Odvaha doufat

Barack Obama je americký politik a právník, který se narodil 4. srpna 1961 v Honolulu na Havaji. V roce 2009 se stal 44. prezidentem Spojených států amerických, což bylo historické vítězství, protože se stal prvním Afroameričanem, který byl zvolen do této funkce.

Obama je absolventem Kolumbijské univerzity a právnické fakulty na Harvardu. Předtím, než se stal prezidentem, pracoval jako právník a učitel ústavního práva na univerzitě v Chicagu.

Jeho kniha Odvaha doufat byla vydána v roce 2006 a stala se bestsellerem. V této knize Obama popisuje své názory na politiku a společnost a vysvětluje, jakým způsobem by mohla být Amerika lepším místem pro všechny občany.

Obama je také nositelem Nobelovy ceny za mír, kterou získal v roce 2009 za své úsilí o posílení mezinárodní spolupráce a snahu o řešení globálních problémů.

Dnes Obama pokračuje v práci na podpoře demokracie a lidských práv po celém světě a je stále aktivním členem politického a společenského života.

Základní hodnoty dnešních Američanů jsou silně formovány duchem otců zakladatelů

Otcové zakladatelé prozíravě sepsali dvě mistrovská díla, která přímo odrážejí jejich představy o americkém ideálu: Deklaraci nezávislosti a Ústavu.

Jádrem těchto dokumentů je myšlenka, že každý muž a žena se rodí svobodní, se stejnými právy a šancemi ve společnosti.

Přesto se otcové zakladatelé potýkali s faktem, že svoboda není bez problémů: nikdy předtím v lidských dějinách nefungovala stabilní demokracie pro velký národ po delší dobu.

Osobní svoboda se tedy zdála být možná pouze ve společnosti, která zároveň prosazuje společné hodnoty, jako je rodina, náboženství, vlastenectví. Dalším předpokladem bylo rozprostření moci a odmítnutí jakékoli absolutní nadvlády. Nikdy v dějinách Ameriky neměl být král, generál nebo papež sám schopen určovat cestu amerického lidu.

Postoje dnešních Američanů jsou i nadále silně formovány duchem otců zakladatelů. Tyto společné hodnoty jsou často považovány za tak přirozené, že je lidé považují za samozřejmé.

Amerika by měla nahradit přehnaný individualismus a konflikty empatií

Republikánská strana prosazuje společnost vlastnictví, která svým občanům říká: „Jste na to sami“, a nikoliv: „Jsme v tom všichni společně.“

Tento pohled na svět odráží nedostatek empatie, kterým dnes Amerika trpí. Namísto toho, aby lidé navzájem uznávali své potřeby a soustředili se na hodnoty sdílené všemi Američany, společnost vlastnictví vyzdvihuje individuální rozdíly a podporuje konflikty.

Je smutné, že tímto nedostatkem empatie nejvíce trpí nejslabší skupiny americké společnosti.

Smířili by se Američané s beznadějným stavem škol v centrech měst, kdyby si měli položit otázku, jak by se cítili, kdyby je navštěvovaly jejich vlastní děti?

Uvažovali by generální ředitelé o zvýšení svých vlastních mezd a zároveň o omezení firemních zdravotních příspěvků, kdyby se považovali za rovné svým zaměstnancům?

Bojovali by politici tak zuřivě o každou otázku napříč politickým spektrem, kdyby uvažovali o tom, že připustí, že i protistrana může mít opodstatněný názor?

Mnoho největších amerických problémů by přestalo existovat, kdyby se lidé jednoduše více snažili vidět svět očima druhých.

Pro vytvoření lepší demokracie a příklon politiky k potřebám slabších členů společnosti by se všichni Američané, ať už jsou to politici, podnikatelé nebo obyčejní lidé, měli zavázat k většímu smyslu pro empatii a častěji se jeden druhého ptát: „Jak by ses cítil ty?“

Američtí politici jsou závislí na zájmových skupinách a médiích

Ve Spojených státech je k úspěšné politické kampani zapotřebí hodně peněz. Politici tedy buď musí mít sami hodně peněz, nebo musí požádat bohaté, aby jejich kampaň sponzorovali.

Jedním z důsledků shánění finančních prostředků je, že politici se více podobají svým dárcům. Jednoduše musí trávit mnohem více času rozhovory s lidmi z horního nejbohatšího 1 %, a čím déle jsou v politice, tím více se jejich interakce s ostatními omezují. Jejich dárci jsou bohatí, většina jejich kolegů politiků je bohatá a křižování země v soukromých tryskáčích pro ně činí problémy obyčejných Američanů mnohem méně hmatatelnými.

Zároveň jsou politici závislí na zájmových skupinách, jako jsou odbory u demokratů a velký byznys a Národní střelecká asociace (NRA) u republikánů. Tyto skupiny mají přirozeně zájem na svých vlastních cílech, což znamená, že politici se musí naučit, jak se zájmovým skupinám zavděčit a uspokojit jejich specifické potřeby, aby si udrželi jejich podporu.

A konečně jsou tu média. Politici jsou zcela závislí na médiích, aby oslovili své publikum. Pro mnoho voličů tvoří mediální pohled na svět jejich realitu, a proto jsou politici vnímáni přesně tak, jak je média vykreslují.

Média mají ráda jednoduché, absolutní pravdy a nemají ráda konsensus, protože z něj vznikají nudné zprávy. Politici se rychle naučí, že slušnost a upřímnost jim vysílací čas nezajistí. Média chtějí, aby se politici mezi sebou neshodli, a tak to politici dělají, aby se více zviditelnili.

Extrémní vliv mocných zájmových skupin a médií bychom mohli omezit tím, že bychom nařídili veřejné financování kampaní a poskytli bezplatný televizní a rozhlasový čas.

Jsou to obyčejní pracující, na které nejvíce dopadají důsledky globalizovaného trhu

Během několika posledních desetiletí se globální ekonomika drasticky změnila.

Globalizace sice přinesla prosperitu mnoha společnostem, ale přináší také své problémy, zejména pro obyčejné americké pracující.

Americká ekonomika je dnes stále silná a zaujímá přední místo ve světě v důležitých odvětvích, jako je například software. Je tomu tak díky prvotřídní americké vzdělávací síti vysokých škol a univerzit, které produkují kvalifikovanou elitu lídrů, podnikatelů a inženýrů.

Přesto dnes americké společnosti čelí globální konkurenci. Každý výrobek prodávaný americkými společnostmi musí konkurovat tisícům výrobků z celého světa.

Aby si firmy udržely konkurenceschopnost na tomto globálním trhu a aby byli jejich akcionáři spokojeni, často zadávají práci externím dodavatelům a automatizují ji a zároveň omezují své programy zaměstnaneckých výhod a zdravotní péče.

Zatímco životní náklady neustále rostou, průměrný příjem běžného pracovníka se nezvyšuje. V letech 1971 až 2001 vykázala jejich mediánová mzda doslova nulový nárůst.

Proč tomu tak je? Částečně je to způsobeno globální konkurencí, ale také současnou ekonomikou „vítěz bere vše“. Obyčejní pracovníci nesou rizika a zátěž, ale jakmile se firmě podaří uspět, odměny se obvykle nerozdělují rovnoměrně. Prudký nárůst zisků neznamená větší bohatství pro všechny, znamená větší bohatství pro ty, kteří již bohatí jsou.

Bohatí bohatnou, chudí chudnou

Američané jsou pracovití lidé, kteří jsou ochotni podstoupit osobní riziko. Jejich kultura je kulturou podnikání. Její podstatou je myšlenka, že prací a poctivostí může každý dosáhnout bohatství a prosperity.

Protože si Američané váží tvrdé práce, věří, že každý, kdo pracuje na plný úvazek, by měl být schopen vydělat si na živobytí a uživit rodinu.

V posledních několika desetiletích však běžní američtí pracovníci zchudli. Zatímco horní 1 % příjmové struktury trvale bohatne, průměrný Američan má každý měsíc stále větší potíže vyjít s penězi.

Republikáni přesto stále volají po daňových úlevách pro korporace, po daních z nemovitostí, které jsou šité na míru 1 % nejbohatších, a po omezení programů sociálního zabezpečení a zdravotní péče.

Ignorují tak skutečnost, že ti, kteří z ekonomiky těží nejvíce, by měli také nést svůj díl povinností.

Zanedbávají také myšlenku, že kapitalismus funguje jen tak dlouho, dokud má souhlas lidí a dokud jsou jeho výhody a rizika rozděleny rovnoměrně.

Ve společnosti vlastnictví tomu tak ale není.