Člověk hledá smysl

Viktor Frankl byl rakouský neurolog a psychiatr, který se narodil v roce 1905 a zemřel v roce 1997. Je známý především díky své knize Člověk hledá smysl, která se stala jedním z nejvýznamnějších děl 20. století. Frankl se specializoval na logoterapii, což je terapeutická metoda, která se zaměřuje na hledání smyslu života.

Během druhé světové války byl Frankl uvězněn v koncentračních táborech, což ho inspirovalo k napsání knihy Člověk hledá smysl. Tato kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do více než 30 jazyků.

Frankl napsal také mnoho dalších knih, včetně Vůle ke smyslu a Utrpení z nesmyslnosti života. Jeho práce ovlivnila mnoho lidí po celém světě a stala se inspirací pro mnoho dalších psychologů a terapeutů.

Proč si přečíst tuto knihu?

Autor Viktor Frankl, zakladatel logoterapie, ukazuje, jak jeho zkušenost s hledáním smyslu života v nacistickém koncentračním táboře změnila jeho pohled na svět a lidi. Frankl tvrdí, že utrpení se nevyhneme, ale můžeme si vybrat, jak se s ním vyrovnat a najít v něm smysl.

Franklova teorie zpochybňuje myšlenky Freuda, který věřil, že smyslem života je honba za rozkoší.

Frankl věřil, že smysl života nejen odlišuje člověka od zvířat, ale také nám umožňuje přežít těžké chvíle.

Smysl života nesouvisí s honbou za požitky, ale s nalezením toho, co máte rádi, a s dáváním životu význam.

Chcete se naučit, jak čelit obtížným situacím a najít smysl života? 

Logoterapie Viktora Frankla

Poté, co Viktor Frankl opustil koncentrační tábor, začal se věnovat smyslové terapii – vlastní teorii psychologie založené na tom, co se naučil ve vězení.

Smyslová terapie pomáhá lidem objevit, co je pro ně skutečně důležité a co je motivuje k intenzivnímu životu.

Logoterapie se od běžné psychoterapie liší svým zaměřením na to, co se stane v budoucnosti, zatímco psychoterapie funguje spíše z hlediska zpětného pohledu a vhledu.

Zatímco psychoterapeut bude naslouchat pacientovi, který hovoří o bolestných zážitcích z minulosti a o dopadech těchto zážitků na současnost, logoterapeut bude pacienta konfrontovat a přeorientovávat ho ohledně jeho smyslu života.

Frankl tvrdí, že zaměřením na minulost může psychoterapie vytvářet vnitřní neurózy. Naproti tomu logoterapie může klientům pomoci je překonat.

Franklova terapie je zaměřena na smysl lidské existence a na samotné hledání tohoto smyslu. Hledání smyslu života považuje za primární motivační sílu člověka.

Logoterapie je pokusem pomoci člověku najít smysl a využít ho k potřebným změnám a projít obtížnými životními okolnostmi.

Život v koncentračním táboře

Největšími zvěrstvy v dějinách lidstva byly nacistické koncentrační tábory. Hitlerova hrůzovláda vyhnala muže, ženy i děti z jejich domovů, vtěstnala je do vlaků a deportovala do koncentračních táborů.

Vězni nebyli považováni za jednotlivce s identitou, rodinou nebo city. Veškerá jejich identita, doklady i majetek byly vyhozeny. Zůstala jim pouze uniforma a identifikační číslo vytetované na kůži. Úřady se nezajímaly o lidi, zajímala je pouze čísla.

Život v koncentračním táboře byl velmi těžký. Lidé byli vytrženi ze svého běžného života.

Starosti o to, co získají, koho si vezmou a kolik budou mít dětí, už neexistovaly, místo toho se soustředili jen na to, aby přežili každý den.

Vězni žili v neustálém strachu z převozu do jiného tábora, což obvykle znamenalo převoz do tábora s plynovými komorami a krematorii.

Viktor Frankl, jeho rodina a ti, kteří s ním byli uvězněni, byli obyčejní lidé. Neměli žádné superschopnosti. Nebyli celebritami ani mučedníky bojujícími za nějakou věc ani neudělali nic špatného. Byli to obyčejní lidé, kteří se potýkali s neobyčejnými okolnostmi, stejně jako mnoho dalších. Právě od těchto lidí čerpal Frankl útěchu a základ pro svou teorii logoterapie – nový typ psychoterapie, kterým zpochybnil Freudovy teorie a ukázal, jak může být člověk odolný, když najde skutečný smysl života.

Život nás učí vlivem okolností

Každá zkušenost, kterou prožijeme, jako je například hrůza války, nám dává příležitost učit se. Údaje z doby před válkou, během ní i po ní vyhodnocovali nejrůznější odborníci, od lékařů po vědce.

Dokonce i psychoanalytici se z války poučili. Ve skutečnosti obě světové války významně přispěly ke studiu psychologie života ve vězení.

Nejvýznamnějším přínosem druhé světové války pro psychologii bylo studium duševního zdraví vojáků a lidí, kteří přežili koncentrační tábory.

Viktor Frankl, který byl židovským vězněm, měl zajímavý pohled na věc, protože byl zároveň psychiatrem. Mohl studovat nejen své vlastní reakce a chování v této situaci, ale také reakce a chování svých spoluvězňů. To, co zjistil, navždy změnilo psychoanalýzu.

Pobyt v nacistickém koncentračním táboře byl krutou zkušeností. Mnoho lidí to nezvládlo a vzdalo se. Mnozí jiní však našli důvod, proč žít i za těchto okolností. Někteří se soustředili na to, aby znovu našli své blízké, a přemýšleli, jak se budou cítit, až je znovu uvidí. Jiní se upnuli k odhodlání přežít, aby se mohli vrátit ke svému životu. A další se soustředili na budoucí cíle, o kterých snili, že jich dosáhnou, až budou vysvobozeni. Protože měli cíl, jejich životy měly smysl a odmítali se vzdát, pokud je nezradí jejich těla.

Freud vytvořil teorii, která vysvětluje lidské usilování o cíl. Domníval se, že člověk se příliš neliší od zvířat a že je též primárně motivován snahou o slast a řídí se svými instinkty. Před Franklovým uvězněním to tehdy byla platná teorie.

Přestože Frankl Freudovu teorii studoval, to, co zjistil v koncentračních táborech, ho překvapilo. Měl k dispozici cenné důkazy, které ukazovaly, že to, čím se lidé řídí, nejsou jen jejich touhy. Když má člověk skutečný důvod žít, bude za něj bojovat. Tato zkušenost se nakonec stala základem Franklovy psychoterapie: logoterapie.

Hledání důvodu žít

Hledání smyslu života může vyvolávat napětí a vnitřní neklid. Při snaze určit jeho účel se člověk může cítit nepříjemně a nesvůj. Odkud se tento nepříjemný pocit bere? Pochází z existenciální krize. Nevíte, proč žijete nebo co byste měli se svým životem dělat. Pocit bezcílnosti a bezbýchodnosti může způsobit spoustu vnitřního zmatku, dokud neobjevíte skutečný smysl svého života.

Zažívání této nepohody může lidem bránit v nalézání skutečného smyslu. Někteří raději necítí nic, než aby se cítili nepříjemně. Toto hledání účelu nebo smyslu je však může zachránit před stresem a tragédiemi života.

S tímto druhem myšlení nezačal Frankl. Ve skutečnosti Frankl připisuje zásluhy Friedrichu Nietzschemu, moudrému německému filozofovi z 19. století. Nietzsche řekl: „Ten, kdo má ‚proč‘ žít, může vydržet téměř jakékoli ‚jak‘.“

To znamená, že když má člověk důvod k životu, bez ohledu na to, zda se soustředí na lásku, kterou chová k jiné osobě, nebo na cíl, kterého chce dosáhnout, dokáže čelit téměř každé těžké zkoušce.

Pocit nepohody si spojujeme s něčím, co nechceme, ale měli bychom to udělat – například nechat se očkovat, to je možná nutné, ale rozhodně to není příjemné. Vnitřní růst je do jisté míry podobný.

Opustit svou komfortní zónu a objevit svůj životní cíl nebude zpočátku příjemné. Přestože existuje určitá míra napětí, jsou tyto pocity v podstatě prospěšné. Ukazují, že jsme na cestě k objevení svého skutečného smyslu, což nám může zachránit život. Proto navzdory všem nepříjemným pocitům usilovně pracujte na tom, abyste zjistili, co vám dá pocit naplnění a skutečného smyslu.

Čeho je lidstvo schopné

Nepohoda, již člověk cítí, když usiluje o nějaký cíl, je podstatnou součástí života. Právě díky tomuto boji objevujeme svůj skutečný smysl – svůj cíl. Nalezení našeho skutečného cíle nám může pomoci zůstat zdraví a živí.

Svět, ve kterém žijeme, nás neustále bombarduje a odvádí naši pozornost od našeho pravého smyslu. Uvádí nás do stavu otupělosti, takže když přijdou těžkosti, bude stále těžší nalézat důvod, proč přežít a zůstat soustředěný.

Děje se to v našich životech každý den. Jak bychom reagovali, kdybychom zažívali zvěrstva jako lidé v nacistických koncentračních táborech?

Pokud nás druhá světová válka něčemu naučila, pak tomu, že mnoho lidí nemá žádné zábrany, pokud jde o zničení jiné lidské bytosti. Pro mnohé mají životy druhých lidí jen malou nebo žádnou hodnotu. Je tragické, že i dnes je na světě mnoho lidí, kteří nemají žádné zábrany a ubližují druhým, jako to dělali nacisté.

Podle doktora Frankla jsou slušní lidé v menšině a bude tomu tak i nadále, dokud se člověk nebude chtít stát nejlepší verzí sebe sama.

Jinak se může stát, že se historie bude opakovat s dalšími tragédiemi, jakých jsme byli svědky za druhé světové války.

Je nepochybné, že musíme tvrdě pracovat na tom, abychom našli své cíle, abychom přežili špatné zacházení od nemorálních lidí a abychom se snažili učinit svět lepším, než je.

Frankl neztrácel naději ani po tom všem, co se stalo. Viděl to nejhorší z lidstva a viděl, že se situace bude nadále zhoršovat. Viděl však také, že lidé, kteří chtějí najít svůj skutečný smysl života, mohou nejen změnit úroveň svého vzdělání, ale také zlepšit svět kolem sebe.

Všichni chceme být považováni za dobré a slušné lidi a chceme žít plnohodnotný a šťastný život. I když cesta k pravému smyslu života nemusí být vždy příjemná, je nezbytná pro naše budoucí štěstí a pro větší dobro lidstva.

Existenciální prázdnota v nás

Když se zamyslíme nad zvěrstvy nacistických koncentračních táborů, napadne nás, jak se na nich vůbec mohli normální lidé podílet.

Odpověď se skrývá ve vnitřní prázdnotě známé jako existenciální prázdnota. Ta vyvolává touhu dělat to, co chtějí ostatní (forma totalitarismu), nebo dělat to, co dělají ostatní (konformismus).

Podle psychiatrů je pocit prázdnoty jedním z hlavních faktorů, které vedou k sebevraždám, agresi, depresím a závislostem na drogách, alkoholu a sexu – a všechny tyto věci se v posledním století značně rozšířily.

Můžeme vidět, jak nedostatek smyslu či účelu mohl přispět k agresi v nacistickém režimu. Mnoho lidí v Německu mělo pocit, že jejich život nemá žádný smysl, dokud se neobjevil Hitler. Byli vedeni k přesvědčení, že pokud ho budou následovat, nastanou změny, které učiní Německo a jeho obyvatele opět velkými.

Mnozí lidé se obrací k politickým vůdcům, aby získali smysl života. Proto je pro ně snadné nechat se zmanipulovat (jako tomu bylo v případě lidí v nacistickém Německu), uvěřit všemu, co se říká, a udělat vše, co se po nich žádá.

Díky Hitlerovu charismatu a slibům byli lidé kolem něj silně ovlivněni a byli schopni páchat největší zvěrstva v dějinách.

Mnozí, kteří byli původně na Hitlerově straně, nebyli zlí, jen se zrcadlili ve zvráceném a chybujícím člověku, aby zaplnili tu prázdnotu, kterou cítili.

Mnozí místo toho, aby hledali svůj skutečný smysl života, hledají smysl v jiných lidech. Věří, že je to zbaví jejich prázdnoty. Ve skutečnosti je jedinou věcí, která může tuto prázdnotu zaplnit, nalezení vlastního smyslu.

Váš pravý účel vás může odměnit pocitem štěstí a naplnění, aniž byste zasahovali do života a práv druhých.

Nikdo nemůžeme říkat, že bychom Hitlerovi měly jeho činy odpustit, protože byly výsledkem jeho životního cíle.

Pravý cíl však není nikdy tak sobecký, aby byl považován za důležitější než život jiného člověka.

Převzetí odpovědnosti a objevení svého životního poslání

Když si nejsme jisti smyslem života, začneme se ptát druhých. Tuto otázku si často kladou terapeuti, včetně logoterapeutů. Je obtížné na ni odpovědět, protože se liší člověk od člověka. Každý má své vlastní životní poslání a jen vy ho můžete objevit a naplnit. Vše se točí kolem převzetí odpovědnosti za vlastní život. Časté vyjádření, které používají logoterapeuti, zní: „Žijte tak, jako by to byla vaše druhá šance a jako byste předtím jednali špatně.“

Tato rada může podnítit pocit odpovědnosti člověka tím, že ho povzbudí, aby si představil, že minulost se již stala, a získal tak výhodu okamžité retrospektivy.

Takové jednání může v mnoha ohledech vytvořit pozitivní změny. Vidět věci tímto způsobem ukazuje lidem smysl jejich rozhodnutí: dopad, který budou mít na jejich život.

Logoterapeut může člověku pomoci najít cestu k jeho životnímu cíli, ale nebude vás soudit ani vám vnucovat svůj názor. Logoterapeuti uznávají, že každý člověk se musí rozhodnout, jak bude žít svůj život, a musí poslouchat své vlastní svědomí. Když se snažíte hledat svůj smysl života, podívejte se na každou situaci a na to, jak se cítíte. Cítíte úzkost nebo naplnění? Cítíte se v pokušení následovat dav, nebo jste odhodláni jít svou vlastní cestou?

Přemýšlejte o své budoucnosti a o tom, čeho chcete v životě dosáhnout. Jak byste těchto věcí měli dosáhnout? Pohled na vaši budoucnost vám pomůže vytvořit si vlastní cestu a cítit se naplněni v přítomném okamžiku.

Nalézání smyslu prostřednictvím lásky

Jedním ze způsobů, jak nalézat smysl života, je milovat druhé. Upřímná a hluboká láska dokáže člověka podržet i v těch nejhorších situacích. Představa, že smyslem života člověka může být jeho láska, proto dobře koresponduje s teorií logoterapie, která tvrdí, že člověk nenachází svůj smysl v sobě, ale mimo sebe.

V průběhu dějin básníci a skladatelé hlásali, že láska je největším cílem lidské bytosti.

Vědci z Univerzity Johna Hopkinse provedli průzkum mezi asi 8 000 lidmi a ptali se jich, co považují za velmi důležité. Až 78 % účastníků odpovědělo, že jejich hlavním cílem je najít smysl a cíl života. Frankl provedl podobný průzkum, který ukázal výsledky velmi podobné.

V těchto studiích si můžeme všimnout, že nalezení smyslu života, k němuž často dochází setkáním s někým, koho lze milovat, je obvykle nejvyšším cílem člověka.

Nalezení smyslu a lásky nemůže znamenat jen štěstí člověka, ale také spásu lidstva.

Vezměme si Franklovu osobní zkušenost. Když byl zatčen, soustředil se na svou ženu Tilly – lásku svého života – a na myšlenku, že ji znovu uvidí. V jednu chvíli si myslel, že bude převezen do některého z táborů smrti, a tak požádal svého přítele Ottu, aby Tilly vyřídil, že o ní celé hodiny mluvil, že ji miluje víc než kohokoli jiného a že ačkoli byli manželé krátce, jeho láska k ní překonala všechno utrpení.

Láska k manželce dávala Viktorovi smysl života a podpírala ho až do propuštění z koncentračního tábora. Člověk, který už nemá co ztratit – žádnou identitu, majetek ani peníze – může mít stále důvod žít a prožívat štěstí, pokud myslí na někoho, koho miluje.

Rozjímání o milované osobě v těžkých chvílích může člověku pomoci vyhnout se existenciální prázdnotě, dává mu smysl a naplnění, i když se zdá, že nemá nic.

Všichni se v životě setkáme s těžkými chvílemi. Soustředění se na lásku, kterou chováme k někomu jinému, nám může pomoci neztratit naději v sebe sama, ve svůj život a v lidskost.