Stáří

V zimní den roku 2012 se skupina lékařů procházela ulicemi Baltimoru a kolemjdoucím kladla jednoduchou otázku: „Co je to geriatrička?“ Většina lidí, bez ohledu na věk či vzdělání, neměla ani tušení. Jeden z dotázaných se pokusil o obzvlášť vtipnou odpověď: „To je ta, co nabírá zmrzlinu v Ben & Jerry’s.“

Neznalost Ameriky, pokud jde o geriatrii – lékařský obor zaměřený na péči o starší lidi – ukazuje na hlubší problém. O péči o starší populaci víme málo, protože stáří je v USA vnímáno jako něco nepříjemného, ne-li přímo odpudivého. Proč je v progresivním politickém prostředí, které odsuzuje rasismus, sexismus a většinu dalších „-ismů“, věková diskriminace stále tak rozšířená? Proč lékařská obec tak často upřednostňuje mladší pacienty? Proč se dává přednost léčbě před prevencí?

Kniha Stáří na tyto naléhavé otázky nabízí odpovědi – pokud ne přímo řešení, pak alespoň jasné vysvětlení. Všichni směřujeme ke stáří. A pokud se vyhneme nehodám a závažným nemocem, dožijeme se ho. Jinými slovy, moudrost a zkušenosti obsažené v těchto úryvcích se týkají nás všech, bez ohledu na to, kde se právě nacházíme na své životní cestě. Dozvíte se mimo jiné, co se děje se štěstím po šedesátce, proč by se neměl vedlejší účinek léčit dalším lékem a jak může vypadat „recept“ na spokojený život.

Když slyšíte slovo „starý“, co se vám vybaví? Nesnažte se hledat „správnou“ odpověď. Jen si všimněte, co vás napadne jako první.

Profesor medicíny Guy Micco se na tohle ptá každý rok svých nových studentů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Pokud jste jako většina z nich, pravděpodobně vás napadla slova jako „vrásčitý“, „plešatý“ nebo „shrbený“. Možná také „křehký“, „slabý“ či „nemocný“. Tyto asociace vykreslují stáří jako sestup z radostí mládí do obtíží pozdního věku.

Tento předsudek je částečně důsledkem neznalosti. Většina lidí v průběhu dějin se vysokého věku vůbec nedožila. Lidstvo tak mělo mnohem více příležitostí studovat děti a dospělé než seniory. Dnes však, kdy příslušníci poválečné generace baby boomu odcházejí do důchodu tempem zhruba 10 000 lidí denně, potřebují starší lidé pozornost, kterou jsme dosud věnovali jiným věkovým skupinám.

Jde ale také o problém samotného rozdělení věku. Máme tendenci chápat „stáří“ jako jednolité období – jakýsi prázdný úsek zbytečných let. V určitém bodě, řekněme kolem pětasedmdesátky, člověk „zestárne“ a od té chvíle už to jde jen z kopce.

Ani americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) nerozmanitost stáří příliš neodráží. Jeho doporučení k typu péče, kterou by lidé měli v různých věkových obdobích dostávat, se liší podle toho, zda spadají do kategorie dítě, dospělý nebo starší osoba. U dětí – tedy osob mladších 18 let – rozlišuje CDC 17 podkategorií. U dospělých jsou čtyři. Lidé nad 60 let však spadají do jediné skupiny. Jako by mezi zdravým sedmdesátníkem a křehkým devadesátníkem nebyl žádný rozdíl.

Důsledkem často je, že starší lidé nedostávají péči, kterou skutečně potřebují. Podle autorky Louise Aronsonové je prvním krokem k boření předsudků a k přijetí stáří jako živé a plnohodnotné životní etapy změna jazyka, kterým o stárnutí mluvíme.

Jaký jazyk je vhodnější? Micco má pro své studenty i druhou část cvičení: ptá se jich, jak reagují na slovo „starší“. Odpovědi jsou bez výjimky mnohem méně pejorativní. Objevují se v nich slova jako „moudrý“, „silný“, „zkušený“ či „znalý“. Proto Aronsonová navrhuje, abychom namísto „stáří“ častěji mluvili o „vyšším věku“ nebo „starším věku“.

„Je mi třiadevadesát,“ napsal oblíbený sportovní novinář a dlouholetý přispěvatel časopisu The New Yorker Roger Angell, „a cítím se skvěle.“ Navzdory rozšířeným představám to není nijak výjimečné. Aronsonová to od svých pacientů slýchá znovu a znovu – život po pětašedesátce může být velmi dobrý. A potvrzují to i data.

Studie provedené ve Spojených státech a západní Evropě ukazují, že kolem šedesátky dosahuje subjektivní pocit pohody podobné úrovně jako u dvacetiletých. A po tomto věku se ještě zvyšuje. Jak o sobě a dalších lidech starších 75 let napsal Roger Angell: „Stále nás překvapuje, kolik radosti prožíváme.“

Co však tak snadné není, je reakce společnosti na starší lidi. Stačí si vzpomenout na všechny hanlivé výrazy, které pro ně máme – dědek, stařena, bába, čarodějnice. Lidé je možná nepoužívají přímo v rozhovoru se seniory, ale často jsou přítomné pod povrchem. Připomeňme si povýšený tón, jaký mladší lidé někdy vůči starším volí: „Ty přece nejsi starý!“ nebo „Dobrý den, mladá paní!“ Tím, že stáří popírají, naznačují, že je to něco, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout.

Takové projevy věkové diskriminace – „ageismu“, jak tento pojem v 60. letech zavedl gerontolog a spisovatel Robert Butler – jsou ve Spojených státech stále velmi rozšířené. Částečně to souvisí s tím, že americká kultura je silně zaměřená na výkon a mládí. Starší lidé byli kdysi vnímáni jako ti, kdo mají blíže k Bohu. V sekulární Americe jsou však posuzováni „průmyslovou optikou“, která dává přednost mladistvým kvalitám, jako jsou rychlost a efektivita, před moudrostí a rozvahou.

Sama autorka si ještě donedávna barvila vlasy, protože se obávala, že šediny budou vysílat „špatný signál“ – že je „za zenitem“. Toto rozšířené popírání věku je ale hluboce problematické. Jak kdysi řekla spisovatelka fantasy Ursula K. Le Guinová: „Říkat mi, že moje stáří neexistuje, znamená říkat mi, že neexistuji.“

Stáří není nemoc – je to životní etapa, do níž všichni směřujeme. A proto bychom se k těm, kteří už v ní jsou, měli chovat s respektem, laskavostí a důstojností.