Muž, který tam nebyl

Většina z nás se v určité chvíli života zamyslela nad tím, kdo vlastně jsme. Jen málokdo však má pocit, že jeho myšlenky patří někomu jinému, že jeho tělo je cizí, nebo dokonce že už je mrtvý a rozkládá se. Ani v období hluboké pubertální krize identity většina dospívajících neztratí svůj základní pocit vlastního já.

Snadno tak přehlédneme, jak neuvěřitelně křehký náš pocit identity ve skutečnosti je – pokud tedy neznáte někoho, kdo utrpěl poškození mozku a téměř přišel o sebe sama, například v důsledku Alzheimerovy choroby.

Jak uvidíte v tomto shrnutí, na tom, abychom se cítili sami sebou, se podílí mnoho oblastí mozku. I drobné poškození na citlivém místě nebo zdánlivě nevinná porucha může celý systém zásadně vychýlit.

Dozvíte se mimo jiné, proč někteří lidé touží po amputaci zdravé nohy, co způsobuje, že se lidé cítí, jako by byli uvězněni v nekonečném snu, a také příběh muže, který se považoval za vlastního dvojníka – a málem ho to stálo život.

Kdo jsi? Většina z nás považuje sebe – subjekt, své „já“ – za neměnnou součást toho, kým jsme. Cítíme se s tímto já spjati stejně jako s tělem, které obývá, a příliš neřešíme, zda své tělo a činy skutečně ovládáme; prostě máme pocit, že ano.

Tento pocit sebe sama je výsledkem složité činnosti našeho mozku. Co se ale stane, když mozek nedokáže poskytnout správný pocit vlastního já? A co když z toho člověk vyvodí závěr, že je vlastně mrtvý?

Ačkoli to zní podivně, lidé trpící Cotardovým syndromem jsou skutečně a neochvějně přesvědčeni, že jsou mrtví. Neurolog Adam Zeman popsal zvlášť pozoruhodný případ tohoto syndromu.

Graham, pacient středního věku v psychiatrické nemocnici, tvrdil, že je mozkově mrtvý. Po rozvodu a neúspěšném pokusu o sebevraždu upadl do těžké deprese a jeho emoce ztratily veškerou živost. Z toho vyvodil, že musí být mrtvý. Tvrdil také, že už nepotřebuje spát, jíst ani pít – přestože všechny tyto věci dál dělal – a dokonce přestal dbát o základní hygienu, například si čistit zuby. Když mu lékaři říkali, že je ve skutečnosti naživu, odmítal tomu uvěřit.

Některé oblasti mozku jsou pro náš pocit vlastního já zásadní. U lidí s Cotardovým syndromem jsou některé z těchto oblastí poškozené nebo nefungují správně, což narušuje základní složky pocitu sebe sama, včetně elementárního přesvědčení, že jsme naživu.

Lékaři proto Grahamovi provedli vyšetření mozku, aby zjistili, co se děje. Zjistili, že jeho frontoparietální síť – oblast mozku podílející se na vědomém vnímání – vykazuje jen minimální metabolickou aktivitu. Zvlášť postižena byla síť odpovědná za uvědomování si vnitřních stavů, jako jsou emoce. Graham tak ztratil kontakt se svými emocemi i tělesnými potřebami. Odloučen od tohoto vnitřního prožívání dospěl k závěru, že je mrtvý.

Většina z nás nahlíží na svůj život jako na soubor příběhů. Tyto příběhy dohromady vytvářejí naše narativní já, tedy příběhovou podobu identity.

Pacienti s Alzheimerovou chorobou postupně ztrácejí schopnost své narativní já udržovat – a důsledky mohou být katastrofální. Podle neuropsychologa Robina Morrise existuje zvláštní forma sémantické paměti, která v systému „sebereprezentace“ uchovává data a představy, jež o sobě máme. Tato paměťová úložiště se plní epizodickými vzpomínkami – vzpomínkami na události, které prožíváme – a ty se pak integrují do našeho narativního já.

Mozek lidí trpících Alzheimerovou chorobou už tento proces nedokáže provádět. Můžeme to ilustrovat na pacientovi, kterému byly z mozku odstraněny hippocampy – výsledek byl podobný jako u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Když se ho zeptali na jeho nejoblíbenější vzpomínku na matku, dokázal říci sotva něco víc než: „No, že je moje matka.“ Už nebyl schopen na základě epizodických vzpomínek vytvořit příběh o tom, kým pro něj byla. Bez přístupu k tomuto narativu člověk nedokáže svou identitu udržovat.

Může se zdát, že celé naše sebepojetí se zužuje na narativní já. Výzkum Alzheimerovy choroby ale ukázal, že tomu tak není. Část vnímání sebe sama zůstává zachována – takzvané tělesné já, které zahrnuje vzpomínky a dovednosti „zapsané“ v těle.

Psát například dokážeme víceméně automaticky. Jako by tato znalost byla uložena v prstech, nikoli v mozku. Jak vysvětluje výzkumnice Pia Kontos, toto tělesné vědění přetrvává i tehdy, když mozek poškozuje Alzheimerova choroba.

Na jeden židovský svátek se jeden z jejích pacientů s Alzheimerovou chorobou, který už nebyl schopen mluvit, postavil v synagoze do řady s ostatními muži, aby zpívali modlitbu. Neuvěřitelně ji dokázal bez potíží odrecitovat – roky, které strávil účastí na stejném rituálu, ji doslova vryly do jeho těla. V podstatě byl schopen tuto činnost vykonávat, aniž by o ní musel vědomě přemýšlet.