Bůh není veliký

V roce 2006, po letech skrývání, bylo zveřejněno Judášovo evangelium. Tento text vznikl zhruba ve stejné době jako čtyři evangelia Nového zákona a rovněž popisuje Ježíšův život. Stejně jako mnohá jiná evangelia však byl křesťanskou církví prohlášen za heretický a zakázán. Kanonická evangelia obsažená v Bibli byla církví vybrána tak, aby podpořila její vlastní výklad Ježíšova učení. Judášovo evangelium se do tohoto narativu zjevně nehodilo. Takto selektivní zahrnování určitých náboženských textů jasně ukazuje, že Bible má lidský původ. Místo toho, aby Bůh stvořil lidstvo, jsme to my, kdo stvořil jeho.

Další silný důkaz lidského (spíše než božského) původu náboženství lze nalézt v samotných náboženských textech, které se do Bible dostaly: jsou plné historických nepřesností, vnitřních rozporů a vycházejí z pochybných zdrojů. Původně byly náboženské příběhy předávány převážně v analfabetních komunitách ústním podáním – způsobem, který je notoricky nespolehlivý. Autoři, kteří tyto ústní tradice později shromáždili a sepsali, smíchali různé motivy dohromady a vytvořili historicky nepřesný příběh.

Uvažujme například vyprávění o Ježíšově narození: odkazuje na různé historické události, které se měly odehrát v době jeho příchodu na svět, ve skutečnosti se však tyto události odehrály s mnohaletými odstupy. Podobně ani útěk Židů z Egypta – klíčová událost biblického vyprávění – není doložen v žádném jiném dobovém historickém záznamu. Původní tradice byly dále deformovány tím, jak pozdější náboženští vůdci rozvíjeli a upevňovali vlastní doktríny. Příběhy, které se do požadovaného rámce nehodily, jako například Judášovo evangelium, byly jednoduše vyřazeny.

Ježíš podle evangelia jednou proslule uzdravil slepého muže pouhým dotykem. Pokud však byl schopen vyléčit jednoho slepce, proč nevyléčil všechny, kteří slepotou trpěli? Nabízejí se jen dvě možnosti: buď tu schopnost neměl, nebo nechtěl pomoci.

Zázraky tohoto druhu – stejně jako další projevy údajné Boží moci – neobstojí při bližším zkoumání. Namísto aby byly přesvědčivými ukázkami Boží spravedlnosti a všemohoucnosti, působí spíše jako laciné kouzelnické triky nebo důsledek primitivního nepochopení přírodních jevů. Není náhoda, že většina zázraků se údajně odehrála v dávné minulosti. V dřívějších dobách lidé netušili, proč dochází k přírodním katastrofám nebo slunečním zatměním, a proto nabízeli náboženská vysvětlení. Dnes, když dojde k zemětřesení, víme, že nejde o projev Božího hněvu, ale o důsledek pohybu tektonických desek.

Další námitka proti zázrakům spočívá v tom, jak slabé a zklamávající se často jeví – a jak snadno se s nimi věřící spokojí. Uvažme, s jakým nadšením se někteří náboženští lidé radují, když spatří údajnou podobu Boží tváře na kousku toustu, nebo když se tvrdí, že nějaká socha krvácí. Zdá se, že moc jejich všemohoucího Boha se zredukovala na provádění bezvýznamných a laciných triků. Tato ubohost moderních „zázraků“ ukazuje, jak vědecké poznání odsunulo náboženskou víru na okraj společnosti. Zároveň odhaluje, jak náboženští lidé nadále jednají iracionálně a hledají potvrzení své víry v těch nejpochybnějších jevech.

Náboženství často tvrdí, že jsou zdrojem morálky ve světě. Podle tohoto tvrzení by odmítnutí náboženského učení vedlo k společnosti, která není schopna rozlišovat mezi dobrem a zlem. Takové výroky jsou však zjevně nepravdivé: i lidé bez náboženského vyznání mají morální hodnoty.

Ve skutečnosti to byla historicky právě náboženství, která šířila a legitimizovala některá z morálně nejzvrácenějších učení – jsou pozitivně nemorální. Náboženské knihy obsahují četné příklady, kdy bohové dovolují, nebo dokonce podporují tak odporné praktiky, jako je otroctví, genocida či znásilnění. Sám Bůh v příběhu Exodu zabíjí každého prvorozeného Egypťana. Je obtížné považovat takové jednání za morální, a přesto se náboženské autority opakovaně odvolávaly na tato vyprávění, aby ospravedlnily vraždění, mučení a ponižování těch, kdo se neřídí předepsanými normami, uctívají jiné bohy nebo zpochybňují náboženskou autoritu.

Náboženství navíc ukládá svým stoupencům nerealistické, někdy až nemožné požadavky. Očekává například, že věřící budou potlačovat vlastní biologii, zejména v oblasti sexu a sexuality. Jako by naše těla byla vadně navržena tak, aby nás neustále sváděla k pokušení, jemuž se musíme aktivně bránit. Pokud jsme však výsledkem Božího stvoření, pak jakékoli „konstrukční vady“ padají na jeho vrub – a přesto jsme trestáni Bohem za jeho vlastní selhání.

Trestem za sebemenší přestupek proti Božím příkazům, byť spáchaný jen v myšlenkách, má být věčné zatracení bez jakékoli možnosti vykoupení. Existence takových „myšlenkových zločinů“ sotva může být dílem morální bytosti. Vina a strach, které tato učení v myslích věřících vyvolávají, bývají hluboké a trvalé.