Altruismus

Když si představíte dokonalý svět, vidíte před sebou altruistické, pečující lidi, kteří se snaží, aby se všem žilo lépe? Nebo spíš svět, kde je každý zaměřený jen na sebe a bojuje o to, aby se na vrchol dostal sám?

Tato kniha, inspirovaná učením tibetského buddhismu, ukazuje, že svět založený na altruismu by byl bezpochyby lepším místem k životu pro všechny. Jak toho ale dosáhnout? Co přesně můžeme udělat, abychom ze sebe i ze společnosti udělali lepší místo k životu?

Možná vás překvapí, že několik jednoduchých každodenních kroků, jako je meditace a vědomé pěstování empatie, může společnosti pomoci udělat velké kroky směrem k novému, šťastnějšímu a zároveň úspěšnějšímu světu.

V tomto shrnutí zjistíte, jak neurověda prokázala sílu altruismu; jak můžete využít buddhistické myšlení ke zmírnění pocitů bolesti; a proč mohou ty nejtěžší časy v lidech probudit to nejlepší.

Není pochyb o tom, že svět by těžil z většího počtu lidí, kteří vědomě praktikují altruismus. Na tuto potřebu ostatně denně upozorňují mnozí – od politiků až po pracovníky v charitativních organizacích. Co ale altruismus vlastně je a jak ho můžete rozvíjet?

Rozlišujeme v zásadě dva typy altruismu – jeden, s nímž se rodíme, a druhý, složitější, který si musíme v průběhu života vypěstovat.

První typ se nazývá přirozený altruismus. Označuje jakoukoli tendenci člověka pečovat o věci či lidi ve svém bezprostředním okolí. Patří sem například mateřská láska – spontánní impuls matky starat se o své dítě a chránit je.

Druhý typ altruismu naopak vrozený není a je třeba ho vědomě kultivovat. Příkladem může být člověk, který z obecné starosti o děti bez rodičů vybuduje sirotčinec.

Jak tedy rozvíjet svůj vlastní altruismus? Pomáhá obrátit pozornost dovnitř. Když se do sebe upřímně podíváte, pravděpodobně si uvědomíte, že toužíte po štěstí a chcete se vyhnout utrpení. Pokud tuto základní zkušenost rozšíříte z vlastní osoby na všechny cítící bytosti, začíná se rodit altruistický postoj.

Proč? Protože každá bytost je nějakým způsobem spojená s radostí a bolestí všech ostatních. Nejvyšším altruistickým úsilím je proto snaha osvobodit všechny bytosti od utrpení.

Člověk, který se tomuto úsilí zasvětí, se v buddhismu nazývá bódhisattva. V tibetském buddhismu je podmínkou stát se bódhisattvou složení určitých slibů. Tyto sliby jsou závazkem, že celý váš život bude duchovní cestou, jejímž cílem je zmírňovat utrpení co největšího počtu bytostí a zároveň jim pomáhat na jejich vlastní cestě k osvícení.

Podle buddhismu je skutečnou příčinou utrpení nevědomost – tedy zásadní nepochopení povahy reality.

Altruismus je o pomoci druhým, ale existuje ještě jedno slovo, které takové pečující jednání vystihuje: láska – pocit ocenění, klidu a tichého, spokojeného štěstí.

Láska však není jen cestou, jak pomáhat druhým; je také nakažlivá. Každý láskyplný čin vytváří dynamiku, která přináší další lásku.

Láska, kterou cítíme, často závisí na vnějších okolnostech. S určitou praxí se však můžeme naučit milovat bez ohledu na situaci, v níž se nacházíme, nebo na lidi, se kterými jsme.

Výzkumnice Barbara Fredrickson například zjistila, že člověk může během dne znovu a znovu vyvolávat pocity lásky, pokud se naučí pěstovat láskyplný způsob myšlení.

Láska vás navíc dokáže nabít energií, takže je snazší šířit ji dál a zároveň se dlouhodobě cítit šťastnější. Představte si, že jste lektor. Můžete mít radost z toho, jak se vašemu studentovi daří. Jako většina učitelů jste pravděpodobně zažili i vděčnost svých studentů – v jejich úsměvu, slovech díků nebo drobných dárcích. Vaše vlastní štěstí tím roste a motivuje vás to pomáhat dalším studentům.

A to zdaleka není vše. Dalším přínosem kultivace opravdové lásky je, že vám přináší pozitivní sociální odezvu od ostatních, aniž byste o ni usilovali.

Důvodem jsou tzv. zrcadlové neurony – speciální nervové buňky v mozku, které nám umožňují cítit to, co prožívá druhý člověk. Díky nim lépe rozumíme sociálním situacím: pouhé pozorování nějakého děje vyvolává v mozku podobnou aktivitu, jako kdybychom ho sami prožívali.

Když například vidíte někoho plakat, jeho smutek ve vás může vyvolat podobný pocit. A platí to i naopak: pokud projevujete lásku a laskavost, lidé mají tendenci vaše chování zrcadlit a lásku vám oplácet.