Dějiny Boha

Ať už jste přesvědčený ateista, nebo vzor oddané zbožnosti, nelze popřít, že tři hlavní monoteistická náboženství formovala světové dějiny. Lidé si vždy uchovávali představu, že božská přítomnost ovlivňuje pozemské záležitosti, ale dějiny jediného Boha, jak jej chápou judaismus, křesťanství a islám, mají své jedinečné rysy.

Tato tři abrahámovská náboženství utvářela moderní svět, přičemž každé z nich bylo ovlivněno konkrétními historickými událostmi a filozofickými směry. V důsledku toho se v průběhu času proměňoval i jejich ústřední princip – víra v jediného Boha. Řecká filozofie, období vyhnanství i myšlenky osvícenství zásadně ovlivnily pojetí Boha v těchto třech tradicích. A co víc, představa Boha se vyvíjí i dnes.

V tomto shrnutí se nejen seznámíte s tím, jak se pojem Boha proměňoval, ale také s tím, jak se měnící se sebepochopení lidstva odráží v proměnlivé podobě samotného Boha. Dozvíte se mimo jiné, kteří muslimští učenci uchovali moudrost starověkého Řecka pro křesťanskou Evropu, jak byste vytvořili lidi, kdybyste byli babylonským bohem, a kdo prohlásil, že Bůh je mrtev.

Jak si představujete Boha? Jako stvořitele světa, jako Všemohoucího, nebo spíše jako duchovní přítomnost? Různé představy o Bohu existují po tisíciletí a nejlépe jim porozumíme, když sledujeme, jak se objevují v dějinách židovské, křesťanské a islámské víry.

Naše cesta začíná před zhruba 14 000 lety na Blízkém východě, kde si pohanské kmeny vytvářely vlastní představy o bozích. Vezměme si Mezopotámii v oblasti dnešního Iráku, kolébku západní civilizace. Lidé tam vnímali společnost jako křehký útvar a uctívali bohy, kteří čelili silám zmatku a potlačovali chaos.

Babylonský mýtus o stvoření, Enúma eliš, vypráví příběh prvních bohů, kteří se vynořili z prapůvodní prázdnoty. Tito bohové byli spojováni s vodou, zemí a nebem. Bůh Marduk pak stvořil lidstvo smísením své krve s prachem, což znamenalo, že lidé byli považováni za bytosti s podílem na božské přirozenosti.

Jedna skupina se však svým pojetím božství výrazně odlišovala: Izraelité. Usadili se v Kanaánu na jižním Levantu kolem roku 1850 př. n. l. a tvrdili, že pocházejí od Abrahama a jeho vnuka Jákoba, který byl také znám jako Izrael. Izraelité zpočátku sdíleli podobný pohled na božskou moc jako jejich okolí, postupně však začali uctívat jediného Boha, který se vyvinul z podoby pohanského nebeského Nejvyššího boha, Boha nebe.

V nejstarších biblických knihách, Genesis a Exodu, sepsaných v osmém století př. n. l., je Bůh označován jak jako „Elohim“, tak jako „Jahve“. Elohim byl nejvyšším Bohem Izraelitů, zatímco Jahve znamenal „Bůh našich otců“. Je tedy docela možné, že došlo ke sloučení dvou původně samostatných pohanských bohů, z nichž každý měl svou specifickou místní doménu.

Po návratu Izraelitů z egyptského otroctví přísahali, že učiní z Jahveho svého jediného Boha. Na oplátku jim Jahve podle tradice slíbil svou ochranu.

Zpočátku Izraelité chápali Jahveho především jako svého boha války. Brzy se však jeho obraz rozvinul v jedinečnou, univerzální vizi.

Co dělalo Jahveho tak výjimečným? Především na rozdíl od pohanských božstev se Jahve obvykle zjevoval prostřednictvím osobních, konkrétních setkání. Neměl propracovanou mytologii jako ostatní bohové, a proto k lidem promlouval skrze proroky, jako byl Izajáš.

Jahve se také zásadně lišil od pohanských bohů tím, že byl vzdálenější, „jiný“. Zatímco pohané věřili, že lidé byli stvořeni z božské krve a tudíž sdílejí část božské moci, Jahve náležel do zcela jiného, odděleného božského řádu.

Byl tu ještě jeden důvod jeho výjimečnosti: Jahve byl děsivý a žárlivý bůh, který vyžadoval naprostou loajalitu a odmítnutí všech ostatních bohů. V pohanství bylo vždy místo pro začlenění dalších božstev do panteonu – u Jahveho však nikoli. Objevuje se nový hřích: modloslužba.

Koncept Jahveho se dále proměnil s prorokem Izajášem, který v osmém století př. n. l. psal o Jahvem jako o pravém stvořitelském Bohu, pro něhož je stvoření člověka vrcholem jeho díla. Tento čin už nebyl chápán jako pouhý dodatek, jak tomu bylo u babylonského boha Marduka.

Nakonec se pod vlivem řecké filozofie ve čtvrtém století př. n. l. pojetí Jahveho znovu proměnilo. V nové atmosféře filozofování a diskusí se Jahve stal moudrým Bohem. Mezi judaismem a řeckou filozofií však panovalo napětí. Přední řečtí filozofové, jako Aristoteles, chápali Boha jako vzdálenou, abstraktní entitu – „nepohnutého hybatele“. Naproti tomu Jahve byl vnímán jako ten, kdo se neustále zapojuje do světských záležitostí.

Židovská představa o Bohu tak nabyla své vyhraněné podoby.