Velký mýtus o cholesterolu

Pokud je něco, co „ví každý“ o výživě, pak to, že příliš mnoho cholesterolu škodí zdraví. Usazuje se v tepnách, brání průtoku krve a nakonec oslabuje srdce. Tak zní alespoň běžný příběh – tyto úryvky však tvrdí, že je zcela mylný.

Předkládají racionální obhajobu cholesterolu a tuků, opřenou o dlouholeté teorie i nejnovější výzkum. Skutečná příčina srdečních onemocnění, tvrdí autoři, leží jinde v naší stravě. Vysvětlují také, že obvyklí podezřelí, jako jsou nasycené tuky a „špatný“ cholesterol, si svou pověst nezaslouží a že některé populární přípravky na snižování cholesterolu mohou ve skutečnosti napáchat více škody než užitku.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč „dobrý“ cholesterol není vždy dobrý; jak jedno město v Pensylvánii dokázalo po léta držet srdeční onemocnění na uzdě; a proč jeden astronaut náhle zapomněl na desítky let svého života.

Lidé cholesterol potřebují. V těle tato voskovitá látka pomáhá vytvářet buněčné membrány, slouží jako stavební kámen hormonů, jako je testosteron a estrogen, a dokonce podporuje trávení.

Proč tedy má cholesterol tak špatnou pověst? Proč nám odborníci na výživu neustále opakují, že škodí našemu zdraví? Abychom na to odpověděli, musíme se vrátit k výživové kontroverzi z poloviny dvacátého století.

Klíčovou postavou byl mladý biolog Ancel Keys, který právě formuloval revoluční teorii: tvrdil, že příliš mnoho tuku ve stravě zvyšuje hladinu cholesterolu, což nakonec vede k srdečním onemocněním. Tato teorie se rychle ujala – a zdravotnické organizace po celých USA začaly varovat občany, aby omezili příjem tuků.

Měla to však jeden zásadní problém: opírala se o data, která jednoduše nedávala smysl.

Klíčové poselství je: démonizace cholesterolu stojí na zastaralých a chybných vědeckých poznatcích.

S Keysovým výzkumem bylo spojeno hned několik problémů. Podívejme se nejprve na jeho slavnou Studii sedmi zemí, která ukazovala, že národy konzumující nejvíce tuků zároveň trpí nejvyšším výskytem srdečních onemocnění. Zní to docela přesvědčivě, že?

Jenže při bližším pohledu vyjde najevo, že Keys měl ve skutečnosti k dispozici data z 22 zemí, nikoli pouze ze sedmi – a ty, které ze studie vyřadil, vykreslovaly zcela jiný obraz.

Například obyvatelé dvou řeckých ostrovů, Kréty a Korfu, přijímali tuk téměř ve stejném množství. Podle Keysovy hypotézy bychom očekávali, že u nich budou podobné i míry výskytu srdečních onemocnění. Jenže nebyly. Na Korfu byla úmrtnost na srdeční choroby ohromujících sedmnáctkrát vyšší než na Krétě. Je zřejmé, že kromě příjmu tuků musel hrát roli ještě jiný faktor.

Jaký? Tady přichází ke slovu John Yudkin, britský lékař a odborník na výživu působící na Londýnské univerzitě. Yudkin byl k Keysovým závěrům skeptický, a proto se rozhodl provést podobnou studii sám – tentokrát však zahrnul mnohem více dat než Keys.

Když Yudkin svá čísla analyzoval, zjistil, že existuje jediný dietní faktor, který je se srdečními onemocněními silně spojen. Nebyl to však tuk. Byl to cukr.

Bohužel, práce vědců, jako byl Yudkin, byla ignorována a Keysův útok na tuk se stal oficiální doktrínou. Veřejnosti navíc obhájci tuků připomínali až příliš podvodné „vědce“, kteří roky hájili tabák.

Možná jste slyšeli, že ne všechen cholesterol je špatný. Pokud vám někdy lékař dělal krevní testy, možná vám řekl, že HDL cholesterol je pro vás vlastně prospěšný. Varoval vás spíše před „zlým“ LDL cholesterolem.

Co tyto dva typy odlišuje, je hustota bílkovin, z nichž jsou složeny. HDL znamená lipoproteiny s vysokou hustotou, LDL lipoproteiny s nízkou hustotou. Lipoprotein je jednoduše shluk bílkovin a cholesterolu, který dokáže cestovat krevním oběhem.

Podle většiny lékařů bychom měli zvyšovat hladinu „dobrého“ HDL a zároveň snižovat hladinu „špatného“ LDL. Zní to jednoduše, že? Ano – a právě v tom je problém. Je to příliš jednoduché, a hlavně nesprávné.

Klíčové poselství zde je: naše představy o „dobrém“ a „špatném“ cholesterolu potřebují zásadní revizi.

Stručně řečeno, HDL a LDL jsou jako ukazatele kardiovaskulárního zdraví zastaralé. Vezměme si takzvaný „dobrý“ HDL. Protože nám lékaři neustále říkají, že ho potřebujeme více, mohli bychom čekat, že má pro srdce jasně prokázané výhody. Jenže to tak není.

Studie z roku 2011 ukázala, že pouhé zvýšení hladiny HDL ve skutečnosti nesnižuje riziko infarktu, mrtvice ani úmrtí. Představa, že zvyšování HDL je vždy prospěšné, se tedy hroutí.

Ale jistě alespoň snižování „špatného“ LDL přináší nějaký užitek? Ani to není tak jednoznačné. Zaměřovat se pouze na LDL a HDL znamená přehlížet podstatné detaily.

Důležitější než samotná hladina HDL a LDL je to, jaké subtypy cholesterolu v krvi převládají. Jinými slovy: část „dobrého“ HDL může být ve skutečnosti škodlivá a část „špatného“ LDL může být zcela neškodná. Rozhodující je konkrétní typ HDL a LDL ve vaší krvi.

Vraťme se k HDL, tomu „dobrému“. Subtyp označovaný jako HDL-2 je skutečně prospěšný. Vyskytuje se ve formě velkých, ochranných částic, které působí jen málo problémů – zvýšení jeho hladiny v krvi je tedy obvykle žádoucí. Naproti tomu HDL-3, další subtyp, bývá často nebezpečný. Na rozdíl od HDL-2 má podobu malých, hustých částic, které mohou vyvolávat škodlivé záněty.

Také LDL cholesterol, ten „špatný“, je třeba posuzovat podrobněji. Subtyp LDL-A je za normálních okolností zcela neškodný. Zato LDL-B a Lp(a) představují problematické formy LDL cholesterolu. V průběhu času mohou vést k ateroskleróze – k hromadění usazenin na stěnách tepen. To je pochopitelně velmi nebezpečné.