Amerika před námi

Už dlouhou dobu panuje mezi akademiky shoda, že lidé přišli do Ameriky zhruba před 13 000 lety, případně o několik tisíc let dříve, po ledovém mostě z Asie. Existuje však několik badatelů stojících mimo hlavní proud, kteří se domnívají, že tento názor je příliš zúžený. Graham Hancock patří k těm, kdo věří, že důkazy ukazují k jinému – a mnohem vzrušujícímu – závěru.

V tomto shrnutí uvidíme, že Hancock je přesvědčen, že lidská civilizace v Americe je mnohem starší a podivuhodnější, než si většina lidí kdy dokázala představit. Jeho představa o americké minulosti je výrazně dramatičtější: vypráví o vyspělé civilizaci, která brázdila oceány před mnoha tisíci lety, než ji zničila katastrofická přírodní událost.

Tato radikálně přepracovaná verze lidských dějin vás zavede na cestu do hluboké minulosti: projdete se starověkým Egyptem, poplujete po březích Amazonky a budete objevovat monumenty původních obyvatel Ameriky.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak se australská DNA mohla dostat k původním obyvatelům Ameriky,
• co se stane, když je v plamenech deset procent povrchu Země,
• a jak může egyptský chrám vyprávět příběh o ztracené americké civilizaci.

Přesný okamžik, kdy lidé poprvé vstoupili na severoamerický kontinent, byl po dlouhá desetiletí jedním z hlavních bitevních polí archeologie. A oficiální akademické stanovisko nebylo vždy v souladu s dostupnými důkazy.

Před sto dvaceti lety většina vědců věřila, že na severoamerickém kontinentu nebyla žádná lidská přítomnost až do doby před zhruba 4 000 lety. Tento názor prosazoval vlivný antropolog Aleš Hrdlička. Jako vedoucí oddělení antropologie v Národním muzeu přírodní historie Smithsonian Institution dokázal výrazně ztížit život každému badateli, který s ním nesouhlasil. Jeho kolega Frank H. H. Roberts později přiznal, že debata o rané lidské přítomnosti v Severní Americe se stala natolik tabuizovaným tématem, že se k němu žádný akademik, který to myslel s kariérou vážně, raději ani nepřibližoval.

Ve 20. a 30. letech 20. století se však objevily nálezy, které ukazovaly, že v Americe existoval lidský život už nejméně před 12 000 lety. A tyto důkazy byly natolik přesvědčivé, že jim museli věnovat pozornost i ti nejkonzervativnější akademici.

Na lokalitě poblíž města Clovis v Novém Mexiku objevili vědci krásně zpracované a velmi charakteristické hroty oštěpů, zjevně lidské výroby. Byly nalezeny vedle i uvnitř kosterních pozůstatků zvířat, například šavlozubých tygrů, kteří vyhynuli před více než 12 000 lety. Zde tedy ležel jasný důkaz, že lidé byli v Severní Americe přítomni přinejmenším tak dlouho.

Další výzkum vedl k objevu až 1 500 lokalit typu Clovis po celé Severní Americe. Místo aby akademická obec považovala Clovis za dosud nejstarší známý doklad a výchozí bod dalšího pátrání, proměnila jej v dogma. Brzy se ustálil konsenzus známý jako „Clovis First“ – představa, že v Americe nikdy neexistovaly žádné starší lidské kultury a že žádné takové nálezy se ani neobjeví. Odpůrci této teorie se stávali terčem posměchu.

Do roku 2012 bylo chování zastánců Clovis First natolik nesmiřitelné, že editor časopisu Nature prohlásil, že debata o nejranějších obyvatelích Ameriky se stala jednou z nejvyhrocenějších a nejméně produktivních v celé vědě. Když kanadský archeolog předložil přesvědčivé důkazy o lidské činnosti v jeskyních v Yukonu staré 24 000 let, sklidil jen výsměch.

Kdykoli tedy archeologická komunita nějakou myšlenkou pohrdá a odmítá nové teorie o dřívějším osídlení Ameriky, není rozumné se automaticky podřídit její autoritě. Opakovaně se ukázalo, že se mýlila. S tímto vědomím a se zdravou dávkou otevřenosti se nyní podívejme na důkazy o mnohem, mnohem starším lidském životě v Americe.

Při zkoumání minulosti je led stejně důležitý jako samotná země. Teorie Clovis First tvrdila, že lidé přišli do Ameriky přes Beringovu úžinu – oblast mezi východním Ruskem a západní Aljaškou. Dnes je zde moře, kdysi však šlo o pevninskou, částečně zaledněnou cestu. Byla sice drsná, ale pro kočovné lovce ze Sibiře přístupná.

Po dlouhou dobu byl ovšem přístup do zbytku Ameriky omezen: severní oblasti – dnešní Aljaška a Kanada – byly pokryty obrovskou, prakticky neproniknutelnou masou ledu. Teprve asi před 14 100 lety došlo k oteplení, které v ledovém příkrovu otevřelo průchod. Podle teorie Clovis First tak sibiřští lovci náhle získali přístup k celému americkému kontinentu.

Pokud přijmeme, že lidé přišli do Ameriky poprvé právě z Asie, dává tento scénář smysl. Ledová bariéra v Severní Americe by dříve jakoukoli migraci prakticky znemožnila.

Objev kostry mastodonta – tvora podobného chlupatému mamutovi – poblíž San Diega v roce 1992 však všechno změnil. Když Tom Deméré, hlavní paleontolog Přírodovědného muzea v San Diegu, zkoumal nalezené kosti, uvědomil si, že stehenní kosti mastodonta byly rozbity lidskou činností. Byly rozštípnuty na tzv. kladivovém kameni, který ležel hned vedle. Lidé zjevně kosti rozbíjeli, možná kvůli kostní dřeni.

Mastodonti, stejně jako další americká megafauna a kultura Clovis, zmizeli přibližně před 12 000 lety. Na první pohled tedy tento nález nepůsobil převratně. O 22 let později však radiometrické datování, které si Deméré objednal, všechno změnilo. Analýza jednoznačně ukázala, že kosti nejsou staré 13 000 let, ale zhruba desetkrát více – přibližně 130 000 let.

Šlo o ohromující objev a reakce se pohybovaly od zdrženlivého skepticismu až po kategorické odmítnutí. Důsledky této jediné fosilie pro naše chápání Ameriky a jejích obyvatel jsou však zásadní. Amerika by v takovém případě nebyla osídlena až během posledního období tání ledovců, mezi 14 700 a 12 800 lety před současností, ale o mnoho desítek tisíc let dříve.

A to vyvolává nové otázky: odkud tito lidé přišli a jak se do Ameriky dostali? Odpovědi jsou překvapivé.