Leviathan

Thomas Hobbes byl anglický filosof a politický teoretik, žijící v 17. století. Narodil se v roce 1588 v Westportu a zemřel v roce 1679 v Hardwick Hall.

Hobbes je nejvíce známý pro své dílo Leviathan, které je považováno za jedno z nejvýznamnějších děl politické filosofie vůbec. V této knize Hobbes popisuje svou teorii o tom, jak by měla být organizována společnost a jak by měla fungovat vláda.

Hobbes také napsal mnoho dalších děl, včetně O člověku a Základy filosofie státu a společnosti. Jeho filosofie byla velmi kontroverzní a ovlivnila mnoho dalších myslitelů a filozofů po celém světě.

Úvod

Leviathan Thomase Hobbese je pravděpodobně nejstarším a nesporně jedním ze dvou nejvlivnějších textů, které se pokusily nastínit ideální společenskou smlouvu – kromě určení jejího původu a významu (druhým textem je samozřejmě O společenské smlouvě Jeana-Jacquese Rousseaua).

Jako taková je jedním ze základních kamenů moderní politické filozofie a jednou z prvních knih, které byste si měli přečíst, pokud se o tuto oblast zajímáte.

Pak přejděte k Rousseauovi. Pak je porovnejte. A je to – jste v polovině cesty k pochopení celého oboru.

Thomas Hobbes byl anglický filozof a politický myslitel 17. století, jedna z předních postav evropského osvícenství. Hobbes, známý především díky své knize Leviathan z roku 1651, byl polyhistor, který významně přispěl k více než jedné oblasti bádání, od historie a filozofie až po geometrii a fyziku. Je všeobecně považován za jednoho ze zakladatelů moderní politické filozofie a paradoxně (vždyť obhajoval absolutismus panovníka) za předchůdce klasického liberalismu.

Souhrn

Leviatan byl napsán v roce 1651 a jeho název je odvozen od mořské příšery, o níž se píše v Bibli, zejména v knize Job. Leviatan není něco, s čím byste si chtěli zahrávat.

Leviathan vyvolává představu dystopické diktatury, ale ve skutečnosti představuje Hobbesovu vizi ideální společenské smlouvy alias dokonalé občanské společnosti. Hobbes má kupodivu pravdu v tom, že pro metaforu utopické společnosti potřebujete mořskou příšeru, a ne motýla. Většina z ní je uvedena v první knize Leviathana, v dalších třech se dále rozebírají politické důsledky filozofických závěrů, k nimž se dospělo na začátku. Podívejme se tedy, o co Hobbesovi jde.

O člověku: Mechanické interpretace

První část Leviathana je nejdůležitější – na ní jsou založeny všechny ostatní.

Jinak řečeno, pokud je v ní něco špatně, pak nepochybně najdete poměrně hodně nedostatků i v ostatních třech částech.

To je důvod, proč každý stráví analýzou této první části asi stokrát více času ve srovnání s časem stráveným nad ostatními třemi částmi. Její podstatou je, že sentimentální, duchovní a nadpozemské výklady toho, co jsme a jak žijeme, jsou jen snůškou nesmyslů! Jinými slovy, každý jednotlivý pocit a pojem lze vysvětlit mechanicky a materialisticky, z hlediska pohybů našich těl a myslí směrem k objektům nebo od objektů, které zase mohou být nepřítomné nebo přítomné.

Pokud jde o názory, naše mysl se přibližuje nebo vzdaluje; naše tělo se pohybuje z hlediska chutí/žádostí (když směřuje k objektu) a averzí (když směřuje od objektu).

Pojďme si to ujasnit!

Praktická ukázka

Řekněme, že máte na něco chuť/touhu, spojenou s názorem, že to můžete získat, pak prožíváte naději. V tomto případě se vaše tělo i mysl pohybují směrem k dané věci. Pokud však máte na nějakou věc pouze chuť, ale nevěříte, že ji někdy můžete získat – pak se jedná o zoufalství; vaše mysl se nyní pohybuje zpět, i když vás vaše tělo stále pobízí, abyste k dané věci směřovali.

Strach je, když se vaše mysl i tělo odvracejí „s míněním, že ti předmět ublíží“; odvaha je „totéž, s nadějí, že se té bolesti vyhneš pomocí odporu“; hněv je náhlá odvaha atd. atd.

Dobro vs. zlo

Jak je vidět, podobně jako Aristoteles i Hobbes považuje některé city za mnohem složitější než jiné. Ale stejně jako molekuly – ať už jsou jakkoli složité – lze nakonec rozložit na nejvýše 118 atomů, lze to udělat i s pocity a pojmy, a to na nejvýše několik „tělesných“ pohybů a „myšlenkových“ názorů.

Nyní byste očekávali, že nejsložitější emoce a stavy – jako je dobro a zlo – by měly být nejsložitějším uspořádáním jednoduchých pocitů a pojmů, že? Omyl! Víte proč? Protože jsou nejjednodušší. A to je právě ten háček a nejdůležitější závěr Hobbesovy mechanické analýzy lidského druhu.

V podstatě říká anachronickým jazykem, jehož výkladu vás prozatím ušetříme, že neexistují věci jako dobro a zlo.

Říkáme, že něco je dobré, pokud to odpovídá chutím a touhám našeho těla a naší mysli. Pokud tomu však tak není, nazýváme danou věc špatnou, „odpornou a bezvýznamnou“.

Slova dobro a zlo, pokračuje Hobbes, se vždy používají ve vztahu k osobě, která je používá. Pointa? V přírodě není nic jednoduše a absolutně dobrého nebo špatného; dobro nebo špatnost věci – pokud neexistuje něco takového jako pospolitost – se odvozuje od osoby člověka, který ji posuzuje nebo zastupuje.

Závěr? Co je dobré pro jednoho člověka, je špatné pro druhého a naopak.

Summum bonum vs. summum malum

Shakespeare (druhá scény druhého dějství Hamleta, půl století před Hobbesovým Leviathanem): „Nic není ani dobré, ani špatné, ale myšlení to jím činí.“

Existuje však důvod, proč Hobbes musel napsat asi sto stran, aby tuto větu vysvětlil. To proto, že v jeho době všichni věřili v opak.

A sice, že hluboko v nás existuje něco, co je božské a co nám pomáhá sladit naše jednání s nejvyšším dobrem, neboli latinsky summum bonum.

Tato idea nejvyššího dobra má svůj původ u Platóna – vzpomínáte si na esencialistického Platóna? A je to Forma, která existuje nezávisle na nás a která je konečným předmětem našeho snažení a poznání; právě od ní získávají věci na zemi, které jsou dobré, svou hodnotu a užitečnost. Stačí ji tedy objevit a budeme schopni pochopit, proč je všechno, co je dobré, dobré, a proč všechno, co je špatné, dobré není. Představte si to jako cílovou čáru závodu, který běžíte. Jakmile ji uvidíte, víte, kterým směrem máte běžet a kdy přestat běžet.

Ano, správně, řekl Hobbes. Každý ví, co je dobré – pro něj.

A hodně štěstí, Platóne, pokud chceš vytvořit společnost založenou na summum bonum: nic takového nemůže existovat, protože touhy každého jsou jiné! Naštěstí se zdá, že averze všech se sbíhají v jednom bodě, summum malum, Největším zlu.

A tím je násilná smrt.

Přirozený stav

Obraťme tedy tuto diskusi na hlavu – poradil Hobbes.

Namísto snahy o nemožné – tj. vytvořit společnost, která uspokojí touhy všech svých členů – se pokusme o něco mnohem dosažitelnějšího – vytvořme společnost, která odstraní averze svých obyvatel.

Summum bonum – motýli a zebry a měsíční paprsky a pohádky – je mýtus; summum malum – strach z úderu sekerou nebo kladivem do hlavy – je až příliš reálný. A musel být od samého počátku věků.

Víte, při absenci společenství, tedy přirozeného stavu člověka, byl zřejmě každý sám za sebe. A to spolu s nedostatkem zdrojů muselo vyústit ve válku všech proti všem, což byl jediný myslitelný stav lidí bez občanské společnosti.

Protože když neexistuje nic takového jako společné dobro a společné zlo, mají všichni lidé „stejné právo na všechno": "Všichni lidé mají stejné právo na všechno.“

V takovém stavu není místo pro průmysl, protože jeho plody jsou nejisté, a tudíž ani pro kulturu země, ani pro plavbu, ani pro užívání zboží, které lze dovážet po moři, ani pro pohodlné stavby, ani pro nástroje k přemísťování a odstraňování takových věcí, které vyžadují velkou sílu, ani pro poznání povrchu země, ani pro počítání času, ani pro umění, ani pro písmo, ani pro společnost, a co je ze všeho nejhorší, je to prostor pro neustálý strach a nebezpečí násilné smrti a pro osamělý, chudý, odporný, brutální a krátký život člověka.

Přirozené zákony

Protože je to něco, co nikdo nechce – protože je to něco, co by mohlo všechny zničit – musely se spontánně vyvinout nějaké zákony. Hobbes tyto zákony nazývá přirozenými zákony (leges naturales) a definuje je jako příkazy či obecná pravidla „zjištěná rozumem, podle kterých je člověku zakázáno činit to, co ničí jeho život, nebo mu odnímat prostředky k jeho zachování, a vynechat to, čím si myslí, že ho lze nejlépe zachovávat.“

Hobbes přichází s 19 takovými zákony, z nichž první dva jsou zdaleka nejdůležitější.

První a základní zákon přírody a rozumu je tento: „Každý člověk by měl usilovat o mír, pokud má naději ho dosáhnout, a pokud ho dosáhnout nemůže, má vyhledávat a využívat veškerou pomoc a válečné výhody.“

Zní to trochu kantovsky, že? Pokud mohu válčit, abych získal věci, které se mi líbí, pak to může dělat každý také, a to znamená, že bych se měl denně bát o svůj život. Proto je pro mě lepší nevést válku v případech, kdy mohu získat mír. A když mír nepřipadá v úvahu, teprve pak bych se měl uchýlit k válčení. Ani sentimentální, ani humánní, ale obrovský skok od přirozeného stavu.

Nuže, z tohoto „základního přirozeného zákona„ vyplývá druhý, podle něhož by se člověk měl „spokojit s takovou mírou svobody vůči jiným lidem, jakou by dovolil jiným lidem vůči sobě.“

Je to liberalismus ve své nejlepší podobě, a když se nad tím zamyslíte, je to ještě více kantovské.

Hobbes vlastně tento zákon shrnuje takto: „Cokoli žádáte, aby druzí činili vám, to čiňte vy jim.“

O obecném blahu

Podstatou těchto dvou přírozených zákonů je tedy toto: místo abychom se chovali jako smečky vlků, chovejme se jako orgány jednoho těla.

Tímto jediným tělem je společenství, jehož účel Hobbes popisuje takto: konečnou příčinou, cílem nebo záměrem lidí (kteří přirozeně milují svobodu a vládu nad ostatními), kteří si zavedli omezení, v nichž žijí ve společenstvích, je předvídavost jejich vlastní ochrany a tím i spokojenějšího života. To znamená, aby se vymanili z bídného válečného stavu, který, jak bylo ukázáno, nutně vyplývá z přirozených lidských vášní, když neexistuje žádná viditelná moc, která by je udržovala v bázni a strachem z trestu je zavazovala k plnění jejich smluv.

Dále Hobbes popisuje dvanáct hlavních práv panovníka, tři typy vlády (monarchie, aristokracie a demokracie; monarchie je opět nejlepší), pravidla nástupnictví a zdanění. Není to zvlášť vzrušující ani originální, ale i tak je to docela zajímavé.

O křesťanském společenství

Což se nedá říct o třetí části Leviathana, v níž se Hobbes snaží zjistit, nakolik je křesťanství slučitelné s jeho filozofickými myšlenkami.

Vzhledem k tomu, že byl často nazýván ateistou (a to bylo v době, kdy bylo horší být takto označen, než cokoli jiného) se zdá být nutné, aby Hobbes věnoval tolik času a energie vysvětlování něčeho, co by v dnešní době bylo zbytečné.

Podstata této třetí části je však za vší biblickou učeností poměrně jednoduchá: náboženská moc musí být podřízena moci občanské.

Proč? Protože stejně jako dobro a zlo jsou i zjevení příliš subjektivní a nepřezkoumatelná! Mohu například nezávazně říci, že mi anděl dal zlatou knihu s,e sedmnácti novými přikázáními, která jsou v rozporu s občanskými zákony dané země, ale vy mi to nebudete moci vyvrátit. A to by logicky nemělo být dovoleno, pokud chcete spravedlivou občanskou společnost.

‍

O království temnoty

Jak lze vyvodit z názvu, i čtvrtý díl Leviatana se zabývá některými biblickými myšlenkami. Konkrétně tím, jak chránit společenství před lháři a podvodníky.

Hobbes uvádí čtyři typy náboženských podvodníků, před nimiž je třeba mít se obzvlášť na pozoru:

1. Bludaři; to jsou lidé, kteří se odvolávají na svatou knihu a citují ji, aby dokázali, že existují takové věci jako andělé a démoni; ano, Hobbes mluví o kněžích.

2. Démonologové; to jsou lidé, kteří nejen tvrdí, že existují andělé a démoni, ale také tvrdí, že vědí, jak s nimi jednat; ano, Hobbes výslovně mluví o katolické církvi a papeži;

3. Křižáci proti pravdě; to jsou lidé, kteří využívají Písmo, aby trestali jiné lidi za jejich názory; konkrétně zmiňuje potrestání svého přítele Galilea a ptá se: „Jaký je k tomu důvod? Je to proto, že takové názory odporují pravému náboženství? To není možné, jsou-li pravdivé.“

4. Privilegovaní pravdomluvci; to jsou ti, o nichž se ostatní z nějakého důvodu domnívají, že mají výsadu nad pravdou; jde o to, že vědci a filozofové mají stejné právo na pravdu jako kněží a sám papež.

‍

Klíčová ponaučení

Válka všech proti všem.

Hobbesův Leviathan je asi nejznámější svou myšlenkou, že přirozeným stavem člověka je válka všech proti všem.

Proč? Protože podle Hobbesova názoru jsou dobro a zlo subjektivní, a když neexistují společenství, mají všichni na všechno stejné právo.

Když tomu tak je – nikdo není v bezpečí.

Přirozené zákony.

Právě proto, že ve stavu bellum omnium contra omnes (boji všech proti všem) není nikdo v bezpečí, museli lidé po nějaké době intuitivně přijít s těmito dvěma zákony.

Ne že by je vymysleli, sepsali na papír nebo tak něco – jen si uvědomili, že pokud chtějí pracovat pro sebe, musí se jimi řídit.

První zákon říká, že mír je lepší než válka, pokud je možný; a druhý, že člověk by se měl spokojit s takovou svobodou, která neovlivňuje svobodu jiných lidí, protože to je ta nejsvobodnější, jaká může být, aniž by riskoval konflikt.

Obecné dobro.

Většina Leviathana je vlastně popisem – jak výslovně naznačuje podtitul knihy – hmoty, formy a moci společenství obecného dobra.

Je to společenství, jemuž vládne panovník, který pomáhá lidem vymanit se z „onoho bídného stavu válek, který je nutně důsledkem... přirozených lidských vášní, když neexistuje žádná viditelná moc, která by je udržovala v bázni a strachem z trestu je zavazovala k plnění jejich smluv.“

Nejlepší občanskou pospolitostí je monarchie, oddělená a nadřazená církevní, tj. náboženské části vlády.