Rozvrat

Jared Diamond je americký vědec, geograf a spisovatel, který se narodil v roce 1937 v Bostonu. Vystudoval fyziku a fyzikální chemii na Harvardově univerzitě a později se specializoval na ornitologii a ekologii.

V roce 1997 získal Pulitzerovu cenu za svou knihu Osudy lidských společností, která se stala bestsellerem a přinesla mu celosvětovou slávu. Diamond se věnuje studiu lidské historie a kultury a zkoumá, jak se společnosti vyvíjely a jaké faktory ovlivňovaly jejich osudy.

Jeho dalšími knihami jsou například Rozvrat, Proč máme rádi sex?, Svět, který skončil včera a Kolaps. Diamond je také profesorem geografie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a členem Národní akademie věd Spojených států amerických.

Souhrn

Jared Diamond na začátku prologu v knize Rozvrat píše: většina z nás projde osobním převratem nebo krizí, kterou můžeme, ale nemusíme úspěšně vyřešit provedením životních změn.

A vzápětí dodává: jako lidé i státy procházejí národní krizí, která se také může nebo nemusí úspěšně vyřešit národními změnami. Existuje řada výzkumů a neoficiálních informací o řešení osobních krizí, které vytvořili terapeuti. Mohly by nám tyto poznatky pomoci pochopit řešení národních krizí?

A právě o tom je kniha Rozvrat.

Podle Diamondova výstižného popisu se jedná o: komparativní, narativní, průzkumnou studii krizí a selektivních změn, které probíhají po řadu desetiletí v sedmi moderních státech a nahlížených z perspektivy selektivních změn v krizích jednotlivců. Těmito státy jsou Finsko, Japonsko, Chile, Indonésie, Německo, Austrálie a Spojené státy.

Stačí se podívat na mapu světa a pochopíte, proč si Diamond vybral právě tyto státy: kromě toho, že má se všemi osobní zkušenosti, pokrývají také mnoho výrazně odlišných kultur a nacházejí se na všech světových stranách.

Ještě předtím, než Diamond věnuje zbytek své knihy krizím národním, vyhrazuje si úvodní kapitolu pro krize osobní, neboť se domnívá, že faktory, které ovlivňují pravděpodobnost úspěšného vyřešení osobní krize, mají své paralely i s krizemi národními.

Dvanáct faktorů ovlivňujících vyústění osobních a národních krizí

Osobní krize jsou nevyhnutelné.

Ať už náhle nebo postupně, ať už v dospívání nebo po odchodu do důchodu, určitě jste alespoň jednu zažili.

A protože krize zažil každý, terapeuti věnují spoustu času analýzou jejich genealogie, jejich možného rozsahu a způsobů, jak je lze překonat. Během tohoto výzkumu identifikovali tucet faktorů které naznačují, zda se jedinci podaří či nepodaří osobní krizi vyřešit.

12 faktorů jsou:

1. Přiznání, že člověk prožívá krizi

2. Přijetí osobní odpovědnosti za to, že s tím něco udělá

3. „Stavba plotu“ k vymezení vlastních individuálních problémů, které je třeba vyřešit

4. Získání materiální a emocionální pomoci od jiných jednotlivců a skupin

5. Využití jiných jedinců jako vzorů pro řešení problémů

6. Síla ega

7. Poctivé sebehodnocení

8. Zkušenosti z předchozích osobních krizí

9. Trpělivost

10. Flexibilní osobnost

11. Základní individuální hodnoty

12. Nezávislost na osobních omezeních

Většina faktorů na výše uvedeném seznamu má „rozpoznatelnou analogii“ v případě národních krizí (1-5 a 7-8), dva jsou méně konkrétně spojeny (9 a 12) a v případě tří (6, 10 a 11) individuální faktor slouží jen jako metafora naznačující faktor popisující národy.

Z toho vyplývá, že 12 faktorů, které podle Diamonda souvisejí s výsledky národních krizí, je následujících:

1. Národní shoda na tom, že národ je v krizi

2. Přijetí národní odpovědnosti s tím něco udělat

3. Postavení plotu, který vymezí národní problémy, jež je třeba řešit

4. Získání materiální a finanční pomoci od jiných národů

5. Využití jiných národů jako vzorů pro řešení problémů

6. Národní identita

7. Poctivé národní sebehodnocení

8. Historické zkušenosti z předchozích národních krizí

9. Vypořádání se s národním selháním

10. Národní flexibilita specifická pro danou situaci

11. Základní hodnoty národa

12. Nezávislost na geopolitických omezeních

Právě prostřednictvím těchto faktorů se Diamond zabývá analýzou několika krizí 20. století, které měl možnost osobně pozorovat.

Národní krize

Válka Finska se Sovětským svazem.

Jak pravděpodobně víte, Finsko je skandinávská země s přibližně 6 miliony obyvatel a sousedí se Švédskem na západě a Ruskem na východě. Finsko po většinu historie nebylo svobodnou zemí. Od 13. do 19. století bylo považováno za součást Švédska, ale po roce 1809 se stalo součástí Ruska. Zůstalo tomu tak i v příštím století. Během ruské revoluce v roce 1917 se Finsko, nespokojené s represivním guvernérem, kterého nastolil ruský car Mikuláš II, rozhodlo vyhlásit nezávislost.

Být malá a poměrně nerozvinutá země ležící vedle největší země světa byl jistý recept na problémy. A ty se ještě zvětšily poté, co se z nově nezávislého Finska stala liberální kapitalistická demokracie a ze SSSR první komunistická země na světě.

Když se Stalin stal prezidentem Sovětského svazu, vypuklo peklo, a to kvůli velmi jednoduché skutečnosti, že nevěděl, co znamenají slova „kompromis“ a „vyjednávání“.

Všechno to ale začalo tak, že Sověti s odvoláním na bezpečnostní důvody (obrana Leningradu) požádali o některá finská území (výměnou za jiná), a když Finsko odmítlo, 30. listopadu 1939, pouhé tři měsíce po začátku druhé světové války, Stalin nařídil invazi do Finska.

Tato událost odstartovala vojenský konflikt, který je obecně znám jako zimní válka a který oficiálně trval do 13. března 1940, neoficiálně pak pokračoval po celou dobu války.

SSSR samozřejmě vyhrálo zimní válku, ale díky velmi chytré taktice finských dobrovolníků (maskování, odstřelovači, Molotovovy koktejly a kulomety) utrpělo těžké ztráty (8 zabitých sovětských vojáků na jednoho finského), nemluvě o jeho stále křehké mezinárodní reputaci. Nejkontroverznější taktikou, kterou Finové používali, bylo spojenectví s nacisty v naději, že jim Němci pomohou bránit se před sovětskými útoky.

Brzy poté si uvědomili, že Němci nejsou zrovna nejlepší spojenci, jaké mohou mít a začali si konečně připouštět, že jejich krize pramení z faktoru, s nímž nemohou nic dělat – z geografie. Chytře tedy začali stavět plot, který by vymezil problémy a přemýšleli o řešeních a přizpůsobili nový postoj vůči Sovětskému svazu, aby krizi jednou provždy překonali.

Zaprvé odmítli podporovat německá vojska v Leningradu, což byl možná zlom nejen v bitvě o Leningrad, ale i ve druhé světové válce. To samozřejmě ocenili všichni (včetně Stalina), takže sovětská letadla záměrně míjela finské cíle a shazovala bomby do finských vod.

Vzhledem k tomu, že Finsko bylo po válce na straně poražených, muselo ještě zaplatit 300 milionů dolarů Sovětskému svazu jako reparace, a to během šesti let.

Finové, věrni přísloví Winstona Churchilla: „Nikdy byste neměli promarnit příležitost, kterou dává krize“, začali na svou krizi pohlížet jinak a využívali ji k industrializaci a rozvoji obchodních vztahů se všemi, především se Sovětským svazem.

Rovněž souhlasili, že nebudou mluvit zle o ničem špatném, co se děje v SSSR, ale autocenzura není tak špatná cena, kterou musíte zaplatit za získání nezávislosti a budování prosperující země na samé hranici mocného nepřítele.

Koneckonců, tak funguje selektivní změna – děláte, co můžete, abyste dosáhli potřebného (dobré sousedské vztahy), a přijmete to, co nemůžete změnit (soused), i když to znamená obětovat trochu svého bývalého já.

Počátky moderního Japonska

Dnes je Japonsko považováno za jednu z největších světových mocností, přičemž jeho ekonomika je podle HDP třetí největší na světě a čtvrtá největší podle parity kupní síly.

Nicméně, až do druhé poloviny 19. století, to byla feudální společnost, téměř zcela izolována od světa a bez zájmu se stát součástí moderních technologických procesů.

A pak, stejně jako SSSR v případě Finska, přinutily USA Japonsko, aby se modernizovalo a stalo se zemí jakou je dnes.

Všechno to začalo tím, že USA objevily zlato v Kalifornii. V důsledku toho Američané potřebovali nové přístavy, aby mohli doplňovat palivo do svých lodí na jejich obchodních cestách v Tichém oceánu. Americký prezident Millard Fillmore požádal v roce 1853 o přístup do některých japonských přístavů, ale neudělal to po dobrém.

Ačkoli japonští vládci nebyli spokojeni s dohodou, která jim prakticky nic nepřinesla na oplátku, uvědomili si, že ji musí přijmout, protože se nemohli rovnat jedné z nejrychleji se rozvíjejících a vojensky nejvyspělejších zemí světa.

To však způsobilo vnitřní krizi – většina Japonců (zejména Samurajů) byla proti takové dohodě, takže následoval puč a občanská válka. Výsledkem bylo takzvané období Meidži, tedy zhruba čtyřicetiletá éra, během níž se Japonsko vyvinulo z feudální společnosti v moderní průmyslovou zemi a stalo se jednou z nově vznikajících světových velmocí.

Počkejte, říkáte si! Ale nedošlo snad k převratu?

Ano, došlo. Jakmile však byli nastoleni noví vůdci, uvědomili si, že pokud Japonsko nebude samo supervelmocí, riskuje kolonizaci evropskými supervelmocemi.

Tak Japonsko učinilo první krok k překonání krize – uznává svou situaci a provádí poctivé sebehodnocení. Nyní nastal čas na selektivní změny.

V souladu s 12krokovým programem si Japonsko vzalo za vzor další země – Německo pro svou ústavu a armádu, Británii pro své vojenské lodě a námořnictvo.

Nezměnili se však úplně – přijali mnoho prvků ze západních společností, které se snažili napodobit, ale zůstali věrní většině svých tradic a vytvořili jedinečnou směs asijské trpělivosti a obětavého charakteru se západní touhou po svobodě a individualismu.

Výsledek?

Porazili Rusy během rusko-japonské války v letech 1904-05 a oznámili světu, že jsou silou, se kterou je třeba počítat.

Je pravda, že Rusko bylo ovládáno carem Mikulášem a bylo více méně feudálním státem, ale koneckonců to bylo první vítězství asijské mocnosti nad evropským nepřítelem.

Chile pro všechny Chilany

Na rozdíl od většiny jihoamerických zemí bylo Chile po většinu své existence demokratickým státem. Už od roku 1925 bránil volební systém země tomu, aby některá ze tří stran (levicová, centristická a pravicová) převzala úplnou kontrolu.

Bylo tomu tak i v roce 1970, kdy byl zvolen marxista Salvador Allende prezidentem se ziskem přibližně 36 % hlasů. Přestože měl dobré ideje, Allende je špatně provedl a přijal špatná řešení daných problémů.

Allende ignoroval skutečnost, že ho podpořila pouze třetina chilských voličů a že mezi dvěma třetinami, které byly proti němu, byly i mocné síly (například chilské ozbrojené síly, chilští kapitalisté a především vláda Spojených států).

Přesto znárodnil měděné společnosti vlastněné Spojenými státy, zmrazil ceny, nahradil prvky volného trhu chilské ekonomiky státním plánováním v socialistickém stylu, výrazně zvýšil mzdy a vládní výdaje, vytiskl papírové peníze, aby pokryl vzniklé vládní deficity.

Výsledek?

Polarizace politického klimatu, která ukončila chilskou demokracii a na Allendeho místo, který byl buď zavražděn, nebo spáchal sebevraždu, dosadila diktátora.

Takto Diamond shrnuje situaci.

11. září 1973, po několika letech politického patu, byla demokraticky zvolená chilská vláda prezidenta Allendeho svržena vojenským pučem. Jeho vůdce, generál Pinochet, zůstal u moci téměř 17 let. V době, kdy jsem několik let před pučem žil v Chile, moji chilští přátelé nepředvídali ani samotný puč, ani světové rekordy v sadistickém mučení, jež Pinochetova vláda překonávala. Naopak mi hrdě vysvětlovali dlouhou demokratickou tradici Chile, zcela nepodobné ostatním jihoamerickým zemím. Dnešní Chile je opět demokratickou výjimkou v Jižní Americe, ale selektivně změněnou. Zahrnuje v sobě prvky Allendeho i Pinochetova modelu. 

I když se chilská demokracie během pouhých několika let změnila v sadistickou diktaturu, rozhodnutí Pinocheta předat ekonomiku Miltonu Friedmanovi a Chicagu Boys bylo z dlouhodobého hlediska velmi prospěšné.

Je pravda, že Chile nikdy znovu neprivatizovalo měděné doly (které stále tvoří 10 % chilského HDP), ale vše ostatní bylo ponecháno na rozhodnutí volného trhu. To rozhodlo, že se Chile stane zemí s nejvyšším Giniho koeficientem (což znamená: bohatství v Chile stále není dobře rozděleno), ale také jednou z nejrozvinutějších zemí světa.

Proč si diktátor zvolil politiku volného trhu, zůstává dodnes nejasné. Pinochetova volba však nakonec vyústila ve stabilizaci chilské společnosti a překonání její nejhorší krize.

Indonésie, vzestup nové země

V podstatě totéž, co se stalo v Chile v 70. letech, se stalo na druhé straně světa v nově vzniklé Indonésii.

Indonésii vládl od jejího založení v roce 1945 levicový prezident. 30. září 1965 byla zasažena krizí, kdy byla komunistická frakce armády obviňována ze smrti šesti údajně zkorumpovaných generálů. Zda existoval komunistický plán na zabití těchto generálů, není dodnes jisté, ale je docela dobře možné, že to všechno byla lest jednoho z nejmocnějších armádních generálů Suharta. Stejně jako v nacistickém Německu v roce 1933, jakmile se tato lest dostala na veřejnost, nařídil likvidaci komunistického živlu v Indonésii.

A stejně jako za vlády Pinocheta v Chile, přesně to se stalo za vlády Suharta – půl milionu až dva miliony komunistických příznivců bylo zabito lidmi, kteří jsou nyní považováni za osvoboditele země (podívejte se na skvělý dokument The Act of Killing).

Suharto, jakkoli byl brutální a sadistický, použil k nápravě indonéské ekonomiky řadu umírněnějších opatření. Za předchozího prezidenta Sukarna měla Indonésie úzké vztahy s Čínou, ale její ekonomika byla v troskách. Nyní začala navazovat kontakty se západním světem. Není překvapením, že i Suharto měl své Chicago Boys. Jeho ekonomickému týmu se méně zdvořile přezdívalo Berkeley Mafia.

Mafie pomocí zahraničních vzorů úspěšně snížila indonéský zahraniční dluh a inflaci a vyrovnala rozpočet, čímž se země stala silným mezinárodním obchodním partnerem a globálním ideologickým hráčem.

Tentokrát to byla opět selektivní změna prostřednictvím zahraničních vzorů, dokonce i tváří v tvář korupci a tyranii. Znovu se podařilo úspěšně překonat vážnou krizi s využitím poznatků získaných na základě podobných zkušeností na některých jiných místech.

Obnova Německa

V roce 1945 bylo Německo nejen pokryto ruinami, ale bylo také rozděleno na polovinu. Mělo to samozřejmě svůj důvod – spojenci věřili, že pouze rozdělené Německo nebude schopno rychlé industrializace a rozpoutání další války.

Jen několik let po skončení války bylo Spojeným státům více než zřejmé, že toto riziko jsou ochotny podstoupit, protože bylo mnohem nebezpečnější nechat Sovětský svaz, aby rozšířil svůj vliv po celé Evropě.

Západní Německo se tak stalo součástí Marshallova plánu, americké iniciativy, jejímž cílem bylo po válce obnovit evropské ekonomiky tak, aby se zabránilo šíření komunismu.

Plán fungoval jako mávnutím kouzelného proutku – Západní Německo se ze země, která se vrátila nejméně o půl století zpět, stalo nejrozvinutějším evropským státem. Zavedlo silnou novou měnu (německou marku) a připojilo se k volnému trhu jako jeden z nejvýznamnějších vývozců a dovozců zboží na světě.

Když se Willy Brandt stal prvním západoněmeckým kancléřem, situace se zlepšila.

Důvod?

Brandt byl připraven přestat hrát roli oběti a přijmout odpovědnost za minulé hříchy Německa. Omluvil se sousedním zemím a požádal i státy východního bloku o odpuštění. Stejným způsobem podporoval americkou politiku (včetně války ve Vietnamu) a co se týče příběhu znovusjednocení Německa, byl trpělivý a flexibilní.

To se nakonec v roce 1989 uskutečnilo, a za mnohé vděčíme právě Brandtovi a politice uzákoněné během jeho vlády.

Austrálie – kdo vlastně jsme?

Po skončení druhé světové války čelila Austrálie nejpodivnější krizi, jaké kdy země mohla čelit.

Na rozdíl od Finska nebo Japonska, Austrálie neměla zájem stát se nezávislým národem; naopak – chtěla být součástí britského impéria.

Problém spočíval v tom, že britské impérium se už s Austrálií nechtělo zabývat. V 50. letech se země jednoduše zřeklo, omezilo svou vojenskou přítomnost a rozhodlo se zaměřit své obchodní zájmy na kontinentální Evropu.

Australané úpěnlivě prosili a pak si uvědomili, že od nynějška se mohou spolehnout jen sami na sebe. Nemohli ovlivnit rozhodnutí Británie, ale byli s tím schopni něco udělat. Toto bylo první poctivé sebehodnocení Austrálie.

Přineslo několik dobrých výsledků ale také některé katastrofální výsledky – její ministr pro přistěhovalectví Arthur Calwell byl otevřeně rasistický a měl zájem přijímat pouze bílé přistěhovalce.

V roce 1972, kdy konečně zvítězila Labouristická strana, provedla Austrálie další poctivé hodnocení sebe sama a uvědomila si, že se musí selektivně změnit a stát se samostatnou zemí.

Především proto, že Británie byla tak daleko, musela zlepšit své vztahy se svými bezprostředními sousedy, především s Čínou. Rovněž musela změnit přistěhovaleckou politiku a začít přijímat každého: potřebovala totiž dostatek lidí, a to co nejdříve. A konečně musela zavést politiku rovného odměňování žen, a to z mnoha zjevných důvodů.

Nejlepší příklad selektivní změny nastal v roce 1999, kdy Austrálie konečně uznala Británii jako cizí zemi, ale symbolicky stále slibuje věrnost anglické královně.

Něco ztratila, ale ne všechno; a jak se to stává v případě překonání krizí, to, co ztratila, bylo z dlouhodobého hlediska vlastně ziskem.

Národy a svět

Ve třetí části knihy Diamond aplikuje poznatky ze šesti výše popsaných krizí na současný stav věcí ve Spojených státech a ve světě.

Diamond říká, že stejně jako Chile, Japonsko nebo Austrálie jsou i USA zcela jedinečnou zemí a je těžké aplikovat lekce z jiných zemí na zemi, která má zcela výjimečný vývoj. Zároveň však varuje, že mnohé příznaky tu jsou a že musíme být opatrní, abychom se nechtěli nechat ochromit krizí nepředvídaných rozměrů.

Protože stejně jako Chile jsou Spojené státy dnes hluboce polarizovanou zemí: poprvé za zhruba šedesát let jsou lidé vážně rozděleni v mnoha směrech – politicky ještě více než jindy. Při absenci kompromisu je demokracie první věcí která trpí, takže dobří lidé budou muset buď najít společné řešení, nebo čelit nejistotě a brutalitě totalitní vlády.

Že by se to u nás nemohlo stát?

No, to samé si obyvatelé Chile mysleli až do začátku 70. let; a pak přišla diktatura.

Další věc, která naznačuje, že se věci v USA nevyvíjejí správným směrem, je skutečnost, že poté, co v šedesátých letech dostali Afroameričané volební právo, vláda volební právo lidí neustále narušuje.

Například zákon o voličských průkazech vyžaduje, aby každý volič měl k hlasování aktuální a platný průkaz totožnosti s fotografií. V Texasu je však velmi málo míst, která vydávají ID nebo řidičské průkazy, takže někteří lidé musí cestovat stovky mil, aby se k nim dostali.

Ještě horší je, že pracují pouze v pracovní době, což prakticky diskvalifikuje nejchudší lidi, kteří si nemohou vzít den volna a cestovat na nejbližší dopravní úřad.

Změna klimatu je další věc, o kterou se USA ani trochu nestarají, přestože existuje vědecká shoda, že k ní dochází, a že její důsledky mohou být zničující. S politováním, i když je snížení spotřeby dobrým způsobem, jak tento problém vyřešit, USA ve srovnání se západní Evropou spotřebují dvojnásobné množství ropy na obyvatele, i když na druhé straně Atlantiku je kvalita života obecně vyšší.

Ještě děsivější je, že nedávno odstoupily od Pařížské dohody.

Diamond varuje: existují některé problémy, jejichž řešení by nemělo být ponecháno na jednotlivých zemích, ale mělo by se řešit na mezinárodní, globální úrovni.

Klíčová ponaučení

Jednotlivci a národy mají jedno společné – způsob, jakým překonávají krize.

Téměř všichni lidé v určitém věku nebo období (dospívání, ztráta milovaného člověka, ztráta zaměstnání, odchod do důchodu, ovdovění atd.) musí čelit krizi.

Ať už je to vnitřní (řekněme nemoc) nebo vnější (opuštění manželem), jednotlivec se musí do určité míry změnit, aby tuto krizi překonal.

Terapeuti vytvořili „cestovní mapu dvanácti faktorů, které nám pomáhají porozumět různým důsledkům“ individuální krize. Je zajímavé, že stejných 12 faktorů se zdá být použitelných i v případě národů v krizi.

Překonání krize spočívá v selektivní změně.

Jak jsme řekli výše, jednotlivec nebo národ se musí do určité míry změnit, aby překonal krizi. Klíčové slovo v knize Jareda Diamonda je však „selektivní“.

Diamond napsal:

Není možné ani žádoucí, aby se jednotlivci nebo národy úplně změnili a zbavili se všech svých dřívějších identit. Výzvou pro národy i pro jednotlivce v krizi je zjistit, které části jejich identit již dobře fungují a nepotřebují změnu, a které části již nefungují a potřebují změnu. Jednotlivci nebo národy pod tlakem musí upřímně zhodnotit své schopnosti a hodnoty. Musí se rozhodnout, co z nich stále funguje, zůstává vhodné i za nových změněných okolností, a co si tedy mohou zachovat. Naopak potřebují odvahu rozpoznat, co je třeba změnit, aby se s novou situací vyrovnali. To vyžaduje, aby jednotlivci nebo národy našli nová řešení slučitelná s jejich schopnostmi a zbytkem jejich bytí. Zároveň musí stanovit hranici a zdůraznit prvky tak zásadní pro jejich identitu, že je odmítají změnit.

Minulé krize jiných národů nás mohou hodně naučit o současných problémech.

V knize analyzuje Diamond šest krizí 20. století: Finsko v zimní válce se SSSR, zrod moderního Japonska v období Meidži, roky Allendeho a Pinocheta v Chile, Sukarnova a Suhartova výměna v Indonésii, Německo po válce a Austrálie bez Británie ve druhé polovině minulého století.

Důvod, proč to dělá, je jednoduchý – věří, že na těchto případových studiích se můžeme poučit nejen o způsobech, jakými může daná země překonat krizi, ale také o problémech, s nimiž se svět v současnosti potýká.

Například srovnání s Chile v 70. letech ukazuje, že i USA se může stát totalitní zemí, pokud nebudeme opatrní. A to je varování Jareda Diamonda.