Můj život s úzkostí

Scott Stossel je americký novinář a spisovatel, který se narodil v roce 1969 v Bostonu. Vystudoval historii na Harvardově univerzitě a práva na Georgetownské univerzitě. Je editorem časopisu The Atlantic a přispívá do mnoha dalších publikací, jako jsou například The New Yorker, The New York Times a The Wall Street Journal.

Stossel je autorem bestselleru Můj život s úzkostí, ve které popisuje svůj vlastní boj s touto poruchou.

Stossel je také členem různých organizací, jako je například Rada pro zahraniční vztahy a Americká akademie umění a věd. Je ženatý a má tři děti.

Úvod

Seznamte se s tím, jaké to je skutečně trpět klinickou úzkostí.

Většina z nás občas prožívá běžné úzkostné stavy, jako je nervozita z velké události nebo z prezentace před publikem. 

Někteří z nás zažívají i závažnější úzkostné stavy, jako jsou velké obavy nebo fobie. Tyto věci nám však obvykle nebrání vést „normální" život.

V krajních případech se dostaví klinická úzkost. Lidé, kteří trpí klinickou úzkostí, mívají hrůzu z věcí, které nejsou ve své podstatě nebezpečné (např. z veřejného projevu), a reagují na tyto situace extrémně, např. zvracejí nebo omdlévají.

Klinická úzkost je nejčastější formou duševního onemocnění

Většina z nás se shodne na tom, že úzkost je poměrně běžnou součástí života. Málokdo si však uvědomuje, že klinická úzkost je ve skutečnosti nejčastější formou duševního onemocnění. Je diagnostikována dokonce častěji než deprese a jeden ze šesti lidí na světě bude trpět klinickou úzkostí přibližně jeden rok v životě.

Mimoto se ukazuje, že úzkost je vlastnost, která se vymyká kulturním i časovým hranicím.

Například ve španělsky mluvící Jižní Americe se úzkost nazývá jako „ataques de nervios"(nervová zhroucení), grónští Inuité jí říkají „kajaková úzkost" a Íránci hovoří o „srdeční tísní". Ať už je označována jakkoli, všechny tyto termíny se vztahují ke stejnému psychickému stavu.

Klinická úzkost se nejen objevuje napříč zeměmi a kulturami, ale není také vázána na žádnou konkrétní epochu a v dokumentech se o ní hovoří napříč historií.

Své teorie o ní zastávali například Platón a Hippokrates, psal o ní Spinoza a Sigmund Freud se zabýval hledáním a definováním mechanismů úzkosti.

Je důležité si uvědomit, že úzkost není povahovou slabinou. Někteří dokonce tvrdí, že úzkost je ve skutečnosti motorem civilizace, tvořivosti a geniální invence.

S úzkostí se potýkalo mnoho lidí, kteří se proslavili svým úspěchem a vlivem, například Gándhí, Charles Darwin nebo Barbra Streisandová. Vedle těchto známých a uznávaných osobností bylo touto nemocí diagnostikováno také přibližně 40 milionů Američanů.

Při tak závratné statistické bilanci by bylo absurdní označit všechny tyto lidi za „blázny".

Samotný autor má daleko k tomu, aby byl považován za „blázna", který nemůže v životě uspět, je úspěšným novinářem a redaktorem, který navzdory chronické úzkosti dokáže zabezpečit svou rodinu a vychovávat děti.

Je tedy zřejmé, že klinická úzkost je univerzální nemoc, vůči níž není imunní opravdu nikdo. Jaké to tedy je žít s úzkostí?

Úzkost je nemoc, která člověku znesnadňuje život

Život s úzkostí je neustálý vnitřní boj. Někteří lidé ho přirovnávají k životu s cukrovkou, neboť úzkostný člověk musí každý den zvládat útrapy. Stejně jako diabetik, který musí neustále sledovat hladinu cukru v krvi a píchat si inzulín, musí si klinicky úzkostný člověk neustále vyhýbat stresovým situacím a být stále připravený si pro úlevu vzít lék.

Je smutné, že úzkostnost dramaticky omezuje každodenní život – mnoho úzkostných lidí je odkázáno na domácnost a často raději zůstávají doma, aby se cítili v bezpečí a měli věci pod kontrolou.

Například jeden klinicky úzkostný muž nebyl schopen projít v okruhu pěti kilometrů kolem svého domu, aniž by nezvladatelně zvracel krev.

Některé základní životní požadavky jsou pro úzkostného člověka téměř nesplnitelné. Autor například není schopen nastoupit do letadla nebo mluvit na veřejnosti bez toho, aby užil směs léků a alkoholu.

Dalším závažným problémem úzkostných lidí je citová vazba, protože mají tendenci příliš lpět na svých blízkých.

Autor kupříkladu v dětství špatně snášel odloučení od rodičů, a jakmile byli pryč, volal jejich přátelům v domnění, že jeho rodiče zemřeli.

Dalším problémem, se kterým se úzkostní lidé potýkají, je to, že jejich chování je často nevyzpytatelné a ponižující.

Například při cestování v cizím městě autor navštívil téměř všechna hygienická zařízení, ale žádnou ze samotných památek, protože byl zmítaný nervozitou.

Autor měl také jednou možnost navštívit rodinu Kennedyových. Bohužel kvůli svým citlivějším stresovaným útrobám nakonec ucpal jejich toaletu a nechal celou koupelnu vytopit.

Příčina úzkosti může být určena již v dětství

Existují různé teorie o příčinách úzkosti. Psychoanalytici se například domnívají, že úzkost pramení z potlačení tabuizovaných myšlenek, které se poprvé objevují v dětství.

Vezměme si například Freudovu teorii Oidipova komplexu. Freud se domníval, že chlapci sexuálně touží po matce a žárlí na otce, zatímco dívky baží po otci a závidí matce.

Tyto sexuální nebo žárlivé představy se nikdy neuskuteční, protože dítě se obává potrestání za to, že takto smýšlí. V důsledku toho tyto představy přetrvávají a promítají se do objektu, který v dítěti vyvolává úzkost.

Sám Freud se domníval, že jeho vlastní fobie z vlaků vznikla proto, že v dětství viděl ve vlaku nahou matku a zatoužil po ní.

Oidipův komplex je nicméně v současnosti považován za zastaralou teorii.

Jiná teorie se zabývá konkrétně vztahy mezi matkou a dítětem.

Obzvláště se předpokládá, že děti, které snášejí delší odloučení od matky, mají sklon k úzkostným stavům.

Jedna studie na opicích rodu Rhesus prokázala, že ty, které byly odděleny od matky, trpěly v dospělosti kromě agresivity a sociálních abnormalit také dlouhodobými následky, jako je úzkost.

Zdá se, že způsob, jakým matka komunikuje se svým dítětem, má zásadní význam při určování toho, jak úzkostné bude dítě ve stresových situacích.

Jeden experiment například ukázal, že dítě, jehož matka je pozorná, starostlivá a milující, se v nových situacích (například když do místnosti vstoupí cizí člověk a matka odchází) chová méně úzkostně než dítě, jehož matka sama jedná rozporuplně a úzkostně.

Co tedy mohlo způsobit Freudovu úzkost? Třeba tím, že jeho matka po smrti bratra upadla do deprese a přestala se o staršího syna starat.

I autor měl úzkostnou a fobickou matku a to mohlo poznamenat jeho samotného.

Zdá se tedy, že způsob výchovy dítěte má značný vliv na jeho budoucí chování a míru úzkosti.

Úzkost je evoluční přizpůsobení a dědí se geneticky

Přestože není snadné s ní žít, nemusí být úzkost nutně vadou nebo překážkou. Ve skutečnosti se jedná o evoluční adaptaci, kterou lze nalézt v našich genech.

Podle teorie „přežití nejschopnějších" jsme naprogramováni k tomu, abychom byli úzkostní vůči nebezpečným věcem, protože ten, kdo se bojí hrozby, jako je had nebo vysoký útes, má větší šanci přežít než ten, kdo nemá z ničeho strach.

Proto se tyto fóbie mohou snadno rozvinout, neboť se v dávné minulosti jednalo o prospěšné projevy strachu.

Klinicky úzkostní lidé se však obávají věcí, které nejsou ve své podstatě nebezpečné, a intenzita jejich úzkosti postrádá evoluční význam.

Vezměme si například autorovu fobii ze sýra. Je zřejmé, že to není ani adaptivní, ani účelné.

Bylo také zjištěno, že se pravděpodobnost vzniku klinické úzkosti zvyšuje s určitými geny.

Vyšší míru úzkostných stavů lze pozorovat již několik týdnů po narození, což svědčí o genetické stránce této choroby.

Studie ukázaly, že 15 až 20 procent kojenců je již krátce po narození výrazně úzkostnějších než ostatní. Studie také ukazují, že tito kojenci se stávají velmi úzkostliví, když dosáhnou dospělosti.

Autor si rovněž všímá jisté genetické souvislosti mezi svou úzkostí a úzkostí své dcery, vzhledem k tomu, že má dokonce tytéž fobie, přestože ji rodiče vychovávají láskyplným a starostlivým způsobem.

Které geny jsou tedy za úzkost zodpovědné?

Vědcům se podařilo některé z nich identifikovat.

Například gen stathmin zajišťuje schopnost vyvolávat pocit strachu. Když je pokusným myším odebrán, neprojevují již strach.

Existuje také souvislost mezi variantami genu zvaného RGS2 a lidmi, kteří jsou velmi úzkostní.

Z toho je patrné, že určitá míra úzkosti zajišťuje člověku možnost bezpečného chování a přežití. Někteří jedinci jsou však nadměrně úzkostní, což může být dáno jejich genetickou výbavou.

Úzkost je produkt lidského těla, a proto ji lze upravit léky

Ukázali jsme si tedy, jak úzkost vznikla evolucí a jak se může geneticky přenášet. Nyní se zaměřme na fyziologii tohoto stavu a na to, jak ji lze ovlivnit léky.

Za prvé je nám známo, že úzkost se vytváří v oblasti mozku.

Díky skenování mozku pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) můžeme pozorovat, že úzkost je spjata s hyperaktivitou v určitých oblastech mozku.

Tuto hyperaktivitu můžeme pozorovat v čelních lalocích mozkové kůry, když se dostaví obavy z nadcházejících událostí, zatímco zvýšená aktivita v předním cingulátu je spojena se strachem z veřejného projevu.

Kromě toho, že víme, kde se klinická úzkost vyskytuje, rovněž víme, že pramení z defektního systému neurotransmiterů v mozku.

Konkrétně klinicky úzkostní lidé produkují méně serotoninu (neurotransmiteru, který reguluje emoce, jako je spokojenost a štěstí) než běžně úzkostní lidé.

Co tedy můžeme na základě těchto zjištění učinit? Můžeme se zabývat farmakologickou léčbou. Léky jsou jedním ze způsobů léčby úzkosti, ale nejsou určené pro každého.

Léky proti úzkosti působí tak, že ovlivňují neurotransmitery v mozku. Lék Xanax funguje tak, že se váže na neurotransmitery GABA, které tlumí činnost centrálního nervového systému, čímž dochází ke zklidnění psychického stavu.

Léky jsou oblíbenou možností pro osoby trpící klinickou úzkostí. Jen v roce 2005 bylo předepsáno 53 milionů receptů na léky Ativan a Xanax.

Medikamenty jsou však diskutabilní, jelikož existují závažné vedlejší účinky, zvyšuje se riziko závislosti na lécích a objevují se teorie, že některé léky nejsou účinnější než placebo.

Studie z roku 2003 překvapivě ukázala, že pouze jeden ze tří pacientů se po užití léků proti úzkosti skutečně cítil lépe.

Pokud jde o závislost, autor sám se stal závislým na lécích proti úzkosti, včetně Xanaxu a Paxilu. Kdysi se pokoušel obejít bez nich, ale zjistil, že je to pro něj neúnosné, a v důsledku toho se k lékům vrátil již po týdnu.

Při léčbě úzkosti může být přínosem rovněž terapie

Poznali jsme, jak léky fungují v mozku. Existují však i alternativní způsoby léčby, jako je kognitivně-behaviorální terapie neboli CBT, kterým se budeme věnovat podrobněji.

CBT je založena na teorii, že existuje chování (jako je úzkostné chování), které nelze ovládat pomocí racionálního uvažování.

Nejběžnějším přístupem používaným v CBT je expoziční terapie. Ta spočívá v tom, že se pacient musí postavit čelem přímo tomu, z čeho má panický strach, aby se tak naučil, že v daném objektu, ze kterého má strach, není obsažena žádná skutečná hrozba.

Autor sám například trpí emetofobií – patologickým strachem ze zvracení. Ve snaze jej léčit kdysi podstoupil expoziční terapii.

V rámci expozice musel užívat emetika k vyvolání nutkavého pocitu k dávení. Tento postup bohužel skončil pohromou a místo zvracení z emetik se nakonec málem udusil.

Kognitivně-behaviorální terapeuti rovněž věří, že je třeba dobrat se zdroje úzkosti a že ten je mnohdy skryt v mysli pacienta.

Autorův terapeut použil tzv. imaginativní expozici, protože věřil, že příčinou jeho úzkosti je něco bytostně hlubšího.

Při terapeutických sezeních musel autor vyjmenovat hierarchii věcí, které ho znepokojují, poté si tyto věci představit a popsat lékaři, co při tom pociťoval.

Při jedné z příležitostí se autor rozplakal, aniž by vlastně věděl proč. Lékař však byl přesvědčen, že jsou na správné cestě k tomu, aby odhalili příčinu autorovy úzkosti.

Autor dodnes svádí se svou úzkostí boj pomocí léků a CBT.

Ačkoli se může zdát, že univerzální lék na úzkost neexistuje, rozhodně existují způsoby, jak zmírnit její intenzitu. Autor vyjádřil naději, že mu v tom může napomoci právě tato kniha.