Různé podoby náboženské zkušenosti

Na celém světě roste počet lidí, kteří se označují za ateisty. Přesto článek zveřejněný v deníku Washington Post v roce 2012 uvádí, že zhruba osm z deseti lidí se stále hlásí k nějaké náboženské skupině. Náboženství je tedy i nadále nedílnou součástí moderního života – nejen v každodennosti jednotlivců, ale také v politice.

Když však odhlédneme od kostelů, mešit a chrámů, od dogmat a svatých knih – co vlastně tvoří náboženskou zkušenost? Co znamená na hlubší, osobní úrovni?

Tato kniha, vycházející ze série přednášek, které autor pronesl na přelomu 19. a 20. století, vás provede mnohotvárným světem náboženské zkušenosti. Autor mimo jiné ukazuje, proč nelze plně porozumět lidské psychice bez studia náboženských prožitků a jak tyto zkušenosti mohou napomáhat léčbě duševních onemocnění.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• co se můžeme naučit od psychotiků,
• jak náboženský prožitek pomohl vyléčit depresi ruského spisovatele Lva Tolstého,
• a co nám může o náboženské zkušenosti prozradit rajský plyn.

Co se vám vybaví, když se řekne náboženství? Kostel nebo mešita? Zpívaná či recitovaná modlitba? Psychologie vás možná nenapadne jako první, ale náboženské zkušenosti mají o naší mysli co říci překvapivě mnoho.

Věda i filozofie mají ve zkoumání světa své nezastupitelné místo, samy o sobě však nedokážou vysvětlit všechno, co prožíváme. V autorově době věda i filozofie prudce rozkvétaly – a dnes jsme svědky ještě výraznějšího rozvoje. Přesto ani ony nedostačují k vysvětlení veškeré lidské zkušenosti.

Například způsob, jakým vnímáme svět, je vždy subjektivní; nikdo ho nevidí úplně stejně jako druzí. Jak uvidíme v následujících kapitolách, jsme plní emocí a hodnotících soudů, které naše jedinečné vnímání formují. Náboženské zkušenosti navíc člověka vystavují novým emocím a vedou ho k novým závěrům – a tím zřetelně ovlivňují lidskou psychiku.

Někteří lidé mohou určité náboženské prožitky považovat za příznak duševní choroby či nestability. Ať už tomu tak je, nebo není, tyto zkušenosti mohou být nesmírně cenné a poučné.

Vezměme si například zakladatele kvakerství George Foxe. Fox měl vidění, v nichž spatřoval ulice zalité krví, a prožíval zvláštní epifanie, které by někdo mohl označit za psychotické. Tím, že ze svých zkušeností dokázal čerpat, však založil náboženské hnutí, které dodnes existuje a prospívá.

Jaká je tedy skutečná hodnota náboženské zkušenosti? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme oddělit dějiny, institucionální podobu a původ náboženství a teprve poté zkoumat, jaký význam má náboženství pro nás samotné.

Náboženství se přece týká kostelů, chrámů a lidí v zvláštních oděvech – nebo ne? Ve skutečnosti je to složitější.

Nejprve se podívejme na dvě hlavní stránky náboženství: institucionální a osobní.

Institucionální náboženství zahrnuje ustálené formy náboženského života a účasti. Často není výsledkem osobní volby, ale spíše kultury, v níž člověk vyrůstá. Mnozí z nás například na pohřbech recitují Otčenáš jednoduše proto, že to tak velí společenský zvyk. Samotná modlitba pro nás ale nemusí mít hluboký osobní význam.

Osobní náboženství naproti tomu představuje zdroj našich hluboce zakořeněných přesvědčení – toho, co sami pro sebe považujeme za pravdivé. Velká světová náboženství – například rané křesťanské směry, které předcházely institucionální církvi – se snaží tuto žílu osobní pravdy oslovit.

Osobní náboženství však nevyžaduje víru v Boha či bohy. I nahrazení víry v božstva vírou ve vědu může fungovat jako určitý druh osobního náboženství, protože tato víra zaujímá místo nejvyšší osobní pravdy. (V původním textu se objevilo slovo „nevěra“, ale smysl je opačný: jde o víru ve vědu.)

Nabízí se otázka: není osobní náboženství v podstatě totéž co morálka nebo filozofie? Není. Osobní náboženství je totiž prostoupeno náboženskou zkušeností.

V dalším textu budeme osobní náboženství chápat jako soubor zkušeností, pocitů a způsobů chování jednotlivců, kteří se cítí být spojeni s tím, co považují za božské či posvátné.

Náboženství se liší i od morálky. Morálka je převážně produktem racionální úvahy a obejde se bez silných emocí. Srovnáme-li, jak se k životním těžkostem staví křesťan a stoik, rozdíl je zřejmý. Pro věřícího křesťana jsou problémy znamením božského záměru a mají být s radostí přijímány. Morální stoik se sice také nehroutí a nežehrá, ale v utrpení nevidí žádný vyšší smysl – jde pro něj jen o fakt, který je třeba klidně snášet.