Mimo dobro a zlo

Friedrich Nietzsche byl německý filosof, básník a kritik kultury, který žil v 19. století. Narodil se v roce 1844 v Röcken, v Sasku-Anhaltsku, a zemřel v roce 1900 v Turíně, v Itálii.

Nietzsche je známý svými myšlenkami o nadčlověku, vůli k moci a kritikou křesťanství. Mezi jeho nejznámější díla patří Antikrist, Mimo dobro a zlo a Tak pravil Zarathustra.

V roce 1889 se Nietzsche zhroutil a zbytek svého života strávil v péči své sestry v Turíně. Jeho dílo mělo velký vliv na filosofii, literaturu a kulturu 20. století.

O autorovi

Friedrich Nietzsche není kulturní ikonou jen tak (a nemluvíme teď o jeho ikonickém kníru). Pravděpodobně neexistuje filozof, který by psal lépe (nebo poetičtěji) než on, žádný spisovatel, který by měl větší vliv na dějiny idejí. A jen málokterý intelektuál byl kontroverznější nebo nepochopenější než on. Nietzsche se narodil 15. října 1844, svou kariéru zahájil jako klasický filolog a ve svých 24 letech se stal nejmladším člověkem, který kdy vedl katedru klasické filologie na univerzitě v Basileji (tento rekord platí dodnes). Již o deset let později musel z této pozice odstoupit kvůli zdravotním problémům, které ho trápily po většinu života. V letech 1879 až 1889 napsal většinu svých filozofických děl, která radikálně změnila způsob uvažování o filozofii a neuvěřitelně ovlivnila následující generace umělců a myslitelů. Dne 3. ledna 1889 se Nietzsche psychicky zhroutil a poslední léta svého života strávil prakticky ve vegetativním stavu, než jeho život v prvním roce 20. století ukončila série tří mozkových příhod.

Předmluva

V předmluvě Nietzsche přirovnává Pravdu k Ženě a obviňuje muže – filozofy dějin, že ji nechápou úplně stejně. Pravda, říká Nietzsche, by se stejně jako Žena nenechala získat, kdyby byl v domě dogmatik. A všichni filosofové, dodává, byli dogmatici. Nejrozsáhleji poukazuje na Platóna: je jistě třeba přiznat, že nejhorší, nejúnavnější a nejnebezpečnější z dosavadních omylů byl omyl dogmatiků – totiž Platónův vynález Čistého ducha a Dobra v sobě samém. Stručně řečeno, filosofie je tedy jako dům postavený na špatných základech. Je třeba ho zbourat.

O předsudcích filozofů (§1 - §23)

Základní premisa této části – všichni filosofové jsou lidé a všichni lidé mají vrozené chyby a předsudky. Když tedy věříte filozofovi, že mluví pravdu, věříte vlastně přímému lháři, který ani neví, že lže. Každý filosofický systém je jen důmyslnou kouřovou clonou, která zastírá a zamlžuje předsudky svého autora (§6): Postupně začalo být jasné, z čeho se skládala každá dosavadní velká filosofie – totiž ze zpovědi svého původce a z jakési nedobrovolné a nevědomé autobiografie. Stručně řečeno, sáhněte dostatečně hluboko a to, co najdete na druhém konci filosofického systému, je sám autor, pomačkaný stereotypy a lidskými nedokonalostmi.

Svobodný duch (§24 - §44)

Způsob, jakým můžeme čelit dogmatismu a falešným filozofiím: Svobodným duchem! K tomu nepotřebujete vysvětlení: můžete mít svobodného ducha, když se zbavíte okovů svého vlastního já. Tito svobodní duchové, říká Nietzsche, tito noví filosofové by měli být „zvídaví až do morku kostí, badatelé až krutí, s neochvějnými prsty pro neuchopitelné, se zuby a žaludkem pro nejnepoživatelnější, připraveni na každou záležitost, která vyžaduje bystrost a ostré smysly, připraveni na každé dobrodružství". Jinými slovy, tito noví filozofové mohou odhalit některé bolestné pravdy o lidstvu. Jen musí každý argument dotáhnout do konce, ať už se zdá být jakkoli krutým.

Náboženská podstata (§45 - §62)

Nyní přichází Nietzsche ve své nejlepší podobě; člověk, kterého jedni rádi milují a druzí rádi nenávidí. Zapomeňte na Screwtapea a jeho dopisy: Nietzscheho slova jsou mnohem jedovatější, protože na rozdíl od ďábla nevěří v dobro a zlo. Ta jsou podle něj produktem náboženství, které si vymysleli slabí, aby utlačovali silné: Všude, kde se náboženská neuróza na zemi dosud objevila, nacházíme ji spojenou se třemi nebezpečnými předpisy, pokud jde o režim: samotou, půstem a sexuální abstinencí – ale aniž by bylo možné s jistotou určit, co je příčinou a co následkem, nebo zda tam vůbec existuje nějaký vztah příčiny a následku. Připadá vám to jako recept na spásu v „Siddhárthovi"? To proto, že je: Nietzsche Hesseho velmi ovlivnil. A stejně jako Siddhártha i Nietzsche tvrdí, že je špatné přijímat tato omezení, aniž bychom je vyzkoušeli. A obzvlášť špatné je považovat křesťanství za morální náboženství, protože zakazuje věci, které by zakazovat nemělo. Nietzsche končí tuto kapitolu tvrzením, že není nic horšího než evropské křesťanství, protože po osmnáct století nepřetržitě vysává veškerou radost ze života a z člověka dělá jen „vznešený potrat".

Aforismy a intermezza (§63 - §185)

Čtvrtou část tvoří série asi 120 krátkých epigramů, z nichž většina je mimořádně snadno zapamatovatelná. Například hovoří o tom, že velké epochy našeho života nastávají v okamžicích, kdy získáváme odvahu překřtít svou špatnost na to nejlepší v nás. Velký filosof, který nás učí být špatnými.

O přirozených dějinách mravů (§186 - §203)

Velký anglický romantický básník William Blake napsal něco, co by Nietzsche pravděpodobně použil jako epigraf k této části, kdyby ji četl: „Zobecňovat znamená být idiotem, konkretizovat je jediným vyznamenáním zásluh". Pokud věříte, že bohatí jsou špatní a chudí dobří, pak jste podle Nietzscheho idiot zotročený dogmatem, které udržuje několik lidí, jimž říkáte filozofové a které Nietzsche nazývá idioty. A opravdu pro vás nemá žádné hezké slovo. Tvrdí, že tak uvažujete, protože raději zobecňujete a přijímáte konečné myšlenky, než abyste mysleli vlastní hlavou. Morálka v Evropě je v současnosti morálkou zvířecího stáda, a tedy, jak věc chápeme, pouze jedním druhem lidské morálky, vedle níž, před níž a po níž je nebo by měla být možná řada jiných morálek, a především morálek vyšších. A jak teď už víte, vyšší morálkou Nietzsche ve skutečnosti nemyslí askezi a zdrženlivost.

My, učenci (§204 - §213)

Nejsme skuteční učenci, takže máme pocit, že tato část se nás vlastně netýká. Je o lidech jako Kant a dalších, kteří o kategorickém imperativu mluví, jako by to byl objektivní fakt. Jediný fakt, který byste o Kantovi měli vědět, pokud se zeptáte Nietzscheho, je, že je to „velký Číňan z Königsbergu" (§210), což je metaforický způsob, jak říci, že je příliš velký moralista a příliš malý filosof. Ve skutečnosti Nietzsche trvá na tom, aby si lidé přestali plést „filosofické pracovníky a vůbec vědecké muže" s „filosofy" (§211): Skuteční filosofové jsou velitelé a zákonodárci; ti říkají: „Tak to má být!" (Platon).

Naše ctnosti (§214 - §239)

Opravdu jste nepochopili, co je špatného na Kantovi, Platónovi, Descartovi a vlastně na všech ostatních? Pak jste nedávali pozor. Problémem všech je, že zobecňují zákony morálky, které se všechny redukují na myšlenku, že jsme si všichni rovni. Nejsme, říká Nietzsche. Naopak: je tak zřejmé, že každý je jiný. A že věci jako božské zákony jsou vymyšleny proto, aby mohly utlačovat výjimečné lidi, kteří si mohou dělat, co chtějí, protože to z definice vědí lépe než ostatní. Ano, v této kapitole se zrodil oblíbený Dostojevského román „Zločin a trest". Je to také kapitola, která se nebude ani trochu líbit ženám, protože na jejím konci je spousta misogynie.

Národy a vlasti (§240 - §256)

A právě když se chystáte Nietzschemu vyčítat, že zobecňuje, říká: ach jo, to, co jsem výše napsal o ženách, bylo „ponořením a návratem ke starým láskám a omezeným názorům". (§241) Rozhodně to není pravda. A stejně tak se Evropané noří do vlastenectví a nacionalismu, což je pro Nietzscheho totéž co hloupost. (Ano, právě se radostně označil za hlupáka!). Kvůli masmediálnímu zkreslení si možná Nietzscheho spojujete s nacismem, ale jak skvěle ukázal Ricky Gervais, nacismus je všechno, co Nietzsche nebyl. Ve skutečnosti v této části – kde dělí národy na ženské (Řekové, Francouzi) a mužské (Římané, Němci) – tvrdí, že Židé jsou nejmužnější rasou a že antisemitismus vychází z nesprávného předpokladu. Židé nechtějí Evropu dobýt, říká: chtějí být Evropou asimilováni. Protože mužské národy oplodňují a plodí a ženské jsou oplodňovány a rodí.

‍

Co je ušlechtilé? (§257 - §296)

Když už mluvíme o nepochopení, pro Nietzscheho je to v podstatě nejvyšší cíl, který může jedinec mít. Žít daleko od davu, úplně sám, bez přátel a rodiny, číst a mluvit o věcech, kterým rozumí jen on sám. Co víc si přát?

‍

Epilog

Epilogem této knihy je báseň. Čekali jste od Nietzscheho něco konvenčního? A není to moc dobrá báseň. Báseň nazvaná „Z vysokých hor" je ve skutečnosti příliš dlouhá a ani trochu rafinovaná. Pojednává o muži, který už nějakou dobu žije v horách a kterého v jednu chvíli navštíví jeho staří přátelé. Ti ho nemohou poznat a nemají dost sil, aby s ním mohli na horách žít. Takže samozřejmě odjedou.. A mluvčí tam zůstává sám, uvědomuje si, že je nyní jiným člověkem, a čeká na své nové hosty. Mezi nimi i na „hosta hostů, přítele Zarathustru", s nímž si bude mít nepochybně ještě o čem povídat.