Americká nemoc

V posledních několika desetiletích se zdravotní péče stala jedním z hlavních témat veřejné debaty ve Spojených státech. Politici napříč spektrem se přou o ceny léků i různé podoby zdravotního pojištění, ale přestože se zdá, že všichni souhlasí s tím, že systém nefunguje, nikdo nemá jasnou představu, jak ho napravit. Jak k tomu došlo?

V tomto shrnutí se podíváme zblízka na americký zdravotnický systém a prozkoumáme, proč Spojené státy přistupují k léčbě nemocných tak odlišně od většiny ostatních západních zemí. Zaměříme se na historii zdravotní péče, její současný stav i možné budoucí scénáře. Možná existuje způsob, jak zachránit systém, o němž se většina politických stran shodne, že je „nemocný“.

Dozvíte se mimo jiné, proč jsou léky na předpis v USA tak drahé, jak nemocnice vydělávají na testech, které možná vůbec nepotřebujete, a co můžete udělat vy sami, abyste začali snižovat své náklady na zdravotní péči hned teď.

V širším historickém kontextu není americký zdravotnický průmysl nijak starý. Začal se formovat kolem roku 1900, kdy byly zavedeny první zdravotní pojistky, které měly zaměstnancům kompenzovat ztrátu příjmu během nemoci.

Nejstarší americké zdravotní pojišťovny fungovaly jako neziskové organizace. Jejich cílem bylo pomoci nemocnicím získat zaplaceno a zároveň pacientům ušetřit peníze. Po dlouhou dobu byly Blue Cross a Blue Shield v podstatě jedinými významnými zdravotními pojišťovnami.

V 50. letech se však ukázalo, že zdravotní pojištění je obrovský byznys – počet Američanů, kteří si ho pořizovali, tehdy vzrostl o 60 procent. Brzy poté začaly na trh ve velkém vstupovat komerční, ziskově orientované společnosti a převzaly vedení. Od té doby zůstává zdravotní pojištění vysoce výnosným odvětvím.

Abychom si udělali představu o tom, jak velký tento průmysl je, podívejme se na případ Jeffreyho Kiviho, učitele chemie z New Yorku, který se od dětství léčí s psoriatickou artritidou. Lidé s tímto onemocněním mají přecitlivělý imunitní systém, který napadá jejich kůži, a bez pravidelných infuzí léku Remicade by pro ně byl život téměř nesnesitelný.

Jeffreyho léčba dříve stála 19 000 dolarů každých šest týdnů a jeho pojišťovna ji vždy plně hradila. Když se však jeho lékař přestěhoval do jiné nemocnice, cena jedné infuze náhle vyskočila na 130 000 dolarů. Jeffrey byl v šoku, když zjistil, že jeho pojišťovna účet bez řečí zaplatila.

Zní to absurdně, ale v dnešním systému pojišťovny ve skutečnosti takto přemrštěné účty vyhledávají. V roce 1993 vydával Blue Cross 95 centů z každého vydělaného dolaru na úhradu zdravotní péče. V následujících letech se však pojišťovny rozhodly velkou část těchto peněz ponechávat jako zisk. Teprve zákon o dostupné péči (známý jako Obamacare) stanovil, že pojišťovny musí na péči o pacienty vynaložit alespoň 80 až 85 procent svých příjmů z pojistného.

Právě tento požadavek vysvětluje, proč byla Jeffreyho pojišťovna tak ochotná uhradit účet ve výši 130 000 dolarů: když vydělávají tolik peněz, musejí velkou část z nich utratit, aby splnily zákonné limity. A to je jen špička ledovce toho, co se dnes v americkém zdravotnictví děje.

Kořeny mnoha amerických nemocnic sahají až do devatenáctého století. Většina z nich tehdy vznikala jako charitativní instituce zakládané náboženskými společnostmi. Dnes však nemocnice mnohem více připomínají velké korporace než filantropické nadace.

Zlom nastal v 70. letech, kdy nemocnice začaly najímat obchodní konzultanty z firem typu Deloitte & Touche. Ti zavedli koncepty jako „strategické cenotvorby“. Od té chvíle se nemocnice pustily do sofistikované práce s fakturací a systematického zvyšování cen s cílem maximalizovat zisk.

Dopady těchto změn nejvíce pociťují pacienti, na které se většina zdražování přenáší. V roce 2014 byla právnička Heather Pearce Campbell, pacientka švédského zdravotnického centra v Seattlu, těhotná se svým druhým dítětem. Sonografické vyšetření odhalilo mimoděložní těhotenství – embryo rostlo v jednom z vejcovodů. Protože šlo o potenciálně život ohrožující komplikaci, byla okamžitě odeslána na sál, kde jí lékaři odstranili vejcovod i embryo.

Relativně jednoduchý zákrok proběhl bez komplikací, ale pak přišel účet z nemocnice – přes 44 000 dolarů. Nejenže šlo o naprosto přemrštěnou částku, ale zákrok byl na faktuře zařazen do kategorie „různé“. Byl to jen další způsob, jak účetní nemocnice maximalizovali výnos.

Nemocnice navíc začaly přistupovat k lékařům podobně jako k investičním bankéřům a zavedly pro ně pobídky v podobě tzv. „produkčních bonusů“. Čím více výkonů lékaři vykázali a naúčtovali, tím vyšší měli odměny.

Obchodní konzultanti také restrukturalizovali nemocnice tak, aby se zbavovaly méně výnosných oddělení – například dialyzačních jednotek – a uvolněný prostor využily pro rozšíření ziskovějších oborů, jako je ortopedie nebo kardiologie.

Výsledkem všech těchto změn byl prudký růst nákladů pro pacienty. Mezi lety 1997 a 2012 se celkové účtované částky za nemocniční služby zvýšily o 149 procent. V roce 2013 stál průměrný den hospitalizace v americké nemocnici 4 300 dolarů – zhruba desetkrát více než den pobytu ve španělské nemocnici.

Přemýšlet o tom, proč nemocnice účtují tak vysoké částky, je podobné jako uvažovat, proč bankovní lupiči přepadávají banky. Důvod je prostý: kvůli penězům.