Biografie osamělosti

Všichni známe lidi, kteří jsou osamělí – a možná jsme i my sami někdy zažili osamělost. Před několika sty lety tomu však tak nebylo. Slovo „osamělost“ nabylo nového významu a spolu s ním se zrodil zcela nový pojem. V tomto shrnutí se podíváme na dějiny fenoménu, který se nám dnes zdá samozřejmý, ve skutečnosti se však ustálil teprve kolem roku 1800.

Alberti zkoumá, jak se tento koncept vyvíjel v souvislosti se společností, která ho obklopuje, a jaké faktory přispěly k jeho dnešnímu významu – vždyť se často mluví o „epidemii“ osamělosti, zejména mezi staršími lidmi. Na příkladech z literatury, sociálních sítí i života královny Viktorie tato kniha přehodnocuje moderní pojetí osamělosti a uvažuje o tom, jak o ní přemýšlet – a možná i jak jí dnes předcházet.

Pokračujte ve čtení a zjistíte mimo jiné:

• jaký je rozdíl mezi osamělostí a starším pojmem „osamění“,
• zda jsou sociální sítě skutečně hlavním viníkem toho, proč se mileniálové cítí osamělí,
• co stojí za dnešním nárůstem osamělosti – a co s tím můžeme dělat.

Máme tendenci vnímat emoce jako něco nadčasového: jako vnitřní, neměnnou součást toho, co z nás dělá lidi. Ve skutečnosti se však společnost může proměnit natolik, že se promění i samotné emoce.

Jedním z výrazných příkladů, který má dnes mimořádnou aktuálnost, je osamělost. Vzpomeňme na slavnou píseň Beatles „Eleanor Rigby“, která líčí vesnici plnou osamělých jednotlivců. Je hluboce zakořeněná v šedesátých letech, kdy obrovské společenské změny vedly k odklonu od tradiční „jaderné“ rodiny se stabilním manželstvím a dětmi. Právě tehdy se osamělost – zejména u starších lidí – začala stávat běžnějším jevem.

Přenesme se rychle do současnosti a zjistíme, že o osamělosti se běžně mluví jako o „epidemii“. Nejde přitom jen o metaforu: osamělost může vést k nemocem a dokonce i k úmrtí. Britská Národní zdravotní služba (NHS) odhaduje, že osamělí lidé mají o 30 procent vyšší pravděpodobnost předčasného úmrtí. Podle NHS osamělost zvyšuje riziko onemocnění, jako je demence, deprese či mrtvice.

O to překvapivější je, že náš současný pojem osamělosti se objevil teprve v 19. století. A navzdory své dnešní závažnosti zůstává osamělost obtížně definovatelná – v češtině k ní nemáme jednoznačný protiklad a rozhodně nejde jen o prostý fakt, že je člověk sám. Zahrnuje totiž i pocit emocionálního nedostatku.

Je užitečné chápat osamělost jako jakousi emocionální směs, v níž se mísí prvky resentimentu, smutku, studu, sebelítosti a dalších pocitů. Ať už ji ale definujeme jakkoli, o jejím významu v současné společnosti není pochyb.

V lecčems ji lze přirovnat k obezitě – mají překvapivě mnoho společného. Obě jsou chronické, životním stylem podmíněné stavy, které jsou obzvlášť rozšířené v dnešním západním světě. Obě výrazně zatěžují zdravotní systém. A v obou případech jde o zkušenost lidí, kteří nedokážou uniknout vlastním hranicím – těla v případě obezity a mysli v případě osamělosti.

Osamělost však není čistě duševní stav. Stejně jako všechny emoce je prožívána a utvářena tělem i myslí zároveň. Jak se tedy osamělost v dnešním smyslu vlastně zformovala? Další kapitola se zaměří na dějiny tohoto pojmu i na to, co pro nás znamená dnes.

Podle Oxfordského anglického slovníku pochází slovo „lonely“ ze 16. století a má dva významy: první označuje smutek z nedostatku společnosti, druhý se vztahuje k odlehlému, izolovanému místu. Až do 19. století se však běžně používal především druhý z těchto významů. Podobně i podstatné jméno „loneliness“ – tedy „osamělost“ – se začalo hojně používat až zhruba v téže době.

Nejde jen o drobnou jazykovou změnu, ale o zrod zcela nového konceptu. Autorka naznačuje, že rostoucí užívání slova „osamělý“ v 19. století souvisí se společenskými proměnami.

Dnes vnímáme osamělost jako jednoznačně negativní stav, v dřívějších dobách tomu však tak být nemuselo. Před 19. stoletím bylo být sám – nebo zakoušet „osamění“, jak se tehdy častěji říkalo – spojeno s výhodami, které byly obecně uznávány. Klíčové je, že lidé nikdy nebyli skutečně sami: i když kolem nebyli žádní lidé, stále byli v přítomnosti Boha. Proto byla samota – další hojně užívaný pojem – často považována za pozitivní, nábožensky laděnou zkušenost.

V jednadvacátém století je však vzácné mluvit o výhodách toho, být sám. Společenský kontakt je považován za základ dobrého duševního zdraví. Ironií je, že osamělost je dnes možná rozšířenější než kdykoli dříve – v důsledku celé řady změn jak v tom, jak žijeme, tak v tom, jak o svých životech přemýšlíme.

Za prvé, více lidí dnes žije samo: společné bydlení širší rodiny napříč generacemi je méně obvyklé. Tato změna souvisí s rozšířením individualismu jako společenské hodnoty – každý sleduje především své vlastní cíle, někdy na úkor celku.

Dalším faktorem je vzestup sekularismu. Náboženství – alespoň na Západě – ztratilo vliv a představa samoty jako posvátného společenství s Bohem téměř vymizela. Dnes se lidé mnohem méně často definují svým vztahem k Bohu. Místo toho si budují identitu na základě vztahů s ostatními lidmi. A pokud tyto vztahy chybějí, neznamená to, že jsme sami v přítomnosti Všemohoucího – jsme prostě sami.

Není tedy divu, že dnešní osamělost – kterou zakouší stále více lidí – je vnímána jako zásadní problém, jakým někdejší „osamění“ nikdy nebylo.