Cesta k charakteru

David Brooks je americký novinář, spisovatel a politický komentátor. Narodil se v Torontu v Kanadě v roce 1961 a vyrůstal v New Yorku. Vystudoval historii na University of Chicago a později získal magisterský titul z filozofie na Yale University.

Brooks je slavný svými sloupky v The New York Times, kde píše o politice, kultuře a společnosti. Je také autor několika knih, včetně bestselleru Cesta k charakteru" který se zaměřuje na to, jak se lidé mohou zlepšit a jak mohou rozvíjet svůj charakter.

Brooks je často zván jako host do televizních pořadů a rádiových stanic, kde diskutuje o aktuálních událostech a politických otázkách. Je také členem několika think-tanků a organizací, včetně American Enterprise Institute a Aspen Institute.

Zjistěte, jak se společnost může zbavit posedlosti vlastním já

Máme toho plný Facebook a také Twitter. Selfie na pláži na dovolené, sebestředné stížnosti na drobné nedostatky, videa, obrázky a komentáře o našem „já".

Sociální média odrážejí současný stav naší společnosti a ten je celý o kultu „vlastního já". Všechno, co děláme, vidíme nebo konzumujeme, se omezuje na propagaci nás samotných a toho, co chceme.

Nebylo tomu tak vždycky. Kdysi si společnost vážila lidí, kteří se vyznačovali ctnostmi, jako jsou poctivost, pokora a věrnost. Vyzdvihovat sebe sama jako někoho výjimečného nebo veledůležitého se prostě nedělalo.

Odkdy se tedy všechno točí kolem „mého já"? Jak se můžeme vrátit do doby, kdy ušlechtilé vlastnosti společnosti zajišťovaly, že si každý vážil každého? Odpovědi najdete v těchto kapitolách.

Dva typy osobnosti

Dnešní svět oceňuje „osobité já", extrovertní osobnost, která žije v každém z nás. Ale vždy tomu tak nebylo.

Představa rozdvojené, protichůdné osobnosti obsažené v každém člověku byla dlouho předmětem filozofického zkoumání a zaujala filozofy napříč dějinami.

Každý člověk se skládá ze dvou soupeřících typů osobnosti, kterým se říká „Adamové“. V závislosti na kultuře dominující v konkrétní společnosti se lidé přiklánějí k jednomu nebo druhému typu.

Náš typ „Adam I" je osobnost alfa, která se promítá navenek a nejlépe se cítí ve společnosti zaměřené na úspěch. Usiluje o kariéru, společenské postavení; je vítězem a bude bojovat za to, aby jím zůstal.

Naproti tomu druhý typ „Adam II" je introvert. Dnešní společnost s ním nechce mít nic společného. Má silné morální hodnoty a snaží se být stále více ctnostný. Vnímejte Adama II jako podstatu toho, co dělá člověka člověkem, který projevuje vlastnosti, jako je laskavost, statečnost, čestnost a oddanost.

Ačkoli tedy každý člověk ztělesňuje tyto dva základní typy, jeden je často zastíněn druhým.

V posledních několika desetiletích se americká společnost přeorientovala z moralistického světa Adama II na sebestředný svět Adama I.

Dříve v Americe veřejné osobnosti zdůrazňovaly podobné vlastnosti, jako je pokora. Například George Bush starší, který vyrostl v éře Adama II, o sobě téměř nemluvil, a to ani během svých prezidentských kampaní. Ve skutečnosti se natolik snažil vyhnout sebepropagaci, že ve všech svých předvolebních projevech škrtal slovo „já"!

Tato doba je však pryč.

Dnes jsou lidé tlačeni k tomu, aby byli posedlí sami sebou a žili jen pro své vlastní touhy. Toto poselství je patrné ve všem, od filmů přes knihy o seberealizaci až po projevy celebrit: "Jste jedineční. Jděte za svými sny! Nepřijímejte žádná omezení a nikdy se neměňte."

Cesta od skromnosti k sebeprosazování

Ve společnosti došlo k posunu od skromnosti a zdrženlivosti k soustředění se na individuální potřeby.

Když se v květnu 2011 objevila zpráva, že američtí vojáci zabili Usámu bin Ládina, ulice mnoha amerických měst byly plné jásajících občanů. Politici a celebrity se otevřeně radovali.

Nyní se podívejme na podobnou událost z jiné doby – rok 1945, den vítězství v Evropě. Po skončení druhé světové války byli Američané jistě šťastní, oslavy vítězství však byly mnohem zdrženlivější.

Co se od té doby změnilo?

Společnost zdůrazňovala, že lidé nejsou silní, ale v podstatě slabí, což bylo prostředí, v němž se dařilo typům Adama II. Například křesťanští myslitelé, jako byl Augustin, odmítali světský úspěch a učili o hříchu a lidských chybách.

Humanisté přitom poukazovali na hranice našeho chápání a na pýchu pohlíželi s podezřením. Oba myšlenkové proudy měly stejný názor a zdůrazňovaly, že individualismus není ctnost.

To vše se změnilo v 18. století s nástupem romantismu v éře, která se vyznačovala rostoucí převahou typů Adama I a představ o lidské dobrotě a síle jedince.

Po tomto období zůstávali ve společnosti naši dva Adamové víceméně v rovnováze. Tedy až do poloviny dvacátého století.

Po hospodářské krizi a druhé světové válce byli lidé připraveni uvolnit se, relaxovat a užívat si života. Vzhledem k tomu, že lidé hledali způsoby, jak si usnadnit a zpříjemnit život, značně vzrostla spotřeba a masová reklama.

Obecně se společnost snažila vymanit z dosavadních spárů zdrženlivosti a prosadit nový, optimistický a pozitivní životní styl.

Padesátá a šedesátá léta 20. století byla ve znamení hrdosti a získání moci, byla to doba, kdy opomíjené komunity, od žen po menšiny, hledaly spravedlnost. V této době emancipace však došlo také k tomu, že individualismus a osobní touha převážily nad pokorou.

I když se to na první pohled může zdát jako pozitivní záležitost, pravdou je, že nás naše sebestředná společnost stála mnoho.

Vztah k morálním hodnotám

Moderní společnost ztratila vztah k morálním hodnotám, které vedou ke skutečné radosti a spokojenosti.

Jak tato změna ovlivnila naši kulturu a naše individuální životy, když se společnost stala více individualistickou a sebeprosazující?

Duch dnešní doby ovládaný Adamem I nás vybízí k tomu, abychom následovali své touhy, ať nás vedou kamkoli. Ale jak se honíme za svými touhami, zapomínáme na hlubší zásady.

Například přesvědčení, že můžete dosáhnout všeho, co si zamanete, vede k tomu, že každou životní situaci můžete snadno převést na zjednodušenou rovnici tvořenou náklady a příležitostmi. Výsledkem je, že jako společnost už neinvestujeme do věcí z lásky nebo loajality, ale pouze proto, abychom stoupali po společenském žebříčku.

Náš život se točí kolem toho, jak něčeho dosáhnout, a ne proč.

Vlastnostem Adama I bylo podřízeno obrovské množství aspektů našeho života, dokonce i způsob, jakým vychováváme své děti. Například spojení mezi rodičem a dítětem bylo dříve založené na lásce, jejímž cílem bylo vypěstovat hluboký vztah. Dnes se výchova dětí stala jen dalším nástrojem sebepropagace, kdy vysvědčení a týmová vítězství dětí jsou pro rodiče čestným oceněním.

Rodiče neinvestují do toho, aby se z jejich dětí stali všestranní a vyrovnaní lidé, ale místo toho je tlačí k tomu, aby se učily takovým dovednostem, které budou dobře vypadat na jejich životopise. Děti jsou tak neustále chváleny a všichni jim říkají, jak jsou výjimečné, jsou zároveň zdokonalovány prostřednictvím soukromého vzdělávání, jehož cílem je dotáhnout je k úspěchu.

Výsledky průzkumu mezi nově nastupujícími studenty na Kalifornské univerzitě v Los Angeles ukázaly, že v roce 1977 přibližně 80 % dotázaných hledalo smysluplnou životní filozofii. Dnes se k tomuto cíli hlásí méně než polovina z nich.

V roce 1966 uvedlo asi 42 procent nově příchozích studentů, že důležitým životním cílem je bohatství; v roce 1990 však toto číslo stouplo na 74 procent.

Lidé chybují

Dlouhá cesta k získání charakteru začíná pochopením, že všichni lidé jsou chybující bytosti.

Když se společnost naplní sebestřednými jedinci, vzdálí se od hlubší morálky společnosti. Jak to však změnit? Tím, že přijmeme chyby, které jsou nám všem vlastní.

Uvažte toto: Zkušenost s lidským utrpením vás učiní vděčnějšími, protože vám pomůže uvědomit si, že si většinu lásky, které se vám dostává, nezasloužíte. Když si to uvědomíte, budete vděčnější za náklonnost a pozornost druhých.

Proto vám přiznání si vlastních chyb, může pomoci překonat sebestřednost a přijmout hlubší společenské hodnoty, jako je láska a vztah k druhým.

Dorothy Dayová byla ambiciózní mladá spisovatelka, ale bojovala s alkoholismem a depresemi. Teprve poté, co si přiznala své nedostatky, získala svůj život zpět tím, že přesunula pozornost ze sebe na druhé.

Jak to Dayová dokázala?

V roce 1933 založila noviny The Catholic Worker, jejichž cílem bylo pomáhat lidem trpícím za dob hospodářské krize a využívat katolické sociální hodnoty k budování společnosti sloužící vyššímu dobru.

Vzhledem k tomu, že dnešní veřejnost je posedlá „sharováním", není tak těžké žít jako Dayová. Jediné co musíme udělat, je obrátit svou pozornost od narcistické sebelásky ke sdílení a využít těchto poučení ke zpracování a překonání individuálních nedostatků. Tímto způsobem bychom mohli znovu najít prostor pro Adama II.

Dayová například v roce 1952 vydala autobiografii Dlouhá samota, v níž vypráví o tom, jak se ze smutného života stal život naplněný katolickou vírou.

Nebyl to jen příběh o sebepoznání, ale pokus o potvrzení myšlenky, že všichni máme více či méně stejný problém – přirozený sklon k přílišné sebejistotě a sobectví. To je problém, s nímž musíme každý z nás bojovat, abychom svůj život přesměrovali na morální a nikoliv na hedonistický směr.

Zbavte se pýchy

Odhoďte svou pýchu. Jedině osvobozením se od pýchy můžete kráčet směrem k charakteru.

Na cestě k charakteru budete potřebovat podporu zvenčí, která vám pomůže zvládnout vaše vnitřní boje. Vaší podpůrnou základnou může být rodina, přátelé, předkové či rádci nebo dokonce Bůh.

Například George Eliotová, což je pseudonym slavné spisovatelky Mary Anne Evansové, by nikdy nedosáhla takového literárního a osobního úspěchu bez podpory svého partnera George Lewese.

Eliotová byla sebevědomá a nuzná, známá tím, že byla „nádherně ošklivá". Navzdory své intelektuální vyspělosti byla citově slabá a uvízla v bludném kruhu, v němž se zamilovávala do mužů, kteří její lásku nikdy neopětovali.

Požírala svá utrpení, provázená osobními dramaty, které si vykládala jako citovou prohru.

Tedy až do chvíle, kdy našla spásu v Lewesově lásce. Podporoval její kariéru a stal se zásadním aspektem jejího pozdějšího úspěchu. A to vše díky tomu, že jí pomohl získat sebedůvěru v psaní a zbavit se nejistoty, která ji celý život tížila.

Sáhnout po pomoci může být obtížné; často se nám to nedaří kvůli naší stěžejní nectnosti – pýše.

Proč je pýcha takový problém?

Pýcha z nás dělá chladnokrevné a kruté lidi a zároveň nám namlouvá, že jsme pány svého života. Pýcha nás tlačí k tomu, abychom druhým dokazovali svou nadřazenost tím, že odmítáme jejich pomoc. To může představovat velkou překážku na cestě k charakteru.

Existuje jen jedno řešení. Pokud chceme prospívat, musíme se od pýchy osvobodit.

Odhozením pýchy, přijetím pomoci druhých a přiznáním vlastních chyb můžeme začít vyvažovat svého vnitřního Adama I a Adama II a žít šťastny, naplněný a důstojný život.