? Špína a usazeniny nakonec klesnou ke dnu a voda zůstane čistá. Stejně tak, když meditujete, vaše mysl se sama od sebe pročistí.

Cvičení za-zen však nemusí znamenat, že sedíte a záměrně se snažíte na nic nemyslet. To by bylo kontraproduktivní. Nespočívá ani v tom, že se soustředíte na jednu konkrétní věc, jako je například vaše dýchání (pozn. red. technika soustředění se na dýchání pomáhá nováčkům trénovat bdělost neboli všímavost). Jedná se spíše o tiché uvědomování si všeho, co se děje tady a teď. Vy a váš vnější svět tvoříte jeden celek, a když sedíte a pozorujete, nesledujete žádný cíl.

Jestliže má praktikování za-zen pro studenty zenových škol nějaký společný cíl, pak je to lepší schopnost odpovědět na kóan. Jedná se o obtížné filozofické otázky, na které neexistují oficiální odpovědi. Jak se student postupně zdokonaluje, jsou mu kladeny stále obtížnější koany, na které musí stále kreativněji odpovídat.

Zenový student může například dostat otázku: „Vytáhněte z rukávu čtyři části Tokia." Tento koan může žák vyřešit tak, že vytáhne papírový kapesník a rozdělí ho na čtyři části.

Aby mohl student na kóan odpovědět, musí mít jasnou a bystrou mysl – což je stav, kterého mu za-zen pomáhá dosáhnout.

Zenové umění využívá ke svému působení prázdnotu

Existuje zenové rčení, které říká, že „jedna ukázka má hodnotu sta výroků". Není snad lepší způsob, jak vyjádřit myšlenku, než prostřednictvím umění.

Hlavním tématem veškerého zenového umění, ať už se jedná o malířství nebo poezii, je život bez cíle. To, co by lidé na Západě označili za prázdnou nebo bezvýznamnou existenci, je v zenu vlastně bezbřehá svoboda. Zenové umění vyvolává tento pocit radosti ze svobody tím, že využívá sugestivní sílu prázdného prostoru.

Sumi-e je kaligrafický styl malby, který silně odráží atmosféru zenu. Malby Sumi se provádějí pouze černou tuší a tón tuše se mění podle množství vody, s níž je tuš smíchána. Obvykle se pomaluje jen malá část plátna, zatímco zbytek může být ošetřen pouze jemným rozpitím tuše. Díky této technice prázdný prostor na plátně ožije a zdá se, že je zahalen jemnou mlhou.

Prázdnota v malbách sumi odráží zenový princip spontánnosti. Malá, namalovaná část obrazu jako by vznikla z ničeho.

Podobným způsobem i zenová poezie ukazuje hodně a přitom říká jen velmi málo.

Pravděpodobně jste se už někdy setkali s haiku, krátkou třířádkovou básní, jejímž tématem je obvykle příroda. Možná jste ale nevěděli, že haiku jsou produktem zenového smýšlení.

Špatné haiku je těžkopádné a až moc se snaží sdělit něco smysluplného. Ale dobré haiku vrhá kámen do klidných vod posluchačovy mysli. Říká jen tolik, aby bylo sugestivní, a zároveň nechává mysl posluchače, aby většinu interpretační práce vykonala sama.

Kromě malířství a poezie proniká zenová myšlenka i do architektury, zejména do architektury zahrad. V zenové zahradě byste měli cítit atmosféru přírody, a přitom nebýt zahlceni ornamentikou. I v zahradě bez vodních prvků by vaše mysl měla být schopna vykouzlit jemné zurčení horského potoka.

Ať už se jedná o malbu, poezii nebo architekturu, zenová cesta je v plném proudu. Pozorováním bezprostřednosti a spontánnosti haiku nebo sumi malby se ocitáme tváří v tvář přítomnému okamžiku. Jejím prostřednictvím se učíme osvobodit se od času a pochopit mimořádnou skutečnost, že jediná realita je v přítomném okamžiku.