Figurování

Nikdy nevíme, jak daleko mohou naše slova a činy doputovat. Jak mohl Johannes Kepler, první astrofyzik na světě, v roce 1603 tušit, že jeho alegorický příběh o cestě na Měsíc položí základy budoucí science fiction? Jak mohla Maria Mitchellová, první žena‑astronomka v Americe, vědět, že se stane ikonou pro ženy ve vědě, když prostě následovala svou vášeň?

Pravda je, že naše životy znějí ještě dlouho poté, co jsme pryč, a jejich ozvěny se šíří do nesčetných směrů. V tomto shrnutí budeme sledovat právě tyto ozvěny a zmapujeme životy několika historických osobností, abychom objevili, jak se často překvapivě proplétají. Dozvíte se, co Johannes Kepler předpověděl o misi Apollo, jak Maria Mitchellová dosáhla slávy jako astronomka a čeho dosáhla dcera lorda Byrona jako matematička.

Představíte‑li si svůj vlastní životní příběh a příběhy ostatních jako přímky, které se pohybují jen vpřed, pak se mýlíte. Ve skutečnosti se naše životy i společné dějiny větví do nesčetných směrů a vytvářejí nekonečně propojenou síť. Prolínáme se s jinými lidmi a věcmi způsoby, které si ani nedokážeme představit.

Jedním z důvodů, proč tuto složitou síť přehlížíme, je, že si neuvědomujeme, jak jsme v zásadě všichni propojeni. Všechno, co existuje, je složeno ze stejného hvězdného materiálu. Všechno: od každé myšlenky, kterou měl Albert Einstein, až po konzervanty, v nichž dodnes plave jeho mozek ve sklenici. Od každé buňky Galileova ukazováčku až po molekuly plynu a prachu, které tvoří prstence Jupiteru. Od úvodních tónů Beethovenovy Páté symfonie až po hlas člověka, jehož zvuk milujete. To vše se zrodilo při Velkém třesku, z jediného zdroje, před 13,8 miliardami let.

Když tuto základní pravdu známe, proč se vnímáme jako zcela odlišní, oddělení a izolovaní? Někteří z nás se například tolik soustředí na osobní rozvoj, že zapomínají, jak zásadně nás formují i ostatní lidé v našem životě. Básník Walt Whitman si naše propojení dobře uvědomoval, když napsal: „každý atom patřící mně patří stejně dobře i tobě“.

Naše velké myšlenky a pokroky v umění, vědě i filozofii nevznikaly v izolaci, ale v rámci rozsáhlých sítí vzájemných souvislostí. Mnoho z těchto spojení je neviditelných a sotva dohledatelných. A řada myšlenek, které nakonec vyústily v revoluce nebo zásadní posuny chápání, se nejprve dlouho a skrytě vyvíjela – napříč různými obory, po celé věky. Shromažďovaly se jako jednotlivé kapky vody v různých korytech, až se nakonec slily v mohutný proud.

Nejlépe to ilustruje boj za rovnost mezi rasami, pohlavími, společenskými třídami a sexualitami. Průkopníci jako první americká astronomka Maria Mitchellová nebo raný abolicionista Frederick Douglass rozpoutali hnutí, která v průběhu dějin přispěla k obrovským změnám – a ovlivnila i oblasti, jež dalece přesahovaly jejich původní záměry.

Život a dílo Johanna Keplera, prvního astrofyzika na světě, jsou samy o sobě ohromující. Neméně pozoruhodné je však i to, jak se jeho práce ze 17. století propojila s dalšími vědci a spisovateli v následujících staletích.

Keplerovy astronomické objevy položily základy mnoha různých vědeckých oborů. V době všeobecného nevzdělání a pověr patřil k prvním zastáncům Koperníkova heliocentrického modelu vesmíru. Přinesl klíčové poznatky do astronomie: jako první navrhl, že planety obíhají kolem Slunce nikoli v kruzích, ale po elipsách, jako první vyvinul vědeckou metodu předpovídání zatmění a jako první prokázal, že pohyb planet a hvězd po noční obloze určují fyzikální síly a že jejich dráhy lze vypočítat.

O šedesát let později Newton Keplerovy úvahy o fyzikálních silách rozvinul a položil základy newtonovské gravitace. A o staletí později využila zákony, které Kepler poprvé formuloval, matematička Katherine Johnsonová. Právě díky nim vypočítala trajektorii letu Apolla 11, které dopravilo prvního člověka na Měsíc.

Pozoruhodné je, že Kepler velkou část tohoto měsíčního přistání předpověděl ve svém „vědeckofantastickém“ díle – ačkoli se odehrávalo v daleké budoucnosti. V povídce Sen mladý astronom cestuje na Měsíc a objevuje rasu lunárních obyvatel, kteří věří, že Země obíhá kolem jejich planety. Příběh tak jemně a alegoricky připomíná obyvatelům Země, že jejich jistota o výsadním postavení vlastní planety ve vesmíru možná není tak pevná, jak se domnívají.

Keplerovo dílo patří k prvním vědeckofantastickým příběhům – vzniklo ještě dříve, než se tento žánr vůbec ustálil. Zároveň však Kepler velmi přesně předpověděl, že „kosmická loď“ bude muset při startu překonat gravitační pole Země, ale jakmile se dostane do „éteru“ vesmíru, kde gravitace téměř nepůsobí, bude k letu potřebovat jen minimální sílu.

Tím, že Kepler promyslel možnost cesty na Měsíc, uvedl do pohybu síly, které nakonec tuto myšlenku proměnily ve skutečnost. O staletí později, na konferenci o průzkumu vesmíru v roce 1971, vystihl americký spisovatel Ray Bradbury tento dlouhý proces zrání slovy: „Je součástí lidské přirozenosti začít romantikou a dojít k realitě.“