Aktivujte svůj mozek

Stává se vám, že máte pocit, že byste dokázali ze svých schopností vytěžit mnohem víc, ale něco vás pořád brzdí – ať už je to mozková mlha, lákadla internetu nebo něco úplně jiného? Pravděpodobně v tom nejste sami: trh je zaplaven atraktivními příručkami pro „majitele mozku“. Proč byste tedy měli číst právě tuto knihu?

Za prvé je upřímná: neslibuje, že se z vás během několika týdnů stane další Einstein. Za druhé, na rozdíl od mnoha jiných programů nevyžaduje, abyste kvůli novým mozkovým cvičením opustili svou práci a podřídili jim celý život. Místo toho v ní najdete jednoduché, praktické rady, které vám pomohou využít potenciál vašeho skvělého mozku naplno – a to jen díky několika drobným změnám životního stylu, jako je třeba zařazení více bobulového ovoce do jídelníčku.

Za třetí, všechny zde uvedené rady stojí na pevných vědeckých základech. A nakonec: je to rychlé a příjemné čtení. Dozvíte se například, proč se od šimpanzů nelišíme tolik, jak si myslíme; proč může poplácání po zádech zlepšit výkon basketbalového týmu; a jak může běh pomoci vašemu mozku opravovat sám sebe.

Devadesát procent našich znalostí o lidském mozku jsme získali za posledních dvacet let – a přesto jsme stále daleko od jeho úplného pochopení. Jedno ale víme jistě: naše mozky se od mozků našich nejbližších příbuzných, šimpanzů, zase tolik neliší.

Mozek se obvykle dělí na tři hlavní části, z nichž každá má své specifické funkce, a dvě z nich jsou velmi podobné mozku ostatních savců. První část se označuje jako plazí mozek. Řídí tělesné funkce, které ovládáme nevědomě, například dýchání nebo pocení. Druhou částí je savčí mozek, který neustále skenuje naše okolí a vyhodnocuje, zda nám hrozí nebezpečí, nebo zda můžeme získat nějakou odměnu. Je také emočním centrem mozku, zpracovává naše pocity a vzpomínky.

Ačkoli tyto části sdílíme s ostatními savci, třetí oblast je tím, co nás skutečně odlišuje. Jde o prefrontální kůru – často označovanou jako „lidský mozek“. Prefrontální kůra je zodpovědná za rozum, analýzu a za zpracování emocí, které přicházejí z jiných částí mozku.

Představte si savčí mozek jako mateřskou školu: všichni pobíhají sem a tam a dělají si, co chtějí. Jakmile ale do místnosti vstoupí učitelka – tedy lidský mozek – chaos se uklidní a nastolí se řád.

Potřebujeme, aby savčí a lidský mozek spolu dobře spolupracovaly, jinak bychom neustále podléhali svým impulzům. Představte si, že se k vám šéf chová hrubě a vy pocítíte náhlé nutkání mu vrazit facku – to je okamžitá emoční reakce savčího mozku. Když se ale na chvíli zastavíte a zhluboka nadechnete, dojde vám, že facka by nebyla jen krokem zpět ve vaší kariéře, ale mohla by vést i k právním problémům. Rozhodnete se tedy uklidnit. To je vaše prefrontální kůra, která dělá svou práci a brání vám v impulzivním chování.

Někdy se i ty nejzákladnější činnosti, jako je sprcha nebo venčení psa, mohou zdát jako nepřekonatelné úkoly. Vinu za to často nesou chemické látky v našem mozku. Ty regulují naši náladu a pro správné fungování mozku je potřeba, aby jich bylo „tak akorát“. Navíc se tento chemický koktejl může den ode dne měnit – třeba když slyšíme špatné zprávy nebo se špatně vyspíme.

Kromě toho potřebujeme určité chemické látky, abychom dokázali v okolním světě vyhledávat potenciální nebezpečí a reagovat na ně. Když se například cítíme ohroženi, mozek uvolňuje adrenalin a kortizol. Tyto látky lidem během evoluce pomáhaly přežít tím, že zvyšovaly soustředění a připravovaly tělo na akci. Pokud nás ale každodenní stresory těmito chemikáliemi dlouhodobě zaplavují, mohou být škodlivé a přispívat například ke vzniku cukrovky, rakoviny nebo k oslabení imunitního systému.

Dále máme tři klíčové chemické látky, které regulují pocit odměny: dopamin, který vyvolává pocit potěšení; noradrenalin (norepinefrin), který podporuje zájem a motivaci; a oxytocin, který nám pomáhá důvěřovat druhým a vytvářet s nimi vazby.

Naštěstí máme nad tímto chemickým složením – a tedy i nad svými pocity – do určité míry kontrolu. V zásadě reagujeme na většinu situací jedním ze dvou způsobů: buď k nim přistupujeme, nebo se jim vyhýbáme.

Vezměme si jako příklad práci. Chodíte do kanceláře proto, že vás to baví? Nebo se tam s nechutí vlečete jen proto, abyste neskončili na ulici? Dobrá zpráva je, že svůj pohled můžete změnit na pozitivnější – a tím „přeprogramovat“ svůj mozek. Když se naučíte vidět věci z lepší stránky, mozek uvolňuje méně stresových hormonů a více hormonů spojených s odměnou. To vás motivuje a pomáhá vám dosahovat toho, co chcete.

Představte si například, že někdo drží dietu, aby zhubnul. Pokud ji vnímá hlavně jako odříkání – „žádná čokoláda“ – je méně pravděpodobné, že uspěje, než člověk, který si dietu spojuje se zdravým, atraktivním tělem. Ten si volí přístup zaměřený na to, co získá, místo na to, čemu se vyhne.