Nesmrtelní

V roce 2014, kdy bylo básnířce a esejistce Anne Boyerové 41 let, jí lékaři oznámili, že má agresivní rakovinu prsu. Šlo o takzvaný trojnásobně negativní typ – formu onemocnění, která zabije přibližně polovinu lidí, kteří ji dostanou. Trauma z toho, co následovalo, bylo téměř nesnesitelné: šest měsíců intenzivní chemoterapie, oboustranná mastektomie a rekonstrukční operace.

Anne trvalo pět let, než o všem, čím musela projít, napsala memoáry. A ani po tolika letech se se svým zážitkem nedokáže plně vyrovnat – obává se, že se jí to možná nepodaří nikdy. Toto trauma s ní pravděpodobně zůstane po zbytek života.

A nejde jen o fyzickou stránku. Ano, podstoupila toxickou chemoterapii a bolestivou operaci odstranění prsou. Ale to, co během léčby také objevila, bylo neméně otřesné. Nové poznání o ziskuchtivých, patriarchálních a institucionálně rasistických korporacích, které se podílejí na péči o onkologické pacienty a na léčbě rakoviny, ji bude ovlivňovat každý den dál.

V tomto shrnutí se dozvíte, jakou píseň rozhodně nechcete slyšet v rádiu cestou na chemoterapii, proč jsou někteří lidé sexuálně přitahováni k pacientům s rakovinou a proč pro trojnásobně negativní rakovinu prsu neexistuje cílená léčba.

Anne měla na sobě své obvyklé letní oblečení: kraťasy, zelený top bez rukávů a sandály. Seděla v klimatizované místnosti, naproti ní u stolu žena v úřednicky strohém šedém kostýmu. Její práce? Vyšetřovatelka. Ne však taková, jaké vídáme v policejních thrillerech. Byla tam proto, aby Anne pomohla prozkoumat její pocity.

Nějaký čas předtím si Anne nahmatala bulku v levém prsu. Lékařské vyšetření potvrdilo, že jde o nádor. Technikové jí ukázali snímek tohoto novotvaru uvnitř jejího těla a Anne si ho vyfotila: kulatý útvar s dlouhým, zubatým „ukazováčkem“.

Podstatné je, že Anne svou diagnózu jen velmi těžko vstřebávala. Cítila se dobře – ale medicína jí říkala, že je vážně nemocná. Předtím, než jí rakovinu prsu diagnostikovali, o ní nikdy příliš nepřemýšlela. Věděla, že léčba pokročila a bývá relativně snesitelná. Ano, lidem převrátí život naruby, ale většina ji zvládne.

Její nádor byl ale jiný. Anne měla trojnásobně negativní rakovinu prsu, nejzhoubnější typ. Neexistuje pro ni cílená léčba. Obrázek, který našla na internetu, jí pomohl novou skutečnost vizuálně uchopit. Grafika byla jednoduchá: sto emotikonů. Padesát dva zelených, usměvavých obličejů představovalo ženy, které přežijí. A čtyřicet osm růžových, zamračených ty, které nepřežijí.

Anne a její přátelé dali jejímu onkologovi přezdívku. Říkali mu doktor Miminko, protože vypadal jako baculaté andělské dítě. Zprávy, které jí sdělil, však byly děsivé. Rychlost růstu jejího nádoru byla čtyřikrát vyšší než hranice, od níž lékaři mluví o velmi agresivním onemocnění. Doktor Miminko doporučil okamžitou chemoterapii. Odmítnout, řekl, by znamenalo zemřít. A přijmout – pomyslela si Anne – bude pravděpodobně znamenat cítit se jako na smrt, ale možná přežít.

Šla na internet – a našla tam spoustu silných názorů. Lidé jí radili, aby to řekla matce, dceři a dohodla se se zaměstnavatelem. Měla také důkladně uklidit kuchyň, najít někoho, kdo se postará o její kočku, a koupit si oblečení, které se přizpůsobí chemoterapeutickému portu, jenž jí brzy zavedou do hrudníku – otvoru, kterým se léky budou podávat přímo do krevního oběhu.

Chemoterapie byla stále ještě několik týdnů daleko. Zatímco čekala, nádor začal bolet. Její chirurg jí vysvětlil, že důvod je prostý: roste.

Anne podstupovala chemoterapii v zařízení, kterému se říkalo onkologický pavilon. Ten název ji mátl. Pavilon zní jako něco téměř palácového. V onkologickém pavilonu však nebylo nic velkolepého. Bylo to místo utrpení, uspořádané tak, aby maximalizovalo zisk, nikoli pohodlí pacientů.

Klíčové poselství je: chemoterapie je ponižující, degradující a odlidšťující zkušenost.

V onkologickém pavilonu panovala krutá demokracie vzhledu. Všichni vypadali podobně – oteklí, s oholenými hlavami. To, co má zůstat uvnitř těla, se dostávalo ven: krev, zvratky, odporné pachy. Moč pacientů byla tak toxická, že pokyny na toaletě nařizovaly splachovat dvakrát.

Pokaždé, když měla Anne jet do nemocnice na další kolo chemoterapie, přišli za ní přátelé, aby s ní zůstali. O samotné léčbě předem téměř nemluvili – kromě toho, že si nastavili budíky a naplánovali nejlepší trasu k pavilonu. Cestou poslouchali rádio a podle hraných písniček se snažili odhadnout, jak to dopadne. Bohemian Rhapsody od Queen byla špatné znamení, Waterfalls od TLC o něco lepší.

Připravit se na další kolo chemoterapie, říká Anne, je jako chystat se na návštěvu, zimní bouři, porod, virovou infekci a svátek – všechno najednou. A to jen pár týdnů poté, co přesně takovou kombinaci skutečně zažila.

V nemocnici jí sestra zavedla velkou jehlu do chemoterapeutického portu, který měla Anne voperovaný v hrudníku, a poté jí do krční žíly vstříkla Adriamycin. Tento lék je neuvěřitelně drahý a zároveň vysoce destruktivní. Ve skutečnosti je Adriamycin tak nebezpečný, že si sestra při jeho podávání musela obléknout ochranný oblek. V pavilonu kolovala fáma, že kdyby se vylil na podlahu, roztavil by linoleum.

Okamžité nežádoucí účinky tohoto léku zahrnují nesnesitelnou bolest, ztrátu vlasů a nehtů na rukou i nohou a dokonce odumírání nervů. To vše Anne osobně zažila. V delším horizontu může léčba Adriamycinem vést k neplodnosti, leukémii a srdečnímu selhání. Může způsobit úbytek bílé i šedé hmoty mozkové. Pacienti někdy ztrácejí schopnost mluvit, číst, pamatovat si a rozhodovat se. Na tyto vedlejší účinky neexistuje žádný lék.

Anne zná ženy, které říkají, že by raději zemřely na rakovinu, než aby znovu podstoupily tuto léčbu. Po čtyřech dávkách Adriamycinu, kombinovaného s derivátem yperitu používaným v chemoterapii, se Annein nádor vůbec nezmenšil.