Smrtelnost

Život je velký dar, který máme tu čest prožívat. Přesto víme, že tento dar nám byl dán jen na omezenou dobu – rodíme se, rosteme, stárneme a nakonec umíráme. Často však zapomínáme, jak pomíjivý život je, dokud nám jeho konečnost něco nebo někdo nepřipomene.

Autor Christopher Hitchens dostal svou „připomínku“ v roce 2010, kdy mu lékaři diagnostikovali rakovinu a sdělili mu, že mu zbývá méně než rok života. V období mezi touto událostí a svou smrtí v prosinci 2011 Hitchens podrobně zkoumal otázku: Jaké to je žít s vědomím, že konec je tak blízko?

V tomto shrnutí se seznámíte s úvahami muže, jehož život byl předčasně ukončen nemocí. Prozkoumáte, jaké to je čelit vlastní smrtelnosti, jak se vyrovnávat s těžkou bolestí a jak rakovina zasahuje tělo i mysl. Dozvíte se také, co člověk doopravdy ztrácí, když přijde o hlas; jak náboženství brzdí průlomový výzkum rakoviny; a proč je Nietzscheho laciná fráze o utrpení mylná.

Britsko‑americký novinář, spisovatel a literární kritik Christopher Hitchens byl v roce 2010 na turné ke svým knihám, když se zhroutil a byl převezen do nemocnice. Tam musel čelit tíze vlastní smrtelnosti poté, co mu lékaři diagnostikovali rakovinu jícnu.

Hitchens byl myšlenkou na svou smrt otřesen; je pravda, že většina lidí na smrt doopravdy nepomyslí, dokud k tomu není donucena. Jeho terminální diagnóza mu náhle ukázala, o kolik životních milníků přijde – například o svatby svých dětí nebo narození vnoučat.

Ačkoli bylo těžké vůbec uchopit samotný pojem vlastní konečnosti, realita smrti se stala součástí každodennosti ve chvíli, kdy Hitchens trpěl bolestmi způsobenými nemocí a náročnou onkologickou léčbou.

Zároveň si uvědomil, jak neobratní lidé často jsou, když se setkají s člověkem s terminální diagnózou. Někteří jeho přátelé nevěděli, co říct, a omezili se na vyprávění „motivujících“ historek o lidech, kteří rakovinu přežili. Pro někoho mohou být takové příběhy uklidňující, Hitchens je však nepovažoval za užitečné – nenabízely mu žádné praktické vodítko, jak by mohl smrti uniknout on sám.

Jiní přátelé se tématu smrti zcela vyhýbali a jen ho vybízeli, aby „bojoval dál“. To v něm vyvolávalo pocit, že by v případě své smrti selhal. Všechny tyto zkušenosti mu ukázaly, jak moc je lidem nepříjemné o smrti vůbec přemýšlet.

Hitchens nakonec přišel s několika nepsanými pravidly, která měla jeho přátelům komunikaci s ním usnadnit. Když se lidé ptali na jeho zdravotní stav, snažil se odpovídat otevřeně. A když byla upřímnost příliš těžká, pomáhal si humorem. Když se ho například přítel zeptal, jak se cítí, odpověděl: „No, cítím se jako rakovina.“

Smrtelnost ho donutila přehodnotit vlastní život a změnila i způsob, jakým se vztahoval k ostatním lidem.

Pravděpodobně znáte Nietzscheho výrok: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Je pravda, že tragédie může u těch, kteří ji přežijí, podnítit osobní růst. U pacientů s terminální rakovinou to však neplatí.

Pacient může s rakovinou nějakou dobu bojovat, ale pokud je diagnóza skutečně terminální, nemoc ho nakonec přemůže. Tito lidé žijí v procesu umírání, místo aby sílili.

Povzbuzující slova mohou být užitečná – každý pacient potřebuje podporu svých blízkých. Dříve či později však ani ta nejlaskavější slova nezbaví člověka s terminální diagnózou nutnosti čelit realitě svého stavu.

Pro Hitchense tento zlom nastal ve chvíli, kdy si uvědomil, že se ve skutečnosti nejvíc nebojí samotné smrti, ale pomalého, vleklého přibližování se k ní. Obával se, že ho dlouhé umírání připraví o něj samého – například o přesvědčení, která pro něj byla zásadní, včetně jeho oddanosti ateismu.

Zároveň si uvědomil, že chemoterapie není cestou k posílení, ale spíše způsobem, jak smrt oddálit. Jak se jeho stav zhoršoval, sledoval, jak jeho bdělý život stále víc ovládají silné léky proti bolesti, jako je morfin.

Bolest a utrpení jsou pro pacienty s rakovinou podstupující chemoterapii prakticky nevyhnutelné. Slovo „chemoterapie“ si často spojujeme především se ztrátou vlasů a váhy, pro Hitchense však byly tyto projevy tou nejmenší zátěží. Mnohem horší byl pocit, že je neustále uprostřed bitvy s rakovinou.

Jak tento boj pohlcoval jeho tělo, stále zřetelněji vnímal, jak úzce spolu souvisejí duševní a tělesné zdraví – fyzické utrpení má na psychiku člověka drtivý dopad.