Umění čekání

Pro mnoho lidí je mít děti hlavním životním cílem a největším zdrojem radosti – někteří by dokonce řekli, že je to samotný smysl života. Ať už s tím souhlasíte, nebo ne, rodičovství hraje zásadní roli jak v životech těch, kteří děti mají, tak v životech těch, kteří by je mít chtěli, ale nemohou.

V této knize se podíváme na méně známé příběhy o strastech, jimiž si někteří lidé procházejí, aby se stali rodiči, a na metody, jako je adopce a oplodnění in vitro, které využívají i tehdy, když se zdá, že jim v tom jejich tělo brání.

Dozvíte se mimo jiné, že přibližně jedna třetina Američanek podstoupí do 45 let věku potrat, proč kolem neplodnosti panuje tolik nedorozumění a proč adopce nemusí být zázračným řešením pro bezdětné páry.

Pamatujete si na ty trapné hodiny sexuální výchovy, které jsme museli absolvovat na střední škole? Ať už jsme si to uvědomovali, nebo ne, jejich cílem bylo seznámit nás s lidskou anatomií a s výsadním postavením, které má zrození v naší společnosti.

Už od útlého věku je většině dětí vštěpována hodnota reprodukce a rodičovství; kultury obecně podporují představu, že děti jsou středobodem života, což dokládají i rčení typu „děti jsou budoucnost“. Touha po vlastních biologických dětech je navíc pevně zakotvena v náboženství i umění po celém světě.

Stačí si připomenout hebrejskou Bibli, která přikazuje Adamovi a Evě, aby byli plodní a množili se, nebo hinduistickou víru, že děti jsou darem a odrazem karmy. Dokonce i nejstarší známá figurativní umělecká díla, stará zhruba 35 000 let, zobrazují přehnané sexuální znaky – široké boky, bujné poprsí a výrazné vulvy. Tato díla jsou považována za zobrazení bohyň plodnosti.

V důsledku tisíciletí kulturního podmiňování dnes většina lidí automaticky předpokládá, že jejich budoucnost bude zahrnovat děti. Tato víra je tak hluboce zakořeněná, že autorka během svého působení na základní a střední škole zjistila, že většina jejích žáků se viděla jako budoucí rodiče.

Současně se však učíme o antikoncepci a o významu ochrany před pohlavně přenosnými nemocemi a nechtěným těhotenstvím. I proto používá 62 procent Američanek v reprodukčním věku nějakou formu antikoncepce a při současných trendech asi 30 procent z nich podstoupí do svých pětačtyřicátých narozenin potrat.

Navzdory tomuto napětí mezi podporou plodnosti a rozšířeným užíváním antikoncepce se lidstvu podařilo počet narozených dětí výrazně snížit. Ve srovnání s ostatními živočišnými druhy mají lidé relativně málo potomků – celosvětový průměr činí jen asi 2,5 dítěte na ženu. V rozvinutých zemích je toto číslo nižší, v chudších společnostech vyšší – ale nikoli extrémně. V rozvojových zemích mají ženy průměrně čtyři až šest dětí, přičemž zhruba polovina z nich zemře dříve, než dosáhne pohlavní dospělosti.

Proč je pro některé ženy mít děti tak lákavé? Je tato touha výsledkem společenského tlaku, nebo má biologický základ? Kulturní význam této potřeby je hluboce zakořeněný, i když různé kultury ji pojmenovávají různě.

V angličtině se o ženách, které silně touží po dítěti, říká, že jsou „broody“ – výraz převzatý z chování kvočen, které odmítají odpočívat a neustále sedí na vejcích. Na druhé straně Atlantiku může Američanka zdůraznit časový tlak, když řekne, že jí „tikají biologické hodiny“.

Přestože je touha po dětech v kultuře hluboce zakotvena, vědci o ní vedou vášnivé spory. Například neexistuje shoda v tom, zda v lidské přirozenosti vůbec existuje něco jako „rodičovský instinkt“.

První evoluční psycholog Edward Westermarck ve své knize Historie lidské přirozenosti z roku 1891 tvrdil, že všichni lidé takový instinkt mají. Sexuolog Havelock Ellis na to reagoval tvrzením, že jde pouze o projev sexuálního pudu a že neexistuje žádný samostatný instinkt, který by přímo poháněl reprodukci – dva reprodukční pudy by podle něj byly nadbytečné, což je v evoluci velmi neobvyklé. Westermarck na tuto kritiku zareagoval tak, že ve všech pozdějších vydáních své knihy zmínky o „rodičovském instinktu“ odstranil.

V nedávné době se tématu věnovala finská socioložka Anna Rotkirch, která zkoumala jev, jemuž Skandinávci říkají „dětské šílenství“. Zjistila, že pocity tohoto druhu popisovaly nejen ženy, které vždy chtěly mít děti, ale i ty, které o dětech původně neuvažovaly. Mnoho lidí si stěžovalo, že je tato touha přepadá v naprosto nevhodných chvílích.

Zajímavé je, že tento impuls nepociťovali jen ti, kdo vyrůstali s představou, že jednou budou rodiči; tlak „dětského šílenství“ zažívali lidé nejrůznějších životních plánů. Často se projevoval jako vše pohlcující, emocionálně silná a těžko odolatelná touha po dítěti, a to i navzdory dosavadním záměrům.

V kombinaci se skutečností, že Finsko je země s nízkou porodností, která klade mimořádný důraz na individualismus a vzdělání, může Rotkirchové studie naznačovat, že v pozadí lidské touhy po dětech stojí hlubší biologický imperativ.