Denní rituály

Mason Currey je americký spisovatel a novinář, který se specializuje na kulturní a historické téma. Narodil se v roce 1979 v Pensylvánii a vystudoval literaturu na univerzitě v Virginii.

Jeho kniha Denní rituály, která vyšla v roce 2013, se stala bestsellerem a získala mnoho pozitivních recenzí. V této knize Currey zkoumá denní rituály a pracovní návyky slavných umělců, spisovatelů a vědců, jako jsou například Ernest Hemingway, Ludwig van Beethoven nebo Benjamin Franklin.

Kromě psaní knih se Currey věnuje také novinářské práci a publikuje články v různých časopisech a novinách, jako jsou například The New Yorker, Slate nebo The Paris Review.

Podivuhodné rituály, které utvářely nejlepší světové umělce

Co děláte, abyste se nastartovali? Chodíte ráno běhat? Jíte každý den stejnou snídani? Možná sedíte při práci vždy u stejného stolu ve stejné kavárně? Nebo možná den úplně vynecháváte a raději pracujete dlouho do noci?

Všichni máme své malé zvyky, které nám pomáhají pracovat produktivněji. A nejinak tomu bylo u největších umělců, hudebníků, spisovatelů a filozofů v historii. I oni měli své malé životní návyky a výstřednosti, které jim pomohly stát se génii.

Tyto kapitoly odhalují zvláštní a podivuhodné návyky, které poháněly tvůrce a myslitele, jako byli Beethoven, Sartre a Marx.

Většina umělců si na práci vyhrazuje určitou denní nebo noční dobu

Všichni známe romantickou představu rozcuchaného umělce, který se po nocích lopotí a horečně píše na stroji nebo maluje, aby dokončil své dílo. Takto ale rozhodně nefungují všichni kreativci.

Například básník W. H. Auden do tohoto stereotypu nezapadá. Na svou pracovní dobu si dával obzvlášť pozor a jednou prohlásil, že „v noci pracují jen Hitlerové, žádný poctivý umělec to nedělá“. Ačkoli ne všichni umělci zastávají tak radikální postoj, mnozí z nich nepochybně dávají přednost tomu pracovat ve dne.

Řada tvůrců uvádí pádné důvody, proč pracovat za svítání nebo v brzkých ranních hodinách. Například spisovatelka Toni Morrisonová ráda vstávala kolem páté hodiny ranní, aby zažila úsvit každého nového dne. Bylo pro ni důležité probudit se před rozedněním a pozorovat přechod do dne. Považovala to za mystický okamžik, který ji inspiroval k psaní.

Některé lidi tato ranní energie natolik povzbuzuje, že jim jedno ráno prostě nestačí. Například autor románů Nicholson Baker využívá výhod dvou rán v jednom dni tak, že se probudí ke krátkému psaní ve čtyři hodiny ráno, pak jde zase spát a vstává znovu kolem půl deváté.

Tato záliba v časných ranních hodinách však není zdaleka všeobecná. Je mnoho lidí, pro které je optimální dobou pro tvůrčí práci noc.

Například spisovatelka Ann Beattieová je absolutní sova. Je velkou stoupenkyní myšlenky, že každý jsme naladěn na jiné hodiny, a sama nejraději pracuje od půlnoci do 3 hodin ráno.

Gustave Flaubert je dalším příkladem člověka, který dával přednost práci v noci. Měl režim, který mu umožňoval plnit společenské a rodinné závazky během dne. Díky tomu měl volné klidné noční hodiny, kdy se mu nejsnáze psalo.

Někteří tvůrci bojují s nedostatkem času, jiní se naopak rádi věnují všednímu zaměstnání, i když nemusejí

Věděli jste, že Richard Wright napsal první verzi 500stránkového románu za pouhých pět měsíců? Úctyhodný výkon – ale také výkon z velké části umožněný New York Writer's Programem, který mu v tomto období poskytoval plnohodnotný plat. Většina umělců, ať už minulých nebo současných, o takovém štěstí může jen snít.

Velké mozky jsou často ochromeny nedostatkem času a peněz. Například Wolfgang Mozart musel zvládat náročný program, aby se uživil; většinu času věnoval buď výuce, nebo společenským setkáním s mnoha mecenáši, kteří pomáhali financovat jeho hudbu. Na práci na svých skladbách měl čas jen v noci a často se jí věnoval až do jedné hodiny ranní, tedy pouhých pět hodin před začátkem dalšího hektického dne.

Karl Marx je dalším příkladem člověka, který to měl v životě těžké. Většinu života strávil v Londýně jako politický uprchlík a často trpěl chudobou a nemocemi, než dokončil první díl svého mistrovského díla Kapitál.

Ačkoli si nikdo vědomě nevybírá těžké životní podmínky, existují umělci, kteří se rozhodli mít málo volného času nebo si ponechat každodenní zaměstnání, aby zaplatili účty. Například Haruki Murakami vedl několik let malý jazzový klub v Tokiu, než jeho kariéra nabrala na obrátkách.

Stabilita a rutina kancelářské práce je někdy pro tvůrce skutečně lákavá. Například spisovatel Henry Green měl dostatek rodinných peněz a mohl veškerý svůj čas věnovat psaní, ale rozhodl se trávit dny prací v centrále rodinného výrobního podniku.

Umělci používají drogy a stimulanty, aby mohli déle pracovat nebo naopak si odpočinout

Která slova se podle vás nejčastěji objevují v životopisech největších světových mozků? Třeba slova jako „inspirace“ nebo „láska“? Ve skutečnosti je jedním z nejčastěji se opakujících slov „káva“.

Díky své schopnosti nakopnout mozek k činnosti je káva široce a obrovsky oblíbená a zejména kreativní mozky mají takovou zálibu v kávě, že si na základě její každodenní konzumace vytvářejí rutiny a obřady.

Například Ludwig van Beethoven byl na svůj ranní nápoj velmi náročný; byl připraven z přesně 60 kávových zrnek, z nichž každé skladatel ručně odpočítával.

Dalším kávovým nadšencem byl Søren Kierkegaard, který měl pro svou večerní kávu více než padesát jedinečných sad šálků a podšálků. Výběrem vhodného šálku a podšálku pro daný den pověřil svého tajemníka, který pak musel Kierkegaardovi výběr dobře zdůvodnit.

Některým umělcům a myslitelům však jen káva k maximálnímu tvůrčímu výkonu nestačila.

W. H. Auden se hodně spoléhal na amfetaminy, aby se ráno přichystal na svůj přísný režim; v noci používal sedativa, aby se připravil na spánek.

Také Jean-Paul Sartre zřejmě považoval práci za důležitější než zdraví. Vyčerpaný společenským životem, který se vyznačoval hojnou konzumací jídla a alkoholu a častým užíváním drog a kouřením, užíval filosof corydrane, oblíbenou směs amfetaminu a aspirinu, aby mohl pokračovat v práci. Doporučená dávka byla jedna až dvě tablety denně, Sartre jich obvykle spolykal kolem dvaceti.

Takoví historicky významní tvůrci však nebrali drogy jen kvůli práci. Tvůrčí život jde často ruku v ruce s epikurejským cítěním. Pravděpodobně nejznámějším příkladem hédonistického chování je umělec Francis Bacon, který byl známý tím, že konzumoval nadměrné množství alkoholu a drog a z večírků obvykle odcházel jako poslední.

Tvůrci vyhledávají různorodá prostředí, která je inspirují

Umělce si pravděpodobně představujete jako obyvatele měst, kteří pracují ve zchátralých ateliérech v nějaké bohémské čtvrti a o přestávkách se scházejí v místní kavárně. Mnoho umělců a myslitelů však hledá inspiraci v ústraní a v přírodě.

Vezměme si například Carla Junga, který si postavil kamenný dům poblíž odlehlé vesnice u curyšského jezera. K jeho vybavení patřil krb, několik olejových lamp a nedaleko bylo jezero, z něhož si bral vodu. V tomto útočišti, daleko od ruchu městského života, si vyhradil čas na psaní a přemýšlení.

Podobně se Haruki Murakami rozhodl přestěhovat na venkov, aby zmírnil škodlivé účinky města na své zdraví. Klidné prostředí mu umožnilo dodržovat poměrně idylický denní režim: probudit se ve čtyři hodiny ráno, pět až šest hodin pracovat, odpoledne běhat nebo plavat, pak poslouchat hudbu a číst, než v devět večer usne.

Pro jiné tvůrce je městský život s občasným požitkářstvím nezbytný pro jejich kreativitu.

Například spisovatelka Patricia Highsmithová nejraději pracovala ve vlastní posteli, s cigaretami, kávou a koblihou na dosah ruky. Cílem bylo vyhnout se všemu, co připomíná disciplínu nebo konvenční práci tím, že se obklopila pocitem volného času. V pozdějším věku měla také poblíž polštáře láhev vodky, po probuzení si lokla a na láhvi si udělala značku, aby sledovala svou spotřebu.

Jiný milovník města, Erik Satie, se denně procházel městem v sametovém obleku a buřince. Dělal to tak pravidelně, že jeden jeho současník uvažoval, zda skladatelova hudební schopnost nacházet variace v opakování nemůže souviset s jeho rituálem každodenního procházení stejných městských tras.

Velké mozky přistupují k tvůrčímu procesu po svém, ať už jde o čas nebo rychlost tvorby

Být kreativní může být těžká dřina, zvláště pokud se zaseknete a skončíte u prokrastinace nebo se protrápíte dnem, aniž byste vytvořili něco uspokojivého. Na kreativitu však neexistuje žádný univerzální lék a různé pracovní rytmy mohou přinést stejně efektivní výsledky.

Například skladatel Benjamin Britten nesnášel myšlenku inspirace a věřil pouze v tvrdou práci. Někteří jeho kolegové si dokonce posteskli, že jeho život je jeho prací, protože jeho kreativita se zdála být tak všeobjímající.

Naproti tomu spisovatelka Gertruda Steinová byla spokojená s pouhými 30 minutami psaní denně, nejlépe při pohledu na krávu. Jednou poznamenala: „Když píšete půl hodiny denně, je to za několik let dohromady hodně psaní.“

Nejen množství času věnovaného práci, ale také rychlost, s jakou je dílo dokončeno, se u jednotlivých autorů radikálně liší.

Například Dmitrij Šostakovič si dokázal v hlavě představit kompletní skladbu ještě předtím, než přiložil pero na papír, načež svou koncepci přepsal s ohromující rychlostí.

Básník W. B. Yeats byl přesným opakem a přiznal, že píše velmi pomalu, když řekl: „Nikdy jsem nenapsal více než pět nebo šest dobrých řádků za den.“

Tvůrci však často mají své vlastní triky, jak udržet proud kreativity, jakmile se do něj dostanou. Když měl Kingsley Amis jasnou představu o tom, jak bude příběh pokračovat, přestal na den psát. Díky tomu bylo snazší se do něj druhý den znovu ponořit.

Skladatel Morton Feldman také používal zajímavou strategii, kterou ho naučil John Cage. Po napsání sekvence not si dal pauzu a pak stejnou sekvenci napsal znovu. Zjistil, že zdvojování jeho práce tímto způsobem vyvolává inspiraci pro následující řádky.

Fyzická aktivita uvolňuje mysl

Sezení při snaze tvořit vás může vyčerpat jak psychicky, tak fyzicky. Existují však způsoby, jak se povzbudit, od tradičního cvičení a čerstvého vzduchu až po některé méně ortodoxní praktiky, jak uvidíte níže. 

Asi nepřekvapí, že mezi kreativními lidmi je oblíbená chůze a další sporty. Kierkegaard, jeden z takových nadšenců, trávil většinu odpoledne procházkami po Kodani; ostatně právě při chůzi ho napadaly nejlepší myšlenky. Když ho přepadla inspirace, spěchal domů, stoupnul si ke stolu a ještě s kloboukem na hlavě si nápad zapsal.

Joan Miró měl také přísný denní cvičební režim – box, skákání přes švihadlo, gymnastiku – který mu pomáhal zlepšit náladu a udržet na uzdě opakující se deprese.

Pro některé velké myslitele se ukázalo být prospěšné i spojení s tělem prostřednictvím nahoty. Například Benjamin Franklin každé ráno vstal a strávil třicet minut až hodinu nahý ve svém pokoji, kde si dopřával „vzdušnou lázeň“, zatímco četl nebo psal. Podobně se Woody Allen rád sprchoval, kdykoli se cítil zaseknutý na nějakém projektu. Jak sám říkal: „Všechno to rozpustí a uvolní mě to.“

Zdá se, že stejně jako nahota hraje v tvorbě některých tvůrců důležitou roli i sexualita. Například spisovatel Thomas Wolfe si vytvořil spisovatelský rituál, který zahrnoval dotýkání se svých genitálií. Cílem nebylo vzrušení, ale spíše napojení na „dobrý mužský pocit“ – něco, co pro něj bylo inspirativní.

Autor John Cheever byl také zastáncem předností těla i sexu a snažil se dosáhnout alespoň dvou až tří orgasmů týdně. Věřil, že to zlepšuje jeho koncentraci a zrak!

Partneři a přátelé mají na tvorbě umělců svůj podíl, ale někteří vyhledávají samotu

Někteří světoznámí myslitelé a umělci spolupracovali s jinými významnými tvůrci; jednou z takových dvojic byli Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir. Mnozí tvůrci však kromě spolupráce na díle zdůrazňují i význam přátel a partnerů, kteří jim často pomáhají s praktickými a všedními částmi života.

Například Alice B. Toklasová, partnerka Gertrudy Steinové, která řídila všechny praktické aspekty domácnosti, vstávala v šest hodin ráno, aby bylo vše připraveno pro paní Steinovou, až se o čtyři hodiny později probudí.

Podobně byla potřebami svého partnera pověřena i mladá manželka skladatele Gustava Mahlera Alma. Poté, co během dopoledne zajistila, že děti byly potichu, doprovázela Mahlera na polední koupání a procházku. Když dostal inspiraci, neobracela se na něj, aby ho neodváděla od práce.

Kromě toho, že tvůrci měli partnerky, které jim pomáhaly s každodenními úkoly, měli také často cenné sociální kontakty a přátelství.

Například Immanuel Kant každý den po odpolední procházce navštěvoval svého nejlepšího přítele Josepha Greena, zůstával s ním několik hodin a mluvili spolu. Kant se rád stýkal s lidmi a rád večeřel venku, stejně jako hostil návštěvníky doma.

Extrémnějším příkladem je Karel Marx, který byl nejen dobrým přítelem a kolegou Friedricha Engelse, ale často se na něj spoléhal, že mu bude pravidelně posílat finanční dary, aby zabránil Marxovu propadu do chudoby.

Někteří umělci si však na společnost tolik nepotrpěli a dávali přednost spíše samotářskému životu.

Patricia Highsmithová patřila k těmto lidem. Jednou přišla na koktejlový večírek se salátem a pytlíkem šneků v ruce; vysvětlila, že to jsou její společníci pro tento večer.

Podmínky žen pro tvůrčí práci se lišily od těch mužských

Ať už je to pravda, nebo ne, dlouho se mělo za to, že ženy jsou od přírody schopné dělat více věcí najednou. Je jistě pravda, že v minulosti musely umělkyně vymýšlet způsoby, jak se vypořádat s manželskými a společenskými omezeními, pokud doufaly v úspěch.

Před hnutím za osvobození žen ve 20. století bylo žen, které se mohly věnovat tvůrčí práci, velmi poskrovnu.

Jane Austenová však byla jednou z takových výjimek a stala se jednou z nejúspěšnějších spisovatelek své doby. Pracovala v podmínkách, které se výrazně lišily od podmínek jejích mužských současníků: obvykle psala v obývacím pokoji, kde mohla být vyrušována a kde na ni mohly doléhat požadavky domácnosti. Navíc musela svou práci tajit před služebnictvem a návštěvami a spoléhala se na vrzající dveře, které ji varovaly před nečekanou společností! Nicméně Austenová měla na svou dobu pozoruhodné štěstí, rodina ji podporovala a většinu domácích povinností převzala její sestra.

Alma Mahlerová takové štěstí neměla. Před sňatkem s Gustavem byla sama talentovanou skladatelkou, ale poté, co Gustav trval na tom, aby v rodině nebyl více než jeden skladatel, přestala pracovat.

Naštěstí se postavení žen ve společnosti v průběhu let poněkud zlepšilo. Tvůrčí ženy moderní doby se však přesto potýkají s řadou problémů.

Například spisovatelka Frances Trollopeová začala psát, když jí bylo 53 let, aby podporovala svého nemocného manžela a děti. Aby si našla čas na psaní a zároveň udržela rodinu nad vodou, začínala pracovat každé ráno ve čtyři hodiny ještě před snídaní.

Také spisovatelka Toni Morrisonová musela balancovat mezi prací a domácností. Po většinu své literární kariéry pracovala od devíti do pěti a sama vychovávala své dva syny.