Být sám sebou

• Dozvíte se, jak důležité je být autentický a žít podle svých vlastních hodnot.
• Získáte nový pohled na to, jak funguje lidská mysl a jaký vliv na ni mají společenské normy.
• Zjistíte, jak se vyhnout negativním vlivům vlastního ega a být psychicky odolnější.
• Naučíte se rozpoznávat a řešit konflikty, které vznikají mezi vaším vnitřním já a společností.
• Získáte inspiraci a motivaci k tomu, abyste se stali nejlepší verzí sebe sama a prožili naplňující a autentický život.

Carl R. Rogers byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů psychologického přístupu zaměřeného na klienta a zároveň jeden z nejvlivnějších psychologů v americké historii.

Za svou práci obdržel poměrně dost ocenění, např. v roce 1956 cenu za významný vědecký přínos a v roce 1972 cenu za významný odborný přínos pro psychologii, kterou mu udělila Americká psychologická asociace (APA).

Jedna z nejznámějších knih Carla Rogerse „On Becoming A Person“ (Být sám sebou), je pravděpodobně považována za nejlepší dílo o lidské psychologii a psychoterapii, které kdy bylo napsáno.

Je to také patrně jeden z prvních psychologických bestsellerů. „Když kniha v roce 1961 vyšla,“ píše doktor Peter D. Kramer v úvodu k jednomu z novějších vydání knihy, „přinesla Rogersovi nečekané národní uznání. Knihy se prodaly miliony výtisků v době, kdy milion výtisků byl v nakladatelství vzácným číslem. V následujících deseti letech byl Rogers psychologem celé Ameriky a tisk s ním konzultoval všechny otázky týkající se mysli, od tvořivosti po sebepoznání.“

K tomu je třeba poznamenat, že Rogers nic takového neočekával; ve skutečnosti jeho kniha není vůbec monografií, ale souborem článků, které Rogers napsal během celého desetiletí.

Sestavil (a upravil) je však poté, co zjistil, že nepíše pro psychoterapeuty, ale pro obyčejné lidi – zdravotnický personál, ženy v domácnosti, lidi ze světa businessu, kněze, učitele, mládež.

Určitě si myslíte, že psychoterapeuté jsou chytře vypadající lidé, kteří sedí na židli naproti vám a kladou otázky tak dlouho, dokud vám nepomohou najít řešení vašich problémů; nebo ještě lépe, dokud vám je sami nenabídnou.

Carl Rogers na to měl jiný názor. Po své dlouhé kariéře výzkumného pracovníka a lékaře si uvědomil, že prostě není dost kompetentní na to, aby řešil problémy jiných lidí. Koneckonců, každý má problémy a co vlastně staví jednoho člověka nad druhé?

Tehdy si Rogers uvědomil ještě něco – kdykoli ve svém životě narazil na nějaký problém, nepomohl by mu a neuzdravil by ho rozhovor s někým, kdo jednal z nadřazené pozice, ale rozhovor s někým rovnocenným.

Určitě snadno vzpomenete na situaci, kdy vám dlouhý rozhovor s přítelem pomohl cítit se lépe, protože jste si cítili jako „normální“. To je ono, uvědomil si Rogers: vše, co potřebujeme k tomu, abychom žili spokojenější život, je pocit, že naše touhy a činy jsou normální.

A právě to by mělo být úkolem psychoterapeuta – pozorně naslouchat a neodsuzovat své pacienty a vytvářet tak bezpečné prostředí, v němž se člověk může skutečně dostat do kontaktu se svým pravým já. Pokud vám to zní jako něco, co vám každý psychoterapeut alespoň párkrát řekl, může za to Rogers.

„Některé myšlenky, které Rogers prosazoval, se staly tak obecně přijímanými, že je těžké si vzpomenout, jak neotřelé, ba dokonce revoluční byly ve své době." píše Kramer.