V jiném klíči

V roce 2007 začali v autobuse v New Jersey dva muži obtěžovat autistického teenagera. Mladík dělal opakované pohyby, které se jim zdály bizarní. „Co je tvůj problém, člověče?“ vyjeli na něj. Teenager neodpověděl a s rostoucím napětím se jeden z cestujících postavil na jeho obranu: „On má autismus. Tak co je tvůj problém? Co kdybys radši mlčel?“

Tento příběh je výmluvný. Ukazuje, jak jsou autismus a jeho projevy pro většinu lidí stále málo známé a jak menšina citlivá na toto téma bojuje za zvýšení povědomí. Od chvíle, kdy bylo slovo „autismus“ ve 40. letech 20. století poprvé použito jako diagnóza, se mnohé změnilo. Dnes je tato porucha lépe pochopena – zároveň je však diagnostikována mnohem častěji.

Následující kapitoly sledují, jak se názory na autismus v průběhu času proměňovaly a které jeho aspekty jsou dodnes předmětem sporů. Věnují se také prvnímu člověku, u něhož byl autismus diagnostikován; vysvětlují, proč byl termín „moron“ kdysi lékařským označením; a co se ve skutečnosti skrývá za údajnou souvislostí mezi autismem a očkováním.

Různé společnosti měly – a dodnes mají – odlišné reakce na duševní onemocnění. Například v patnáctém století v Rusku byly duševní obtíže považovány za důsledek božského doteku. Duševně nemocní byli vnímáni jako „svatí blázni“ a těšili se ochraně své komunity.

To ostře kontrastuje s tím, jak americká společnost na počátku dvacátého století na duševní nemoc nahlížela. Výmluvný termín „mentálně defektní“ se používal k označení duševně nemocných a převládal názor, že je třeba se těchto lidí spíše zbavit, než je chránit.

Označení „defektní“ bylo zavedeno v roce 1902 a vztahovalo se na každého s jakoukoli formou kognitivní odchylky: epilepsií, Downovým syndromem, traumatickým poraněním mozku či jinou mozkovou poruchou. Obvyklým „řešením“ bylo tyto lidi skrýt v ústavech.

Navzdory dnešním negativním konotacím nebylo slovo „defektní“ původně míněno krutě či hanlivě; šlo o čistě klinický termín pro označení abnormálních funkcí. V té době vznikla i další podobná odborná označení. Termín „idiot“ znamenal, že pacient má mentální kapacitu dítěte mladšího tří let; „imbecil“ označoval mentální úroveň dítěte mezi třemi a sedmi lety; „moron“ pak odpovídal dítěti ve věku zhruba sedmi až deseti let.

Další temnou kapitolou v dějinách autismu bylo eugenické hnutí. Eugenikové věřili, že rozmnožovat by se měli jen „nejzpůsobilejší“ lidé. Každý s genetickou či duševní poruchou byl považován za společenskou hrozbu, která může „kontaminovat“ čistotu lidského rodu a podkopat jeho slavnou budoucnost. Takovou hrozbu bylo podle nich nejlepší zcela odstranit.

V průběhu dvacátých let bylo toto myšlení mezi lékaři a biology velmi populární – a sdíleli je i někteří politici, například Theodore Roosevelt. Propagovalo se na přednáškách na Harvardu a Yale, na stránkách New York Times i prostřednictvím sociálních aktivistů, jako byla Margaret Sangerová, zakladatelka organizace Planned Parenthood.

V té době sedmnáct amerických států legalizovalo nucenou sterilizaci – a další státy chtěly zajít ještě dál. V roce 1942 neurolog Robert Foster Kennedy publikoval v časopise American Journal of Psychiatry článek, v němž podporoval „milosrdné zabíjení“ toho, co nazýval „přírodními chybami“.

Je těžké si představit utrpení rodičů, kteří mají malé dítě, jež zjevně není v pořádku, ale jeho příznaky matou všechny lékaře. V roce 1933 to zažili Mary a Beamon Triplettovi, vážený pár z Mississippi, kterým se narodil syn Donald. Jeho příchod na svět obrátil jejich život vzhůru nohama.

Donald od samého začátku vykazoval známky neobvyklého chování, zejména pokud šlo o jazyk. Místo čísla šest říkal „hexagon“ a zaměňoval zájmena „ty“ a „já“. Obzvlášť znepokojivé bylo, když začal bez zjevného důvodu opakovat slova jako „obchod“, „trumpet vine“ nebo „chryzantéma“.

Zároveň byl však nesmírně nadaný. Ve dvou letech dokázal odříkat celou abecedu pozpátku i dopředu a když se mu zřítila věž z kostek, dokázal ji znovu postavit tak, aby všechny dílky byly přesně na svém původním místě.

Pro jeho rodiče bylo obzvlášť tíživé, jak emocionálně odtažitý Donald byl. Zdálo se, že se o ně ani o kohokoli jiného nezajímá. Nejvíce si užíval, když se mohl plně soustředit na své vlastní činnosti – hrát si s hračkami nebo roztáčet pokličky na podlaze. Pokud ho někdo vyrušil, mohl reagovat agresivně; byl velmi citlivý na jakékoli změny, ať už v milovaných rutinách, nebo ve svém fyzickém prostředí.

Bohužel ve třicátých letech neexistovaly žádné informace o tom, co Donalda trápí. Dokonce ani neexistoval název pro jeho stav. Jediná rada, kterou lékaři mohli rodičům dát, byla řídit se tehdejší standardní praxí: poslat ho do ústavu a svěřit ho do péče zařízení.

Po roce stráveném v instituci se však Donaldovo chování nijak nezměnilo, a tak byl převezen do prestižní nemocnice Johns Hopkins v Baltimoru, kde se ho ujal psychiatr Leo Kanner. V následujících letech Kanner Donalda pečlivě pozoroval a začal formulovat diagnózu pro tento záhadný stav.