Denní rituály

Mason Currey je americký spisovatel a novinář, který se specializuje na kulturní a historické téma. Narodil se v roce 1979 v Pensylvánii a vystudoval literaturu na univerzitě v Virginii.

Jeho kniha Denní rituály, která vyšla v roce 2013, se stala bestsellerem a získala mnoho pozitivních recenzí. V této knize Currey zkoumá denní rituály a pracovní návyky slavných umělců, spisovatelů a vědců, jako jsou například Ernest Hemingway, Ludwig van Beethoven nebo Benjamin Franklin.

Kromě psaní knih se Currey věnuje také novinářské práci a publikuje články v různých časopisech a novinách, jako jsou například The New Yorker, Slate nebo The Paris Review.

Podivuhodné rituály, které utvářely nejlepší světové umělce

Co děláte, abyste se nastartovali? Chodíte ráno běhat? Jíte každý den stejnou snídani? Možná sedíte při práci vždy u stejného stolu ve stejné kavárně? Nebo možná den úplně vynecháváte a raději pracujete dlouho do noci?

Všichni máme své malé zvyky, které nám pomáhají pracovat produktivněji. A nejinak tomu bylo u největších umělců, hudebníků, spisovatelů a filozofů v historii. I oni měli své malé životní návyky a výstřednosti, které jim pomohly stát se génii.

Tyto kapitoly odhalují zvláštní a podivuhodné návyky, které poháněly tvůrce a myslitele, jako byli Beethoven, Sartre a Marx.

Většina umělců si na práci vyhrazuje určitou denní nebo noční dobu

Všichni známe romantickou představu rozcuchaného umělce, který se po nocích lopotí a horečně píše na stroji nebo maluje, aby dokončil své dílo. Takto ale rozhodně nefungují všichni kreativci.

Například básník W. H. Auden do tohoto stereotypu nezapadá. Na svou pracovní dobu si dával obzvlášť pozor a jednou prohlásil, že „v noci pracují jen Hitlerové, žádný poctivý umělec to nedělá“. Ačkoli ne všichni umělci zastávají tak radikální postoj, mnozí z nich nepochybně dávají přednost tomu pracovat ve dne.

Řada tvůrců uvádí pádné důvody, proč pracovat za svítání nebo v brzkých ranních hodinách. Například spisovatelka Toni Morrisonová ráda vstávala kolem páté hodiny ranní, aby zažila úsvit každého nového dne. Bylo pro ni důležité probudit se před rozedněním a pozorovat přechod do dne. Považovala to za mystický okamžik, který ji inspiroval k psaní.

Některé lidi tato ranní energie natolik povzbuzuje, že jim jedno ráno prostě nestačí. Například autor románů Nicholson Baker využívá výhod dvou rán v jednom dni tak, že se probudí ke krátkému psaní ve čtyři hodiny ráno, pak jde zase spát a vstává znovu kolem půl deváté.

Tato záliba v časných ranních hodinách však není zdaleka všeobecná. Je mnoho lidí, pro které je optimální dobou pro tvůrčí práci noc.

Například spisovatelka Ann Beattieová je absolutní sova. Je velkou stoupenkyní myšlenky, že každý jsme naladěn na jiné hodiny, a sama nejraději pracuje od půlnoci do 3 hodin ráno.

Gustave Flaubert je dalším příkladem člověka, který dával přednost práci v noci. Měl režim, který mu umožňoval plnit společenské a rodinné závazky během dne. Díky tomu měl volné klidné noční hodiny, kdy se mu nejsnáze psalo.

Někteří tvůrci bojují s nedostatkem času, jiní se naopak rádi věnují všednímu zaměstnání, i když nemusejí

Věděli jste, že Richard Wright napsal první verzi 500stránkového románu za pouhých pět měsíců? Úctyhodný výkon – ale také výkon z velké části umožněný New York Writer's Programem, který mu v tomto období poskytoval plnohodnotný plat. Většina umělců, ať už minulých nebo současných, o takovém štěstí může jen snít.

Velké mozky jsou často ochromeny nedostatkem času a peněz. Například Wolfgang Mozart musel zvládat náročný program, aby se uživil; většinu času věnoval buď výuce, nebo společenským setkáním s mnoha mecenáši, kteří pomáhali financovat jeho hudbu. Na práci na svých skladbách měl čas jen v noci a často se jí věnoval až do jedné hodiny ranní, tedy pouhých pět hodin před začátkem dalšího hektického dne.

Karl Marx je dalším příkladem člověka, který to měl v životě těžké. Většinu života strávil v Londýně jako politický uprchlík a často trpěl chudobou a nemocemi, než dokončil první díl svého mistrovského díla Kapitál.

Ačkoli si nikdo vědomě nevybírá těžké životní podmínky, existují umělci, kteří se rozhodli mít málo volného času nebo si ponechat každodenní zaměstnání, aby zaplatili účty. Například Haruki Murakami vedl několik let malý jazzový klub v Tokiu, než jeho kariéra nabrala na obrátkách.

Stabilita a rutina kancelářské práce je někdy pro tvůrce skutečně lákavá. Například spisovatel Henry Green měl dostatek rodinných peněz a mohl veškerý svůj čas věnovat psaní, ale rozhodl se trávit dny prací v centrále rodinného výrobního podniku.

Umělci používají drogy a stimulanty, aby mohli déle pracovat nebo naopak si odpočinout

Která slova se podle vás nejčastěji objevují v životopisech největších světových mozků? Třeba slova jako „inspirace“ nebo „láska“? Ve skutečnosti je jedním z nejčastěji se opakujících slov „káva“.

Díky své schopnosti nakopnout mozek k činnosti je káva široce a obrovsky oblíbená a zejména kreativní mozky mají takovou zálibu v kávě, že si na základě její každodenní konzumace vytvářejí rutiny a obřady.

Například Ludwig van Beethoven byl na svůj ranní nápoj velmi náročný; byl připraven z přesně 60 kávových zrnek, z nichž každé skladatel ručně odpočítával.

Dalším kávovým nadšencem byl Søren Kierkegaard, který měl pro svou večerní kávu více než padesát jedinečných sad šálků a podšálků. Výběrem vhodného šálku a podšálku pro daný den pověřil svého tajemníka, který pak musel Kierkegaardovi výběr dobře zdůvodnit.

Některým umělcům a myslitelům však jen káva k maximálnímu tvůrčímu výkonu nestačila.

W. H. Auden se hodně spoléhal na amfetaminy, aby se ráno přichystal na svůj přísný režim; v noci používal sedativa, aby se připravil na spánek.

Také Jean-Paul Sartre zřejmě považoval práci za důležitější než zdraví. Vyčerpaný společenským životem, který se vyznačoval hojnou konzumací jídla a alkoholu a častým užíváním drog a kouřením, užíval filosof corydrane, oblíbenou směs amfetaminu a aspirinu, aby mohl pokračovat v práci. Doporučená dávka byla jedna až dvě tablety denně, Sartre jich obvykle spolykal kolem dvaceti.

Takoví historicky významní tvůrci však nebrali drogy jen kvůli práci. Tvůrčí život jde často ruku v ruce s epikurejským cítěním. Pravděpodobně nejznámějším příkladem hédonistického chování je umělec Francis Bacon, který byl známý tím, že konzumoval nadměrné množství alkoholu a drog a z večírků obvykle odcházel jako poslední.

Tvůrci vyhledávají různorodá prostředí, která je inspirují

Umělce si pravděpodobně představujete jako obyvatele měst, kteří pracují ve zchátralých ateliérech v nějaké bohémské čtvrti a o přestávkách se scházejí v místní kavárně. Mnoho umělců a myslitelů však hledá inspiraci v ústraní a v přírodě.

Vezměme si například Carla Junga, který si postavil kamenný dům poblíž odlehlé vesnice u curyšského jezera. K jeho vybavení patřil krb, několik olejových lamp a nedaleko bylo jezero, z něhož si bral vodu. V tomto útočišti, daleko od ruchu městského života, si vyhradil čas na psaní a přemýšlení.

Podobně se Haruki Murakami rozhodl přestěhovat na venkov, aby zmírnil škodlivé účinky města na své zdraví. Klidné prostředí mu umožnilo dodržovat poměrně idylický denní režim: probudit se ve čtyři hodiny ráno, pět až šest hodin pracovat, odpoledne běhat nebo plavat, pak poslouchat hudbu a číst, než v devět večer usne.

Pro jiné tvůrce je městský život s občasným požitkářstvím nezbytný pro jejich kreativitu.

Například spisovatelka Patricia Highsmithová nejraději pracovala ve vlastní posteli, s cigaretami, kávou a koblihou na dosah ruky. Cílem bylo vyhnout se všemu, co připomíná disciplínu nebo konvenční práci tím, že se obklopila pocitem volného času. V pozdějším věku měla také poblíž polštáře láhev vodky, po probuzení si lokla a na láhvi si udělala značku, aby sledovala svou spotřebu.

Jiný milovník města, Erik Satie, se denně procházel městem v sametovém obleku a buřince. Dělal to tak pravidelně, že jeden jeho současník uvažoval, zda skladatelova hudební schopnost nacházet variace v opakování nemůže souviset s jeho rituálem každodenního procházení stejných městských tras.