Autobiografie

Existují historické osobnosti, které působí téměř nadživotně. Ať už jde o Martina Luthera Kinga Jr., Amelii Earhartovou nebo Alberta Einsteina, často je těžké si je představit jako dospívající, kteří řešili podobné starosti jako průměrný teenager. O to pozoruhodnější je, že máme k dispozici autobiografii Mohandase Karamčanda Gándhího, jednoho z nejvlivnějších lidí dvacátého století, v níž nám ze svého pohledu vypráví vlastní životní příběh.

Je pravděpodobné, že znáte jeho nenásilný přístup k aktivismu a boji za společenské změny. Autobiografie ukazuje, jak se postupně formovaly hodnoty, z nichž vyrostla jeho mírová filozofie. Tyto úryvky nás provázejí Gándhího středoškolskými lety, kdy byl spíše vzpurným mladíkem, přes jeho rané období plachého, nezkušeného právníka až po inspirativního vůdce v oblasti lidských práv, jímž se stal.

Gándhí byl mužem, jehož život se řídil hledáním Pravdy – s velkým P – a jeho poselství zůstává životně důležité a inspirativní a zaslouží si být stále slyšeno. V těchto úryvcích uvidíte, jak Gándhí v pubertě zápasil s pochybnostmi a vzpurností, jak v začátcích právnické kariéry trpěl korupcí svého okolí i vlastní plachostí a jak si uprostřed segregace v Jižní Africe vybudoval jméno.

Pokud se vyznáte ve světových dějinách a v tom, jak národy získávají nezávislost, víte, že tento proces bývá často násilný. Indii se však podařilo dosáhnout nezávislosti na Británii převážně nenásilnou cestou – a tento pozoruhodný úspěch úzce souvisí s přesvědčením Mohandase Karamčanda Gándhího, muže, který stál v čele boje za nezávislost.

Jako dospělý člověk změnil Gándhí svými postoji, praxí a úspěchy svět, jeho dětství však bylo velmi skromné. Narodil se 2. října 1869 v Indii jako nejmladší dítě Karamčanda Gándhího a jeho ženy Putlibai. Rodina patřila k modh banijům, kastě hinduistických obchodníků, a žila v přístavním městě Porbandar na poloostrově Kathiawar v západoindickém státě Gudžarát.

Gándhího otec, běžně přezdívaný „Kaba“, působil jako díván, tedy hlavní ministr, ve dvou dalších gudžarátských městech – Vankaneru a Rádžkótu, kde Gándhí strávil většinu dětství. Kaba neměl formální vzdělání, ale měl bohaté životní zkušenosti a pevný, čestný a neúplatný hodnotový systém, který na syna silně zapůsobil. Gándhího matka Putlibai na něj zase udělala trvalý dojem svou oddaností hinduismu a snahou být dobře informovaná o dění kolem sebe.

Gándhí byl veden také k toleranci a otevřenosti vůči ostatním, protože okruh rodinných přátel byl početný a pestrý – zahrnoval muslimy, džinisty i pársy. Ve škole byl Gándhí průměrným žákem, už v raném věku však projevoval cit pro morální otázky. Zvlášť obdivoval čestné postavy z her, které se ve třídě četly, například Šravana Pitribhakti Nataka. V tomto trvalém příběhu je oddanost hlavního hrdiny jeho slepým rodičům tak silná, že je nosí na ramenou.

Brzy v životě přijal Gándhí také důležité vodítko v podobě přísloví, které se tradovalo v gudžarátské komunitě: pokud se k vám někdo zachová zle, měli byste odpovědět dobrem. Zdá se, že jeho morálka a smysl pro čest byly už tehdy pevně zakořeněné – ukázalo se to, když se ho učitel pokusil přimět, aby během pravopisného testu, který vedl inspektor, opisoval od spolužáků. Mladý Gándhí vůbec nechápal, co po něm učitel chce.

Ve třinácti letech se Gándhí oženil. Protože byly svatební obřady velmi nákladné, spojila rodina tuto událost se sňatky jednoho z jeho bratrů a bratrance. V té době byl Gándhí z nadcházející svatby nadšený, jako dospělý se však stal hlasitým kritikem dětských sňatků.

Mnoho lidí prochází během dospívání rebelským obdobím a možná vás překvapí, že Gándhí nebyl výjimkou. Ačkoli už tehdy byl morálně založeným mladým mužem, na střední škole zkoušel různé nevhodné způsoby chování. Velká část těchto prohřešků souvisela s jiným teenagerem se špatnou pověstí. Gándhí se s tímto problémovým mladíkem spřátelil v naději, že ho napraví, vliv však často působil opačně.

Nejprve nový přítel přesvědčil Gándhího, aby jedl maso, v rozporu s vegetariánskou tradicí rodiny. Tvrdil mu, že jedlíci masa jsou silnější než domorodí Indové, a právě proto jsou britští okupanti mocnější. Gándhí se po mase cítil špatně, přesto v jeho konzumaci pokračoval v touze po síle a rodině o tom lhal. Nakonec však pocit viny přerostl v něco, co už nedokázal snést, a s masem přestal. Zůstal celoživotním vegetariánem a věřil, že vegetariánství je prvním krokem k dosažení Pravdy prostřednictvím nenásilí.

Oddanost příteli se neprojevila jen v tom, že začal jíst maso – následoval ho i do nevěstince. Ačkoli mu nervozita zabránila mít sex mimo manželství, považoval už samotnou návštěvu nevěstince za vážné morální selhání. K dalším prohřeškům zhruba z téže doby patřilo kouření, s nímž začal spolu s jedním příbuzným. Co hůř, oba ukradli peníze, aby si mohli koupit indické cigarety.

Gándhí také s lítostí vzpomínal na žárlivost a touhu, které cítil v prvních letech manželství se svou ženou Kasturbai. Když přemýšlel o Pravdě, chápal ji jako nástroj, jímž se Bůh zjevuje světu. Svou vášeň pro Pravdu proto vnímal jako motor touhy být Kasturbai věrný – tato touha však měla i temnou stránku v podobě jeho požadavku, aby byla stejně věrná jako on. Bez jakéhokoli důvodu se tak stal neustále žárlivým manželem.

Často byl navíc ovládán tělesnou touhou a využíval každou příležitost, aby spal s Kasturbai, místo aby ji učil číst a psát. Když bylo Gándhímu šestnáct, byla moc, kterou nad ním měla žádostivost, tak silná, že opustil lůžko svého umírajícího otce a nenápadně se vytratil do ložnice své ženy. Když se vrátil, otec už byl mrtvý.