Syndrom wellnessu

Všichni jsme neustále znepokojeni svým zdravím. I když jste v dobré kondici, můžete mít pocit, že potřebujete dietu. Nespíme dostatečně, neustále se vrháme na další trendy – ať už jde o superpotraviny, nebo zeleninové a ovocné šťávy. Co stojí za nezdravou posedlostí společnosti zdravím?

Dříve bylo zdraví ústředním tématem především pro nemocné. Zdraví lidé se naopak soustředili na politiku, vztahy nebo filozofii – zkrátka na život jako takový, nikoli na poslední nachlazení. V čem se tedy dnešní doba liší?

Následující kapitoly vám pomohou proniknout k jádru současného wellness šílenství a ukážou, jak se můžeme uzdravovat smysluplněji. Dozvíte se mimo jiné:

• jak může přehnané vědomí vlastního zdraví brzdit začínajícího filozofa,
• proč v nás obyčejné snědení sušenky vyvolává pocity viny,
• a jak posedlost wellness zkresluje vládní sociální politiku.

Mnoho lidí považuje úsilí o wellness za celoživotní cíl. Aby zůstali „na správné cestě“, vyhýbají se všemu „nezdravému“, ať už jde o tučné vepřové kotlety, nebo cigarety. Každý den chodí na hodiny pilates a čas od času si dopřejí hýčkání v luxusních lázních.

Jíst vyváženě a denně cvičit – co by na tom mohlo být špatně? Nejdříve je třeba si uvědomit, že „wellness“ znamená víc než jen pravidelné cvičení a zdravou stravu. Wellness je ideologie: tvrdí, že zdravé tělo je nezbytnou podmínkou úspěchu a štěstí v životě.

Takový způsob uvažování představuje zásadní společenský posun. Ještě před několika desetiletími by člověka, který se příliš staral o svůj vzhled a zdraví, okolí považovalo za marnivého a povrchního. Dnes kult wellness zdůrazňuje, že k tomu, abyste byli v životě úspěšní, potřebujete štíhlé, vypracované tělo a jasnou, výkonnou mysl.

Problém je v tom, že nutkavé dodržování takové ideologie může omezovat svobodu myšlení a připravit vás o důležité životní zkušenosti. Doktrína wellness vychází z úzkého způsobu uvažování, který se točí výhradně kolem zdraví a zakazuje řadu aktivit, jako je pití alkoholu nebo užívání rekreačních drog. Tyto činnosti přitom společnost dříve vnímala nejen jako příjemné, ale i jako důležité iniciační rituály.

Mnoho amerických univerzit dnes například vyžaduje, aby studenti při zápisu podepsali jakousi „wellness smlouvu“. V ní se zavazují abstinovat od alkoholu a drog a vést zdravý životní styl. Studenti, kteří takto přísně žijí, však nepochybně přicházejí o mladické zážitky, jež kdysi inspirovaly některé z největších myslitelů.

Francouzský filozof Jean‑Paul Sartre si během studií rád dopřával kávu, cigarety a alkohol a v okruhu přátel vedl dlouhé diskuse o absurditě a revoluci. Takové zážitky rozšiřovaly obzory! Současní studenti filozofie, tlačení k přísnému dodržování zásad wellness, o podobné zkušenosti snadno přijdou.

Je tedy zřejmé, že posedlost zdravím sama o sobě zdravá není. Znamená to ale alespoň konec posuzování charakteru člověka podle jeho fyzického vzhledu? Ani to ne.

Lidé dnes čelí společenskému morálnímu imperativu být zároveň zdraví i šťastní. Slovinská filozofka Alenka Zupančič tento jev nazývá biomorálností – lidé se musí starat o svá těla, protože jejich zanedbávání údajně svědčí o hlouposti nebo nezodpovědnosti. Jde o morální soud: zdraví lidé, kteří o svá těla pečují, jsou „dobří“, zatímco nezdraví lidé jsou „špatní“.

Tato mentalita vysvětluje, proč jsou obézní lidé často vnímáni jako líní nebo jako ti, kdo se dost nesnaží zlepšit své zdraví. V tomto pojetí se obézní jedinci údajně vyhýbají svým morálním a sociálním povinnostem.

Televize tuto tendenci spojovat „tlusté“ se „špatným“ a „zdravé“ s „dobrým“ ráda využívá. Britský kuchař Jamie Oliver má například pořad „Jamieho školní obědy“, v němž kritizuje nezdravé stravování školních dětí. Pořad démonizuje rodiče za to, že dětem dovolují jíst bramborové chipsy a pít slazené limonády. Samozřejmě není zdravé, když děti konzumují vysoce zpracované potraviny, Oliver však v pořadu rodiče místy shazuje a označuje je za lhostejné ke zdraví a pohodě svých dětí – aniž by kdy bral v úvahu příjmy rodiny nebo její sociální situaci.

Podobně se i kouření stalo dalším měřítkem sociální morálnosti. Kuřáci jsou považováni za „hloupější“ a „sebecké“ než lidé, kteří nekouří.

Klíčové je, že biomorálnost nás vede k tomu, abychom veškerou pozornost soustředili na fyzické tělo. Společensky zahanbujeme lidi, aby přijali životní styl wellness, a zaměstnáváme je dietami a módními trendy natolik, že se přestávají ptát na morální východiska takových obsesí.

Vzniká nekonečný cyklus. Hledání dokonalého těla je věčné – vždy můžete „dělat víc“ a „být lepší“. Ironií je, že v honbě za nedosažitelnými cíli a snaze patřit na stranu „dobrých“ nám zbývá méně času na skutečné sociální kontakty. Přitom právě ty by nám mohly pomoci znovu objevit, co dělá naše blízké morálně obdivuhodnými – například ochota pomoci nebo opravdová starost o druhé.