Probuzení

Víme, co musíme udělat, abychom byli duchovní: musíme najít Boha a otevřít se vyšší dimenzi. Že je to tak? Ne tak docela. Objevení spirituality – nebo jiného stavu vědomí – nevyžaduje žádné náboženství. Můžeme k němu dospět všichni, tady a teď, v tomto smrtelném světě.

Všechno, co k nalezení spirituality potřebujeme, je proměnit způsob, jakým přemýšlíme. Musíme přestat uvažovat v kategoriích potěšení a bolesti nebo v představě, že jsme jediná racionální bytost, která vše řídí. Místo toho je třeba zaměřit se na to, abychom byli vnímavější k vlastním myšlenkám a k našemu skutečnému já.

V tomto shrnutí zjistíte, kolik různých „já“ v sobě máte; proč byste neměli bezvýhradně důvěřovat žádnému „guruovi“; a proč může cesta ke spiritualitě vést i přes zkušenost s kyselinou LSD.

Jak tedy žít šťastný a naplněný život, pokud ne tak, že budeme vyhledávat potěšení a vyhýbat se bolesti?

Děti často tráví čas tím, že s nadšením zírají na sklenici s bonbony, zatímco kopou a křičí, jen aby se vyhnuly brokolici na talíři. Takové záchvaty vzteku jim možná krátkodobě přinášejí potěšení, ale u dospělých to tak jednoduché není.

Částečně proto, že naše potěšení jsou pomíjivá. I když zažijete dokonalý okamžik rozkoše – dokonce absolutní blaho – pocit brzy vyprchá a vy se začnete hnát za dalším zážitkem. To se neustále odehrává v našich každodenních životech.

Představte si například, že jste se konečně dočkali vytouženého dne na pláži. Slunce je na kůži příjemné, dokud se nezačnete potit. Pak hledáte nové potěšení – úlevu ve stínu – dokud se chladný vánek nestane příliš studeným. Sáhnete po tričku, abyste se zahřáli, a všimnete si, jak je ošuntělé, takže „nutně“ potřebujete nové. Myšlenka na nové oblečení se vám líbí, ale nesnášíte nakupování – a tak pořád dokola.

Tyto okamžiky potěšení a bolesti nejsou jen krátkodobé; mnohem víc závisejí na našem vnímání než na samotné realitě.

Představte si například, že sedíte na židli připojené k „pocitovému stroji“, který ve vás může vyvolat jakýkoli tělesný stav. Sadista ovládající stroj způsobí vašemu tělu velkou bolest: všechny svaly se napnou, začnete se potit, těžce dýchat a srdce vám buší až v hlavě. Tuto zkušenost – bolest v těle – vnímáme jako hrůzu, před níž bychom téměř jistě utekli za každou cenu.

Nejsou to ale stejné pocity, jaké zažíváme při zvedání činek v posilovně? A přesto je někteří lidé milují! Je tedy zřejmé, že hledání štěstí není jen o vyhledávání potěšení a vyhýbání se bolesti.

Co vlastně jste? Kdo je to „já“, o kterém mluvíte?

Většina z nás předpokládá, že „já“, tedy náš pocit sebe sama, je jednotná entita někde v mozku, s níž se ztotožňujeme, která se dívá skrze naše oči a je původcem našich myšlenek. Jenže tak to prostě není.

Zaprvé, nejsme skutečnými tvůrci svých myšlenek a náš pocit, že je máme pod kontrolou, je do značné míry iluze.

Vyzkoušejte si toto cvičení: pohodlně se posaďte a zkuste po dobu jedné minuty na nic nemyslet. Jak jste dopadli? Samozřejmě jste to nedokázali. Možná se objevily krátké mezery bez myšlenek, ale nějaké myšlenky se vám do hlavy stejně vetřely. Ve skutečnosti máme nad svými myšlenkami jen velmi malou kontrolu. Jednoduše se v mysli objevují, aniž bychom je zvali.

Zadruhé, i představa sebe sama jako jednotné entity je iluze. Tvůrce našich „já“, mozek, je ve skutečnosti složen ze dvou hemisfér – pravé a levé – z nichž každá má do jisté míry vlastní „osobnost“.

Jak to víme? Lékaři někdy provádějí zákrok známý jako callosotomie, při němž přeruší spojení mezi oběma mozkovými hemisférami. Zajímavé je, že lidé, kteří tuto operaci podstoupili, vykazují výrazně odlišné rysy v závislosti na tom, která strana mozku je stimulována.

Jeden známý příklad pochází ze studie s mladým pacientem s rozděleným mozkem, kterého se zeptali, čím by chtěl být, až vyroste. Levá hemisféra odpověděla „kreslíř“, zatímco pravá „závodník“.

Je tedy zřejmé, že svou kontrolu nad myšlenkami přeceňujeme a v důsledku toho jim přisuzujeme větší moc, než si zaslouží. Co ale můžeme udělat, abychom jejich vliv oslabili a získali odstup?