O tom, jak nemít hlavu

Kde se odehrává vědomí? Pokud jste jako většina lidí, pravděpodobně byste na tuto otázku ukázali na svou hlavu. Koneckonců právě tam se nachází váš mozek. A mozek je ta část těla, která vám umožňuje myslet, cítit a vnímat svět kolem vás, že? Tak to říká moderní věda – a náš zdravý rozum i každodenní zkušenost s vědomím se zdají souhlasit.

Například: když se díváte na svět kolem sebe, odkud se na něj díváte? Samozřejmě „z hlavy“ – konkrétně z očí uvnitř vaší hlavy. Pokud však tyto představy na chvíli odložíte a opravdu se zaměříte na svou bezprostřední zkušenost vědomí, můžete zjistit něco úplně jiného. A právě o tom tato kniha je.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč lze vaše vědomí popsat jako bezhlavou prázdnotu, proč je tato bezhlavá prázdnota základem vašeho vědomí a jak nám zenový buddhismus může pomoci pochopit, co z toho plyne.

Když bylo autorovi 33 let, zažil událost, která zcela proměnila jeho pohled na sebe sama i na svět kolem něj. Všechny myšlenky, které v této knize prozkoumáme, jsou v podstatě rozpracováním této jediné zkušenosti. Než se do nich pustíme, zastavme se na chvíli u toho, co vlastně prožil.

Klíčová myšlenka této kapitoly: Autorovy úvahy vycházejí ze životní zkušenosti, která mu v rané dospělosti změnila život.

Co se stalo? Jednoho dne se autor vydal na procházku v Himálaji, když se mu zničehonic „vypnulo“ myšlení. Vstoupil do velmi zjednodušeného stavu vědomí. Přestal racionálně uvažovat, přestal si něco představovat a přestal svět vykládat prostřednictvím jazyka. Na krátkou dobu dokonce zapomněl své jméno i to, že je něčím, čemu říkáme „člověk“.

Místo toho se zcela soustředil na přítomný okamžik a na bezprostřední smyslovou zkušenost, kterou v něm prožíval. Jeho pozornost přitahovalo především zrakové pole a on začal mentálně sledovat obrysy vlastního těla. Když se podíval dolů, viděl nohavice, které končily párem bot. Po stranách viděl rukávy, které končily párem rukou. A když se podíval nahoru, zjistil, že jeho košile končí – no, ničím. Na vrcholu ramen nebylo vůbec nic.

Samozřejmě víme, co by tam „mělo“ být: jeho hlava. Jenže když se rozhlédl a soustředil se pouze na své bezprostřední zrakové vjemy, žádnou hlavu neviděl. Místo ní viděl jen prázdný prostor, kde „měla“ být. Později tento prostor nazval „bezhlavá prázdnota“.

Když se ale podíval pozorněji, všiml si, že na této bezhlavé prázdnotě je něco zvláštního. Nebyla vůbec prázdná. Naopak – byla zcela zaplněná: trávou, stromy, kopci, horami a jasně modrou oblohou himálajské krajiny, na kterou se díval. Nepřítomnost jeho hlavy uvolnila prostor pro přítomnost celého světa.

A nebyla to jen jeho hlava, která chyběla. V této rozlehlé a krásné scéně před ním chybělo ještě něco dalšího: samotný autor. Nebyl tam žádný „on“, který by scénu pozoroval. Byla tam jen scéna sama. Svět byl jednoduše přítomný – existoval jako „samoosvětlená realita, která jasně zářila ve vzduchu, sama o sobě, nepodporovaná, tajemně zavěšená v prázdnotě“, jak to později popsal.

Může to znít ezotericky nebo mysticky, ale pro něj to v daném okamžiku bylo naprosto samozřejmé a naplnilo ho to hlubokým klidem a radostí.

Autorova zkušenost v Himálaji trvala jen několik okamžiků. Jakmile odezněla, začal se ji snažit pochopit.

Hlavní myšlenka: Zážitek v Himálaji zásadně změnil způsob, jakým autor přemýšlel o sobě samém.

Nejprve si uvědomil, že do této zkušenosti vstupoval s nejasnou představou o sobě, která vypadala asi takto: nejdřív je tu tělo, které je jako dům. Pak jsou tu oči, které jsou jako dvě okna v horním patře domu. A nakonec je tu vědomé „já“, které je jako osoba žijící uvnitř domu a dívající se z oken ven na svět.

Když se však soustředil pouze na svou bezprostřední vizuální zkušenost, objevil něco úplně jiného. Zaprvé: nebyla tu žádná dvě okna. Z toho, co skutečně viděl, existovalo jen jedno „okno“ – jeho celkové zorné pole. A při bližším zkoumání ani to nebylo skutečné okno, protože nemělo rám. Jinými slovy, kolem jeho zorného pole nebyla žádná hranice; byla to jen široce otevřená plocha – „bezhlavá prázdnota“.

V tu chvíli se celá analogie domu začala rozpadat. Přišel totiž skutečný šok: nejenže existovalo jen jedno bezrámové „okno“, které bylo ve skutečnosti prázdnotou, ale nikdo se z něj ani nedíval ven. Byla tu pouze prázdnota sama a obrazy, které ji vyplňovaly – nic víc, nic míň.

Pokud jde o to, co viděl, neexistovalo mezi obrazy a prázdnotou vůbec nic, co by je oddělovalo. Nebylo to tak, že by se obrazy hor, kopců a trávy promítaly na nějakou prázdnou plochu nebo procházely skleněnou tabulí. Obrazy byly jednoduše přítomné – přímo uvnitř prázdnoty.

Nebyla tu žádná vzdálenost ani oddělení mezi prázdnotou a obrazy, které ji vyplňovaly. Obrazy a prázdnota byly zcela sjednocené v jediné realitě – a to bylo vše, co mohl vidět. Z hlediska jeho vizuální zkušenosti neexistovalo nic jiného. Byla tu pouze samotná podívaná, existující v naprosté jednoduchosti.