Velcí myslitelé

Poznejte odkaz velkých myslitelů minulosti

Můžeme říci, že velcí myslitelé současnosti jsou ti nejinteligentnější v historii? Vždyť dnes víme o podstatě života a vesmíru mnohem více, než kdy věděli Řekové, Římané a myslitelé doby osvícenství. Mohli bychom se od nich ještě dozvědět něco nového, co jsme již nepřevzali a nevylepšili?

Je lákavé myslet si, že dnešní myslitelé jsou lepší než ti minulosti, ale faktem je, že mnoho nejdůležitějších životních otázek nelze vyřešit pokrokem v technologii nebo kvantové mechanice. Přijít na to, co je v životě skutečně důležité a jak se vypořádat se všemi zvláštnostmi, které nás činí lidmi, je jen jeden z odvěkých problémů, při jejichž řešení můžeme i nadále těžit z moudrosti zanechané předchozími generacemi.

Jak dokazují tyto kapitoly, od velkých mozků minulosti se můžeme mnohé naučit. Naštěstí pro nás žijeme v době, kdy je snadnější než kdy jindy tyto znalosti využít při učení a osobním rozvoji.

Potenciál stoicismu pro řešení úzkostí

Stoicismus je filozofické hnutí, jehož počátky sahají až do starověkého Řecka a Říma, a to přibližně do 3. století př. n. l. Mezi slavné stoické filozofy patří filozof a učitel Seneca mladší a také císař Marcus Aurelius.

Cílem stoicismu je pomoci lidem být pevní a odvážní tváří v tvář životnímu utrpení. Protože stoikové věřili, že jediným skutečným zdrojem radosti v životě je ctnost, neviděli smysl v tom, aby se člověk příliš dojímal nad mnoha životními vzestupy a pády. Jedním z přínosů stoicismu je jeho potenciál omezit úzkost.

Stoikové věřili, že úzkost může vzniknout v důsledku dvou pohledů na věc: buď tehdy, když máte příliš velká očekávání, nebo tehdy, když se příliš bojíte toho, co se může stát.

Můžete tedy toužit uspět na nadcházejícím konkurzu, a splnit si tak svůj sen stát se filmovou hvězdou, a zároveň se obávat, že přijdete o práci a skončíte jako bezdomovec. Oba scénáře jsou příčinou vysoké míry úzkosti.

Obecně řečeno, běžným přístupem k řešení úzkosti v dnešní době je připomenout si, že všechno stejně nějak dopadne, takže není třeba se trápit. Stoikové však mají jiný způsob, jak se úzkosti zbavit: upustit od přehnaných očekávání a postavit se k našim nejhlubším obavám čelem.

To znamená, že pokud se opravdu bojíte, že budete bezdomovci, můžete strávit několik dní pojídáním zbytků a spaním na lavičce v parku. Poté budete obeznámeni s nejhorším možným scénářem a už vám nebude připadat tak děsivý.

Stoicismus také učí, jak žít poklidný život, a to okamžitě. Stoikové sice nebyli nijak zvlášť nábožensky založení, ale věřili v osud, zejména v římskou bohyni Fortunu. To je však něco zcela jiného než karma, protože Fortuna vám může kdykoli přihrát do cesty něco velmi dobrého, nebo velmi špatného, bez ohledu na to, jak dobře, nebo špatně se chováte.

Výhodou tohoto přístupu je, že vám umožní přestat se obviňovat, když se vám něco nepovede; zároveň vám může zabránit, abyste byli příliš sebevědomí, když v něčem uspějete.

Tomáš Akvinský usiloval o soulad mezi vědou a vírou

Tomáš Akvinský byl italský mnich ze třináctého století, který je znám tím, že byl prohlášen za svatého, a tím, že se mu několikrát zjevila Panna Marie.

V dnešní sekulární době se Tomáš Akvinský nemusí zdát jako někdo, koho byste bez váhání označili za velkého myslitele, ale jeho intelektuální přínos je stále důležitý, zejména pokud jde o jeho pokusy o smíření vědy a víry.

Tomáš Akvinský byl koneckonců také filozof. Ačkoli tedy pevně lpěl na své víře, odmítal také slepě následovat náboženská dogmata. Díky tomu byl jedním z prvních lidí ve středověku, kteří tvrdili, že víra a rozum mohou existovat vedle sebe.

Akvinský předběhl svou dobu také tím, že naznačoval, že i jiní lidé než křesťané mohou mít hodnotné poznatky. To bylo v době, kdy byla křesťanská víra všemocná a byla považovaná za jediné náboženství, z něhož mohou vzejít pozoruhodní myslitelé, převratné.

Podle Tomáše Akvinského ve světě působí dva zákony: přirozený zákon, který můžeme pochopit rozumem, a věčný zákon, který vyžaduje víru. I když se nám dnes může tento přístup zdát archaický, stále se z něj můžeme hodně naučit.

V dnešní době náleží autorita, která kdysi náležela církvi, z velké části vědě. Takže podobně jako jsme kdysi odmítali věřit čemukoli, co nedostalo požehnání od papeže, dnes odmítáme vzít v úvahu jakýkoli názor, který není vědecky podložen.

To znamená, že máme tendenci znehodnocovat názory vycházející z humanitní perspektivy nebo názory, k nimž se dospělo spíše individuálním myšlením a vnímáním než vědeckým experimentem.

Tomáš Akvinský nám připomíná, že pokud chceme, aby nám svět dával smysl, měli bychom mít otevřenou mysl a připustit různé přístupy a pohledy na věc.

Adam Smith a specializace práce

Pokud se na večírku dáte s někým do řeči, je velká šance, že budete zmateni, pokud se dotyčného zeptáte, jaké je jeho zaměstnání. Možná budete marně přemýšlet, co přesně dělá manažer logistického zásobování.

Důvodem těchto matoucích názvů pracovních pozic není nějaký nový trend. Je to vlastně důsledek specializace práce – jevu, který poprvé identifikoval skotský filozof a ekonom osmnáctého století Adam Smith.

Mnohé z toho, čeho si Smith před mnoha lety všiml, je ve skutečnosti aktuální i dnes a jeho postřehy o výhodách a potenciálních nebezpečích specializace práce si zaslouží zvláštní pozornost.

Smith si uvědomoval, že v komunitách již není jedna rodina, která peče chleba, jiná rodina, která staví domy, atd. Jednotlivci se nyní specializovali na jeden konkrétní úkol, například na zednické práce, a vykonávali ho pro celou komunitu.

Důležitou součástí Smithova pozorování však bylo, že tento nový vývoj měl pozitivní i negativní stránky. Smith měl pravdu, když předpověděl, že národy s vysoce specializovanou pracovní silou budou mimořádně výkonné a stanou se nejbohatšími na světě. Uvědomoval si však také nebezpečí, které v tom tkví: mnozí pracovníci budou mít pocit, že se stali pouhou součástí dobře fungujícího stroje, a nebudou si uvědomovat, jak je jejich individuální přínos smysluplný.

Je pozoruhodné, že tato Smithova myšlenka je aktuální i dnes. Moderní ekonomiky vytvářejí větší bohatství než kdykoli předtím, ale mnozí lidé považují svou práci za nudnou, ne-li postrádající smysl. Společnost může mít 100 000 zaměstnanců rozmístěných na několika kontinentech, z nichž každý pracuje na různých částech projektu, aniž by chápali, jaký přínos má jejich úsilí pro konečný produkt.

Proto má Smith pro manažery a generální ředitele několik moudrých rad: ujistěte se, že vaši zaměstnanci jsou dobře informováni a že chápou, jak je jejich individuální příspěvek důležitý pro celkový úspěch podniku.

Smith byl také zastáncem kapitalismu, avšak s podmínkou, že zisky budou použity v sociálních programech.

V osmnáctém století se již konzumní kapitalismus stával terčem kritiky kvůli množství peněz a práce, které se investovaly do povrchních věcí, jako jsou luxusní kožichy a špičkové tabatěrky. Spousta lidí měla problém se s tímto stavem smířit, pokud někteří chudí lidé hladověli na ulicích.

Smith však kapitalistický systém hájil a připomínal, že může fungovat pro všechny, pokud se přebytečné bohatství použije na programy, které nabízejí sociální podporu nejpotřebnějším členům společnosti. Smith viděl norkové kožichy a postříbřené tabatěrky jako součást financování nemocnic a škol.

Smith také navrhl, jak by bylo možné systém zlepšit, a to zdůrazněním přínosu smysluplných výrobků a prospěšných služeb, které pomáhají lidem, jako je například psychoterapie. Tímto způsobem je postaráno o prosperitu národa a také o duševní pohodu jeho občanů.

Lao-c' a cesta světa

O Lao-c', čínském filozofovi, o němž se předpokládá, že žil v šestém století před naším letopočtem, existuje jen velmi málo životopisných informací. I přes to však jeho myšlenky dodnes významně ovlivňují svět.

Existuje populární příběh, kde se Lao-c' spolu s Konfuciem a Buddhou ocitne na obřadu ochutnávání octa. Tento příběh nám pomůže lépe pochopit jeho filozofii. Konfucius se svými názory na zkaženost lidí považoval ocet za kyselý, Buddha, který se zaměřoval na utrpení ve světě, považoval ocet za hořký, ale podle Lao-c' c byl sladký.

To do značné míry odráží Lao-c'ovo nejslavnější dílo Tao te ťing, které lidi učilo, že pokud jste v souladu s jeho přirozeným během, život může být skutečně sladký. Stejně jako vodní hladina se život může zdát chaotický, ale pod povrchem se skrývá krásný harmonický svět. A dosáhnout tohoto stavu přirozeného, harmonického plynutí věcí znamená být zajedno s Tao neboli „cestou světa“.

To vše se nám může zdát velmi abstraktní, ale jedním z důvodů, proč Lao-c' a taoismus stále ovlivňují svět, je to, že instrukce pro život dávají tomuto pohledu na svět konkrétní podobu.

Ústředním bodem taoistické filozofie je pochopení toho, že zdánlivě složitý svět se může stát jednoduchým, když se mysl zklidní. A když je život jednoduchý, krásný a plný rozjímání, můžeme dosáhnout skutečné moudrosti. Přestaňte se tedy řídit svými rozvrhy a místo toho si najděte čas na skutečné prožívání světa.

Lao-c' nás také učí, že příroda má svůj vlastní rytmus, kterému bychom se měli spíše přizpůsobit než bránit. Když následujete Tao, vše přijde v pravý čas a nemá smysl se snažit věci uspěchat.

Dobrým příkladem je proces truchlení po ztrátě milované osoby. Mnozí toto období smutku považují za hrozné, a tak se snaží mít ho co nejrychleji za sebou. Stejně tak se můžete snažit zkrátit proces učení nebo se pokusit přes noc navázat nový trvalý vztah.

Pokud však nechcete žít život plný stresu a napětí, musíte se podřídit rytmu života a nechat tyto věci probíhat přirozenou cestou, která trvá přesně tak dlouho, jak je třeba, a ani o minutu méně.

Podle Lao-c' je nejlepším způsobem, jak se na tento přirozený rytmus naladit, pozorování přírody. Až tedy budete příště někde venku, připomeňte si, že nemáte spěchat ani během dne, ani během celého svého života. Na chvíli se posaďte a obdivujte krásu stromů nebo mraků na obloze.

Margaret Meadová a její výzkum tradičních společností

Naší častou chybou je černobílé vnímání světa, například pohled na moderní technologie jako na něco veskrze dobrého a na zvyky společností minulosti jako na něco zcela špatného nebo zbytečného. Antropologický výzkum Margaret Meadové ale ukazuje, že ze způsobu života tradičních společností se můžeme mnohé naučit.

Zejména kniha Meadové „Coming of Age in Samoa“ z roku 1928 odhalila, že západní kultury nemusí mít nejzdravější pohled na sexualitu. Meadová v knize zkoumá život dospívajících žen na Samoi, Zjistila, že byly v sexuálních otázkách, včetně masturbace a homosexuality, mnohem liberálnější než američtí teenageři. Samojské ženy se o těchto věcech dozvídaly už v dětství a nic z toho nebylo považováno za něco ostudného. Většina z nich byla dokonce svědkem sexu dospělých ještě před dosažením puberty.

Meadová také zjistila, že lidé zde měli mnohem liberálnější postoj k cizoložství. Pokud se samojský muž vyspal s manželkou jiného muže, očekávalo se, že bude prosit na kolenou, dokud mu manžel neodpustí. Muži bylo obvykle odpuštěno do setmění, kdy se komunita shromáždila a uspořádala oslavu.

Zatímco západní společnost běžně přisuzuje úzkosti dospívajících dívek „rozbouřeným hormonům“, Meadová zjistila, že samojské dospívající dívky se stejnými hormony žádnými podobnými úzkostmi netrpěly. Mohla tedy usoudit, že stres, který se s tímto obdobím pojí, je pravděpodobně důsledkem moderního podmiňování a nezdravého postoje mnoha společností k sexu.

Při porovnávání různých kmenů na Papui-Nové Guineji Meadová dále zjistila, že pokud jde o role pohlaví, neexistují žádná předem daná očekávání; ve skutečnosti se u jednotlivých kmenů liší.

Například v kmeni Arapesh byli muži i ženy mírumilovní a pečující, zatímco v kmeni Mundugumor měli muži i ženy sklony k agresi a hrubému chování. A konečně v kmenech Chambri měly ženy dominantní roli, zatímco muži byli považováni za závislejší a potřebovali citovou podporu.

V závěru, který je dodnes velmi aktuální, Meadová napsala, že role pohlaví je hluboce ovlivněna kulturním kontextem, v němž lidé žijí.

Psychoanalýza Sigmunda Freuda a její dopad na současnost

Přestože byl Sigmund Freud ve své době velmi úspěšným lékařem, byl také nešťastným workoholikem. Dá se však říci, že se mu jeho usilovná práce vyplatila, protože existuje mnoho Freudových poznatků, které lze aplikovat i dnes.

Jedním hlavních principů Freudova díla byl princip slasti neboli lidská tendence směřovat k slasti a vyhýbat se bolesti.

Freud měl za to, že jsme jako děti zcela ovládáni principem slasti. Ale pak, jak rosteme a pravidla a očekávání společnosti se stávají zřetelnějšími, učíme se nepodléhat určitým impulsům, jako je něco ukrást nebo praštit do nosu ty, co nás otravují. Problém je, že toto potlačení principu slasti často vede k neurózám.

Například vdaná žena může zjistit, že ji přitahuje někdo jiný, a při potlačování těchto zakázaných pocitů může vzniknout neuróza, kvůli které začne na svého partnera obsedantně žárlit.

Tento druh nežádoucích důsledků je důvodem, proč Freud tvrdil, že je zbytečné potlačovat nebo ignorovat naše pocity a touhy. Místo toho musíme najít konstruktivní způsoby, jak se s nimi vědomě vyrovnat.

V době, kdy se potřebujeme rychle přizpůsobit sociální realitě, jsme ještě dětmi. Freud věřil, že tehdy jsme vystaveni největšímu riziku vzniku neuróz, a proto lidem radil, aby na sobě začali vědomě pracovat již v raném věku.

Freud rozlišuje několik fází během dětství. Patří mezi ně např orální fáze, což je první rok života, kdy hraje důležitou roli kojení. Freud zjistil, že u těch, kteří jsou kojeni málo, se mohou vyvinout poruchy příjmu potravy, například používání jídla ke zmírnění úzkostí.

Období od jednoho roku do tří let je anální fáze, kdy se dítě učí používat toaletu. Freud se také domníval, že je to období, kdy se u dítěte rozvíjí sklon k přijetí, nebo odmítnutí rodičů. Pokud dítě odmítá poslouchat rodiče během nácviku chození na toaletu, může to mít za následek análně retentivní osobnostní rysy v pozdějším životě, jako je neochota utrácet peníze.

Existuje také falická fáze, kolem šestého roku života, kdy se začínají rozvíjet sexuální pudy, které mohou být nejprve zaměřeny na rodiče, zejména na matku. A pokud je matka chladná a kárající osobnost, může to vést k tomu, že si dítě bude po zbytek života spojovat lásku s tímto odtažitým přístupem.

Tyto myšlenky dodnes nabízejí cenný pohled na péči o děti a jejich výchovu, zejména pokud jde o to, jak důležité je vyhnout se v raném věku dítěte přísným trestům a posměchu a jaký vliv takové chování může mít na zdravý rozvoj jeho osobnosti.

Městský ekosystém podle Jane Jacobsové

Pro některé z nás je život ve velkoměstě jedinou možností a nedokázali bychom si představit život na nudném venkově nebo na bezútěšném předměstí. To však neznamená, že život ve městě je bez problémů.

Jednou z nejinteligentnějších osobností, která se zabývala tím, jak by města mohla být pohodlnější a příjemnější, byla Jane Jacobsová.

Jacobsová žila v 50. a 60. letech v New Yorku a na města se dívala jako na citlivý ekosystém. Proto se ostře stavěla proti plánům architekta Edmunda Bacona, který navrhoval výstavbu mrakodrapů a zahlcení města sítí dálnic. Bacon plánoval vytvořit funkční čtvrtě, ale Jacobsová se domnívala, že by pak byly tyto čtvrtě bez života a izolované.

Jacobsová proto prosazovala sociální aspekty města. Jako každý prosperující ekosystém potřeboval i New York zdravou kombinaci různých složek, proto se zasazovala o ulice, které by byly prostředím k bydlení s kulturním aspektem a které by neměly pouze komerční rozměr.

To znamenalo, že zdravá čtvrť by měla mít tři věci: místo, kde by lidé mohli přes den pracovat, restauraci, kde by mohli odpoledne poobědvat, a divadlo, kde by se mohli večer pobavit. Díky všem těmto prvkům by se zde různí lidé potkávali a vyměňovali si názory, ať už v práci, v divadle nebo na večeři.

Ekosystém potřebuje tento druh „vzájemného opylování“, má-li zůstat zdravý, zejména pokud se jedná o malé, uzavřené prostředí, jako je několik čtverečních bloků newyorské čtvrti. Právě takové prostředí obyvatelé měst potřebují k tomu, aby se necítili osamělí a izolovaní, a proto Jacobsová argumentovala ve prospěch větší hustoty zalidnění měst.

Mnoho městských architektů, včetně Le Corbusiera, se domnívalo, že města potřebují více otevřených prostor s rozlehlými parky a širokými bulváry. Jacobsová s tím však nesouhlasila. Ulice města musí být hustě zalidněné, rozmanité a rušné. Smyslem města není otevřený prostor, ale možnost potkávat zajímavé lidi a ukojit silné sociální instinkty, které lidé mají.

Kritici by mohli namítat, že přeplněná města jsou nebezpečnější, ale Jacobsová poukazovala na to, že v hustě zalidněných čtvrtích mají lidé tendenci se lépe znát a dávat pozor na své sousedy. Ve městě s izolovanými mrakodrapy by se podle Jacobsové tento důležitý sociální kapitál ztratil.

Jane Jacobsová tedy připomíná, jak důležité je, aby lidé vyšli do ulic, povídali si a dávali jeden na druhého pozor a neobhajuje futuristická centra, kde se lidé potkávají pouze online.

Jane Austenová využívá svých románů ke zdůraznění důležitých lidských vlastností

Lidé milují romány Jane Austenové kvůli jejich vtipnému líčení romantiky a anglického života na počátku devatenáctého století. Nezapomínejme však, že její knihy obsahují také řadu vysoce relevantních morálních ponaučení.

Jedním z nejdůležitějších poselství Austenové je, že by partneři ve vztahu měli jeden druhého vzdělávat. Když se v Pýše a předsudku naši hrdinové poprvé setkají, pan Darcy a Elizabeth Bennetová se do sebe hned nezamilují – ve skutečnosti se navzájem vyloženě nesnáší. Austenová však ví, proč tvoří dokonalý pár: mohou se od sebe navzájem učit.

Na začátku si pan Darcy myslí, že je díky svému společenskému postavení a bohatství lepší než všichni ostatní, což z Elizabeth dělá ideální osobu pro to, aby mu jeho aroganci vyčetla. Ten se samozřejmě nejprve urazí, ale pak si uvědomí, že má pravdu.

Co se týče Elizabeth, ta těží z Darcyho vytříbeného vkusu a znalostí o světě, přičemž jejich vztah zároveň umožňuje jejímu jemnému charakteru zapůsobit na jeho chladnou, analytickou povahu. Na konci knihy je morální poselství Austenové jasné: láska nespočívá v tom, že partnera přijímáme takového, jaký je, ale v tom, že si navzájem pomáháme vyspět a stát se lepšími lidmi.

V Mansfieldském parku vypráví Jane Austenová další příběh o morálce, tentokrát o tom, jak nebezpečné je odsuzování druhých. Když Fanny Priceová odchází žít ke svým bohatým příbuzným Bertramovým, začnou se na ni rychle dívat svrchu kvůli jejímu nedostatku peněz, vkusu a vzdělání. Je smutné, že právě o těchto věcech lidé kolem Fanny tvrdí, že jsou v životě tou nejvyšší hodnotou.

Tento scénář však dává Austenové dostatek příležitostí k tomu, aby odhalila absurditu společenské nadřazenosti a vyzdvihla mnohem důležitější charakterové vlastnosti člověka. Fanny Priceová je skromná, důstojná a ctnostná a právě za tyto vlastnosti je odměněna tím, že se stane novou paní velkolepého panství Mansfield Park.

Toto poselství je bohužel stále třeba opakovat, protože mnoho lidí by mohlo mít prospěch z toho, kdyby věnovali pozornost skutečnému charakteru člověka, a ne jeho bohatství a vzhledu.