Umění žít

Nikdo nechce dojít na konec života a uvědomit si, že ve skutečnosti nežil. Přesto nás náš hektický životní styl přesně k tomuto výsledku vede. Tím, že spěcháme z místa na místo nebo jsme neustále přilepení k obrazovkám, okrádáme sami sebe o přítomný okamžik.

A právě přítomný okamžik je to jediné, co skutečně máme. Minulost je pryč a budoucnost teprve přijde. Proč se tedy necháváme zaměstnávat a rozptylovat, místo abychom se spojili s tím, co se děje právě teď?

Následující myšlenky ukazují, proč se pouštíme do tohoto sebedestruktivního chování – a nabízejí nový pohled na to, co znamená opravdu existovat. Zároveň přinášejí konkrétní techniky všímavosti, které ti mohou pomoci objevit, jak skutečně žít.

V tomto shrnutí se dozvíš:

• co tě ve skutečnosti tolik zaměstnává,
• proč je „bezcílnost“ zdravá,
• a jak můžeš zakusit nirvánu ještě před smrtí.

Z čeho se skládá květina? Odpověď se zdá jasná: ze stonku, listů a okvětních plátků – z částí, které snadno vidíš. Ve skutečnosti je toho ale mnohem víc.

Květina je také půda, která ji živí, déšť, který ji zalévá, a slunce, které jí dává světlo. Dokonce i prostor a čas jsou součástí její existence. Kdybys odstranil kteroukoliv z těchto „nekvětinových“ složek, květina by přestala existovat.

U lidí je to stejné. Tvé tělo se skládá z bilionů buněk, z nichž mnohé nejsou lidského původu, ale přesto tě udržují naživu. V sobě neseš celý vesmír – od vzduchu, který dýcháš, a jídla, které jíš, až po vzdělání a kulturu, které formují, kým jsi. A pak jsou tu tvoji předkové – generace sahající hluboko do minulosti. Kdybys z tohoto celku odstranil kteroukoli z těchto složek, prostě bys přestal existovat.

Klíčové poselství zní: neexistuje nic jako oddělené „já“. Lidé nejsou izolované bytosti. Každý člověk je „interbytost“ – bytost vzniklá ze vzájemného proplétání nesčetných prvků, které se objevují napříč časem a prostorem.

Děti tuto vzájemnou provázanost jasně ukazují. Dítě nebude jen vypadat jako jeho rodiče; bude se také podobně chovat a mluvit. A když se podíváš na rodiče, najdeš v nich stopy dítěte. Ani dítě, ani jeho rodiče tedy nejsou oddělená „já“. Jsou příliš hluboce propojeni na to, aby mohli existovat nezávisle.

Nejsou to jen geny, co z nás dělá interbytosti. A nevyžaduje to ani osobní kontakt. Podívej se na zenového mistra a autora Thich Nhat Hanha. Nemá vlastní děti, ale když pozoruješ jeho žáky, uvidíš, že se pohybují a mluví podobně jako on. Dokonce i lidé, kteří pouze četli jeho knihy, v sobě nesou jeho stopy.

Když si při každodenních činnostech uvědomuješ své předky nebo přítomnost svých učitelů, můžeš se skrze ně spojit se vším, co existuje. Připomínat si, že nejsi sám, může být velkou útěchou bez ohledu na to, čím právě procházíš.

Ať už myješ nádobí, pracuješ na projektu nebo se učíš novou dovednost, máš příležitost uvědomit si, že jsi součástí živé, dýchající buňky, které říkáme svět. A nejen to – svět je zároveň součástí tebe.

Představ si, že se díváš na oblak, který se vznáší nad tebou. Po chvíli odvrátíš zrak, a když se znovu podíváš na oblohu, oblak je pryč. Může tě napadnout, že oblak už neexistuje.

To ale není pravda. Oblak nezmizel – jen se proměnil v něco jiného, třeba v mlhu nebo déšť. To odpovídá prvnímu zákonu termodynamiky, podle kterého energii nelze vytvořit ani zničit – může se pouze přeměňovat. Stejně tak oblak nikdy úplně nepřestane existovat. Oblak, který jsi viděl včera, se může nakonec stát vodou, kterou jednou vypiješ.

Označování věcí – když něco nazveme „oblak“ nebo „člověk“ – nám pomáhá orientovat se ve světě. Když se ale dané označení přestane hodit, máme tendenci předpokládat, že daná věc už neexistuje. Pokud chceš vidět skutečnou povahu existence, musíš se dívat za slova a pojmy.

Klíčové poselství zní: vždy jsi existoval a vždy existovat budeš. „Narození“ a „smrt“ jsou jen označení, která používáme pro určitá data v kalendáři. Tato slova ale nedokážou vystihnout celou skutečnost.

Ještě před svým narozením jsi existoval v lůně své matky. A předtím byly prvky, z nichž ses zrodil, přítomné ve spermii a vajíčku, které se při početí spojily. Tyto prvky byly přítomné i v tělech tvých prarodičů a dalších předků. Nikdy tedy nebyl okamžik, kdy bys vůbec neexistoval – jen ses nepřetržitě proměňoval v to, kým jsi dnes.

Stejně tak budeš pokračovat v existenci i po své smrti. Mnoho lidí vnímá smrt jako něco negativního, ale ve skutečnosti jde jen o další proměnu – jako když se oblak stane deštěm. Smrt dokonce umožňuje život, protože otevírá prostor pro nový způsob bytí.

Když se našeho života dotkne smrt, často potřebujeme čas, abychom pochopili, co tato nová forma existence znamená. Cítíme bolest – ale bolest provází i narození. To, co bolest činí snesitelnou, je vědomí, že něco nového začalo.

Když se podíváš dostatečně hluboko, dokážeš rozpoznat nový stav existence, který se smrtí přichází. Vnímat svůj život jako nepřetržitou proměnu ti pomůže překonat strach ze smrti. A když se osvobodíš od úzkosti a smutku, které by ti jinak smrt přinášela, přestaneš svět vnímat jen skrze nálepky a uvidíš ho jako bohatou tapisérii bytí.