Meditace o první filozofii

René Descartes byl francouzský filozof, matematik a vědec, který žil v 17. století. Narodil se v roce 1596 v La Haye en Touraine a zemřel v roce 1650 v Stockholm. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů v dějinách filozofie a jeho dílo ovlivnilo mnoho oblastí, včetně matematiky, fyziky a metafyziky.

Jeho nejznámější dílo je Meditace o první filozofii, která byla poprvé publikována v roce 1641. V této knize Descartes hledá základní pravdy, na kterých by mohl postavit svou filozofii. Používá metodu pochybování, aby se zbavil všech předsudků a přijal pouze to, co je nezpochybnitelné. Tato kniha se stala jedním z nejvlivnějších děl v dějinách filozofie a ovlivnila mnoho dalších myslitelů.

Descartes také vytvořil kartézskou soustavu, která spojuje matematiku a filozofii. Tato soustava se stala základem moderní filozofie a vědy. Descartes také přispěl k rozvoji analytické geometrie a vytvořil první koordinátní systém.

Celkově lze říci, že René Descartes byl významným myslitelem, jehož dílo ovlivnilo mnoho oblastí. Jeho Meditace o první filozofii je stále čtena a diskutována dodnes.

Úvod

Objevte myšlenky, které stojí za jedním z nejvlivnějších filozofických děl v dějinách.

Kdybyste byli požádáni, abyste citovali nějakého filozofa, který citát by vás okamžitě napadl? Třeba „Proletáři všech zemí, spojte se!", ale naprostá většina lidí by odpověděla: „Myslím, tedy jsem." (Cogito ergo sum).

Vyjádření Reného Descarta o vlastní existenci je jedním z nejslavnějších výroků v dějinách, ale kolik je toho o něm, respektive o jeho teoriích, dnes obecně známo? Mimo akademické katedry filozofie příliš ne. Právě k tomu slouží tyto kapitoly – vysvětlují hlavní pojmy obsažené v Descartově nejslavnějším filozofickém díle. Přečtěte si je a onen slavný citát vám bude dávat mnohem větší smysl.

Naše smysly nás klamou

Co byste dělali, kdyby vám někdo z vašich přátel stále dokola vykládal drobné lži? Po nějaké době byste mu pravděpodobně přestali věřit a rozhodně byste se na něj v ničem důležitém nespoléhali.

Na co se můžeme spolehnout, pokud to nejsou jiní lidé, je našich pět smyslů: zrak, čich, hmat, chuť a sluch. To ovšem není tak docela pravda. Naše smysly nás také neustále zásobují množstvím úskoků a lží. Že tomu nejste ochotni uvěřit? Jen si vzpomeňte, jaké to je o něčem snít.

Sny nám mohou připadat neuvěřitelně skutečné, tak reálné, že si málokdy uvědomujeme, že jsou to jen sny. Alespoň do chvíle, než se probudíme a začneme si všímat, jak bizarní a absurdní ty sny byly. Stejně jako malíři dokážou vytvořit úžasně realistické obrazy života, smysly vytvářejí v naší mysli živé a přesvědčivé obrazy.

Malíři samozřejmě často kombinují představy ze života a vytvářejí obrazy věcí, které by v reálném světě nikdy nemohly existovat. Vzpomeňte si na satyry, postavy napůl lidí a napůl koz, které známe z mytologie. Víme, že neexistují, ale přesto se můžeme nechat ošálit a věřit, že existují.

Nejen v bizarních snech nás mohou naše smysly oklamat. Mohou nás balamutit v průběhu celého života. Jak? Smysly mohou být obelhávány vnějšími silami.

Představte si například, že se něco zlovolného rozhodlo zmást vaše smyslové vjemy. Zní to přitažené za vlasy, ale pro tuto chvíli se tím nechme inspirovat. Mohou oklamat vaše smysly, aniž byste o tom věděli, právě v tomto okamžiku. Descartes tuto úvahu čerpal z lidových představ o démonech, které byly v sedmnáctém století stále rozšířené.

Nemůžeme tedy věřit svým smyslům ani tomu, co se z nich dozvídáme. Ke všem poznatkům bychom proto měli přistupovat se skeptickou pochybností. Věci jako naše tělo a fyzický svět kolem nás možná existují, ale nemůžeme si tím být zcela jisti. Čím si tedy můžeme být skutečně jisti?

Naše myšlení je důkazem toho, že existujeme

Protože nás naše smysly mohou tak snadno oklamat, měli bychom svůj život prožít jako obezřetní skeptici. Ale co nám život plný pochybností přinese? Přináší nám to jednu jistotu – skutečnost, že přemýšlíme.

Možná si s našimi smysly pohrává nějaký geniální zloduch, ale my můžeme své smysly a představivost zpochybnit tím, že o nich budeme přemýšlet. Bez ohledu na to, co nám naše smysly říkají o světě a našem místě v něm, jediné, na co se můžeme spolehnout, je to, že myslíme. To vede k jedinému závěru – myslíme, proto existujeme.

Jak ale poznáme, že opravdu uvažujeme? Představte si kousek včelího vosku. Čerstvě vyrobený z včelí plástve voní, působí a vypadá jako včelí vosk. Když ho přiložíme k ohni, roztaví se, a přesto víme, že je to kus včelího vosku. Jak ho tedy poznáme?

Uvažováním. Naše mysl si vytváří úsudky a definice vnějšího světa, takže když se nedá věřit našim smyslům, vyplní naše mysl mezery. Nemohl by však být včelí vosk jen snem nebo výplodem našich oklamaných smyslových podnětů? Možná, ale to, že ho náš mozek vnímá a vynáší úsudek, že jde o včelí vosk, znamená, že přemýšlíme. Tímto způsobem naše mysl dokazuje, že existujeme.

I kdybychom si nemysleli nic víc než „já neexistuji", skutečnost, že si to myslíme, dokazuje, že existujeme. Ale pokud naše mysl dokáže naši vlastní existenci, co existence jiných věcí na světě? Jsou vůbec skutečné? A jak to můžeme vědět?

Všechny pojmy předmětů a věcí mají tři úrovně původu a existence

I když nemůžeme věřit svým smyslům, můžeme věřit tomu, že myslíme, a tedy existujeme. Ale co svět kolem nás, vzhledem k tomu, že o něm získáváme poznatky prostřednictvím našich smyslů? Jaká je jeho podstata?

Nejprve je důležité poznamenat, že některé věci, které ve světě existují, můžeme skutečně pochopit čistě pomocí naší mysli. Vezměme si například geometrické tvary – trojúhelníky, krychle a kruhy. Lidé mohou tyto pojmy pochopit, aniž by se s nimi nutně museli setkat v jejich skutečné podobě ve hmotném světě.

Jako další příklad si vezměme pojem slunce. Použijeme-li astronomii, na základě našich znalostí geometrie a matematiky víme, že Slunce je obrovské planetární těleso, což je znalost, kterou bychom nezískali, kdybychom ho pozorovali očima nebo pocítili na vlastní kůži.

Na druhou stranu k nám spousta idejí proniká z vnějšího světa. Tyto věci nám vnucují svou existenci a činí tak nezávisle na našich vlastních skutcích a myšlenkách. Například když sedíme u krbu, cítíme teplo, ať už chceme, nebo ne.

Jak ale víme, na vlastní smysly se nedá spoléhat. Pravdivost jakýchkoli pojmů, které vnímáme svými smysly, je tedy méně spolehlivá než pravdivost pojmů, které můžeme pochopit pouze svou myslí.

Vezměme si opět slunce. Když ho vidíme na obloze, vypadá velmi malé. Kdybychom tuto smyslovou informaci považovali za poznatek, mohli bychom si myslet, že slunce je velmi malé, možná dokonce menší než strom, který je k nám blíž.

Existují i další pojmy, které si utváříme sami. Tyto představy, jako například hipogryfové a satyrové, jsou kombinací představ, které známe díky své mysli nebo z vnějšího světa. Tyto imaginární představy se vyznačují nejmenším stupněm reality.

Máme-li na paměti tyto tři různé úrovně naší reality, jak můžeme přistoupit k největší existenční otázce ze všech – je Bůh skutečný?

Naše vrozené představy a schopnosti nám poskytují důkazy o Boží existenci

Ve skutečnosti je to tedy naše mysl, která je podstatou naší existence. Naše myšlení dokazuje, že existujeme, a pojmy, které dokážeme pochopit pouze svou myslí, jsou skutečně nejvyšší formou reality. Jak jsme tedy získali tento lidský ekvivalent operačního systému?

Nemohli bychom mít myšlenky, kdyby nám nebyla dána schopnost myslet. Protože touto schopností oplýváme od narození, nemůžeme my sami být jejím zdrojem. Příčinou naší schopnosti myslet tedy musí být něco mimo naše vědomí.

Koneckonců nic nemůže být příčinou něčeho dalšího, aniž by existovalo a mělo stejnou vlastnost neboli zdroj ve vyšší míře. Například nic bez vlastnosti tepla, jako je oheň, nemůže způsobovat teplo něčeho jiného.

Schopnost myslet je s námi od stvoření a tato schopnost je důkazem naší existence. Jelikož existujeme, a tím i myslíme, od okamžiku stvoření, dokazuje to také, že tato schopnost je v nás od počátku. Tu do nás mohlo vložit pouze něco s vyšší úrovní myšlení, než je naše vlastní. Tedy vyšší myslící bytost, kterou je Bůh.

Pokud tedy Bůh existuje a dokáže stvořit nejvyšší úrovně existence, jaké to má důsledky pro tělo a mysl?

Mysl a tělo jsou dvě rozdílné věci

Poznali jsme, jak naše schopnost myslet potvrzuje naši existenci a jak Boží existenci zase dokazuje skutečnost, že tato schopnost v nás vůbec existuje – jsme takříkajíc „myslící věci". Nevyžadují však „myslící věci" svá vlastní těla?

Mysl je prosta fyzikálních vlastností, jako je extenze a substance. Jak jsme viděli, existenci mysli dokládá schopnost myslet. Toto myšlení však ke své existenci nepotřebuje žádné fyzické vlastnosti; mysl či duše může existovat i bez nich.

Mysl pracuje na nejvyšší úrovni existence a dokáže vnímat a chápat věci, aniž by je nutně viděla ve vnějším světě – slunce poznáváme spíše prostřednictvím našich úvah o něm než prostřednictvím jeho smyslového vnímání.

Jak jsme viděli v důkazu Boží existence, Bůh je schopen stvořit cokoli. Jestliže Bůh dokáže stvořit věci nejvyššího stupně existence, nepochybně dokáže stvořit i věci fyzické; proto můžeme předpokládat, že je možné, aby tělo existovalo.

Tělo i mysl sice pravděpodobně existují, ale mají dvě různé úrovně existence. Mysl je první, nejvyšší úrovní existence, zatímco tělo existuje ve své druhotné formě vnímání. Jelikož existují na dvou různých úrovních, jsou na sobě nezávislá a mohou existovat i nezávisle na sobě. Na základě toho můžeme tvrdit, že mysl nebo duše může pokračovat v životě i po zániku lidského těla.