Stop průměrnosti

Neuplyne den, aby se neobjevily zprávy o statistikách, které měří naše chování, schopnosti a názory, povahové a tělesné rysy. Každý den jsme poměřováni s „průměrem“. Jsme tak zvyklí na výroky typu „v průměru budou mít lidé během svého života 4,7 partnera“, že o výpovědní hodnotě takových výroků ani nepochybujeme.

Měli bychom však.

Hodnocení lidí pomocí průměrných ukazatelů je přinejmenším zavádějící. Je založeno na mylné představě – a co hůř, nebere v úvahu to, co nás dělá lidmi – naši individualitu. 

V tomto shrnutí se dozvíte, jak jsme se k myšlence měření průměru v oblasti lidských vlastností vůbec dostali. Zjistíte také, v čem a proč průměr selhává při popisu lidských vlastností a proč vzdělávací instituce, firmy i my jako jednotlivci přicházíme o možnost plně rozvinout svůj potenciál, dokud se držíme „průměrářství“.

Je pravděpodobné, že jste značnou část svého školního života strávili získáváním známek, které vás zařazovaly někam na škále od „nadprůměrných“ žáků po „podprůměrné“ žáky. A protože se to přenáší i do pracovních hodnocení a dotazníků, nabízí se otázka: kdo je tento průměrný člověk a jak tento systém vznikl?

Začalo to v 19. století, kdy astronom Adolphe Quetelet poprvé použil matematický koncept průměru k popisu lidských vlastností.

V té době se ukázalo, že použití průměru je užitečné pro měření astronomických parametrů, například pro mapování pohybu planet. Několik pozorovatelů se střídalo při sledování stejného nebeského tělesa a poté se průměr jejich měření použil k přesnému výpočtu.

Quetelet pak tento systém aplikoval na člověka. Změřil tisíce lidí, a to jak po psychické, tak po fyzické stránce, a výsledky zprůměroval, aby našel podle svého názoru dokonalého „průměrného člověka“.

Avšak zatímco tento přístup může být použitelný pro astronomii, nemusí být nutně vhodný pro měření lidí.

Možná jste například slyšeli statistiku, že průměrná americká rodina má 2,5 dítěte. Ale samozřejmě žádná rodina ve skutečnosti nemá 2,5 dítěte.

Ve skutečnosti má většina lidí téměř vždy jiné vlastnosti, než jaké jsou považovány za průměr, což činí celý koncept irelevantním. 

Tuto pošetilost můžeme vidět i v případě lidské anatomie.

V roce 1945 proběhla v novinách Cleveland Plain Dealer soutěž. Ženy byly vyzvány, aby zaslaly devět svých tělesných rozměrů; vítězkou se měla stát žena, jejíž míry se nejvíce přiblíží soše nazvané „Norma“, kterou vytvořili sochař Abram Belskie a gynekolog Dr. Robert L. Dickinson. Na základě průměrných proporcí 15 000 žen byla „Norma“ vytvořena tak, aby představovala ideální ženskou postavu.

Do soutěže se přihlásily 3 000 žen, ale žádná se nepřiblížila všem devíti rozměrům. Vítězce se podařilo splnit pouze pět z devíti průměrných parametrů.

Řekněme, že se jednoho dne procházíte venku a potkáte dva lidi: jeden z nich měří asi 210 centimetrů a váží 90 kilogramů; druhý měří asi 150 centimetrů a váží 140 kilogramů. Pro popis obou těchto lidí byste mohli snadno použít slovo „velký“, ale jak může jedno slovo popsat dva velmi odlišné jedince?

Nemáme po ruce vhodnou slovní zásobu, která by různé lidi přesně popsala. To ukazuje, jak jsou lidská těla ve skutečnosti rozmanitá.

Abychom získali přesný obrázek o tělesných proporcích jedince, musíme provést celou řadu měření, včetně hlavy, krku, hrudníku, ramen, paží, nohou, pasu, výšky a hmotnosti.

Jak ukazuje socha Normy, mnoho lidí se domnívá, že průměrný člověk by měl mít všechny tyto rozměry průměrné. Ve skutečnosti však neexistuje jednotný typ postavy a tělesné proporce většinou nesouvisejí jedna s druhou.

Kdybyste například dostali pouze údaj o něčí váze, neměli byste ponětí, jak může být vysoký.

A to je důvod, proč neexistuje jedno slovo nebo rozměr, které by přesně popsaly postavu člověka; proměnných je zkrátka příliš mnoho.

Slova jako malý, střední a velký jsou dobrá pro trička, ale pokud jde o svatební šaty a vozidla, návrháři vědí, že průměrné hodnoty prostě nefungují.

V roce 1950 změřilo americké letectvo 140 tělesných rozměrů u více než 4 000 různých pilotů a průměr těchto měření použilo k návrhu svého vůbec prvního standardního kokpitu letadla.

Kupodivu ani jeden pilot neodpovídal rozměrům kokpitu. Výzkum ukázal, že když použili jen tři rozměry – krk, stehna a zápěstí – odpovídalo těmto průměrům pouze 3,5 % pilotů . Použitím 140 rozměrů tedy v podstatě zajistili, že jejich kokpit nebude vyhovovat nikomu. 

V dnešní době jsou kokpity a interiéry vozidel nastavitelné, což umožňuje každému jednotlivci pohodlně používat ovládací prvky. Podobně jsou všechny svatební šaty upravovány podle rozměrů každé nevěsty.