Letní kabát smrti

Všichni lidé mají dvě věci společné: všichni se narodíme a všichni zemřeme. Tyto dva okamžiky, které rámují naše životy, však nechápeme stejně. Narození se veřejně oslavuje, zatímco smrt bývá prožívána a oplakávána spíše v soukromí.

Nebývalo to ale vždy tak. V průběhu dějin se postoje k mrtvým a umírajícím výrazně lišily. I dnes přistupují různé kultury k mrtvým odlišně. V tomto shrnutí se podíváme na různé pohledy a zvyky ve světě a získáme jasnější představu o tom, jak se vyrovnáváme se smrtí a s mrtvými.

Dozvíte se mimo jiné, co znamená mít „dobrou smrt“, proč moderní medicína vedla k rozmachu odebírání těl pro výuku anatomie a co se můžeme o truchlení naučit od kmene Wari’.

Pokud jste někdy zažili diskriminaci, možná jste si představovali, jak odlišný a krásný by byl svět, kdyby lidé všechno, co vidí, hned nezařazovali do kategorií jako rasa, věk či pohlaví. Jenže kategorizace je něco, co dělá každý člověk od narození – dokonce i tehdy, když se narodí slepý.

V roce 2009 zjistil tým psychologů z Harvardu vedený Alfonsem Caramazzou, že lidé, kteří se narodili nevidomí, mají v mozku úplně stejné dráhy pro vytváření kategorií jako ti, kdo se narodili se zrakem.

U lidí, kteří vidí, funguje kategorizace v mozku zhruba takto: když se podíváme na nějaký objekt – například na psa nebo kladivo – vytvoří se specifická neuronová spojení mezi očima a částí mozku, která se podílí na vytváření kategorií. Díky tomu pak dokážeme tyto objekty rozpoznat jako přátelské zvíře nebo užitečný nástroj.

Pozoruhodné je, že tato funkce je tak základní součástí mozku, že lidé narození slepí mají v mozku stejná spojení, přestože nikdy nepoužili zrak. To znamená, že schopnost vytvářet kategorie je v našem mozku připravena už ve chvíli, kdy se narodíme.

A právě proto, že je náš mozek tak naladěný na hledání kategorií, v nás věci, které se zařazují jen obtížně – jako smrt – mohou vyvolávat úzkost. Smrt se těžko zpracovává: je to zároveň jedinečná, konečná událost i probíhající proces. I když se snažíme na smrt nemyslet, jen těžko unikneme vědomí, že s přibývajícím věkem pomalu umíráme.

Připomínek je všude kolem nás spousta. Například prach, který se usazuje na površích a víří v paprscích slunce, je z velké části tvořen odumřelou kůží, která ještě před týdnem byla živou součástí našeho těla. Připomíná nám to, že smrt, ač je koncem, je zároveň součástí života – paradox, který je těžké pochopit a jeden z důvodů, proč se myšlenkám na smrt raději vyhýbáme, dokud jsme zdraví.

Smrt je obtížné téma. Když jsou lidé donuceni o ní přemýšlet, obvykle si představují idealizovanou smrt na lůžku: zemřou bez bolesti, ve spánku, obklopeni lidmi, které milují. Takové představy se však liší od staršího konceptu „dobré smrti“.

Lidé začali usilovat o „dobrou smrt“ už v osmém století před naším letopočtem, kdy lovce a sběrače postupně nahradilo zemědělství a více komunitní způsob života. V této době začala být násilná a náhlá úmrtí méně častá. Lidé žili déle, což znamenalo, že mohli dosáhnout určitého blahobytu a společenského postavení.

Najednou měli důvod – a také čas – uspořádat své záležitosti ještě před smrtí. Vznikl tak nový standard „dobré smrti“. Dobrá smrt nyní znamenala postarat se o morální povinnosti, například rozhodnout, kdo převezme majetek nebo rodinný podnik.

Ve středověku bylo zároveň nesmírně důležité být na smrt duchovně připraven. Nemocní nebo staří lidé často trávili poslední roky života rozjímáním a modlitbou.

V moderní době pojem dobré smrti stále zahrnuje i uspořádání osobních záležitostí. Například v roce 2014 informovala stanice CBS News o tom, jak psychoterapeut John Hawkins čelil vlastnímu konci. V posledních letech života napsal autobiografii a nechal si poslední fázi svého života dokumentovat fotografem. Nakonec zemřel doma, obklopen svými nejbližšími přáteli. To bezpochyby působí jako dobrá smrt.

Bohužel ne každý si může dovolit tak klidný a rozjímavý konec. Zatímco 70 procent Američanů by si přálo tento typ dobré smrti, jen asi 25 procent má reálnou možnost takový odchod zažít.