Krizí v červené zóně

Stejně jako mnoho lidí po celém světě jste možná v létě 2014 sledovali zprávy o propukající epidemii eboly. Teprve nyní, když dáváme dohromady stovky rozhovorů s přeživšími, však můžeme skutečně pochopit, co se v západní Africe stalo. Některé otázky zůstávají nezodpovězené, ale díky genetickému výzkumu a vzorkům krve odebraným během epidemie se podařilo najít mnoho odpovědí. Vědci přesně určili, kde se nemoc objevila, kam se šířila a jak se měnila.

Toto je příběh lidí v první linii, obětí, které byly přineseny ve snaze dostat zoufale se zhoršující situaci pod kontrolu, a také příběh o tom, jak tento virus útočí na chování, jež definuje naši lidskost.

Krátké varování na úvod: následující úryvky obsahují popisy krve, smrti, potratu a interrupce.

V tomto shrnutí se dozvíte, kdo byl nepravděpodobnou první obětí západoafrické epidemie eboly, který experimentální lék zachránil životy zdravotníků v krizové oblasti a proč si epidemie v letech 1976 a 2014 vyžádaly v zásadě stejné řešení.

Dne 9. září 1976 dorazila těhotná žena jménem Sembo Ndobe do katolické nemocnice Yambuku v Zairu v Africe – v dnešní Demokratické republice Kongo. Jedna z řeholnic, sestra Beata, se jí ujala. Okamžitě si všimla znepokojivých příznaků: horečky, zanícených očí a krvácení z dásní. Domnívala se, že paní Ndobe trpí nějakou formou malárie nebo nemocí známou jako „černá voda“.

Při porodu udělala sestra Beata to, co vždycky – pracovala holýma rukama. Tentokrát však nešlo o běžný porod. Paní Ndobe silně krvácela z porodních cest a krvácení se ještě zhoršilo poté, co sestra Beata porodila její mrtvě narozené dítě. Paní Ndobe toho dne zemřela na masivní ztrátu krve a šok. Bohužel to nebylo nic neobvyklého – mnoho žen v Africe umírá na vykrvácení při porodu.

O pět dní později se však sestra Beata začala cítit nesmírně zle. Nejprve pociťovala únavu a horečku. Následovalo zvracení, průjem a prudké bolesti, které se přesunuly z břicha do páteře. Nakonec zvracela proudem a ve zvratcích se objevila krev. Brzy se jejich barva změnila z červené na černou. I stolice začala být černá. Krvácela a její vnitřní orgány se doslova rozpadaly.

Dne 19. září přišel k její posteli otec Sango Germain, přítel a kolega sestry Beaty, aby jí udělil poslední pomazání. V té době už měla sestra Beata na trupu vyrážku a její obličej byl strnulý, jako maska. Oči měla zarudlé a zanícené. Když se otec Germain modlil, sestra Beata se rozplakala – a on se rozplakal s ní. Požehnal jí znamením kříže na čelo a ruce a pak jí stejným hadříkem, kterým si předtím utřel vlastní slzy, setřel i slzy krvavé.

Sestra Beata brzy poté zemřela. Otec Germain zemřel o 13 dní později. Krátce nato byla katolická nemocnice Yambuku plná pacientů se stejnými příznaky, jaké měla sestra Beata. Sestry začaly z nemocnice odcházet, vyděšené touto „nečistou“ nemocí. Jedna z nich však dokázala přece jen zavolat o pomoc.

Dne 23. září 1976 dorazil Jean‑Jacques Muyembe‑Tamfun do katolické nemocnice Yambuku a zjistil, že místo je špinavé a téměř opuštěné. Postele byly prázdné, ale nasáklé tělesnými tekutinami. Na špinavé podlaze stála umyvadla plná rozkládajících se zbytků. Pohled to byl znepokojivý.

Virolog Muyembe si nebyl jistý, jaká nemoc oblast postihla. Myslel si, že by mohlo jít o břišní tyfus. Očekával, že vyšetří několik pacientů, ale žádný nebyl k dispozici.

Dalšího rána byl přiveden k mladé sestře, která právě zemřela. Stejně jako ostatní měla zarudlé oči, což vylučovalo žlutou zimnici. Muyembe potřeboval vzorky k vyšetření, a tak dostal povolení provést pitvu. Holýma rukama jí odebral kousek jater. Poté si u nedaleké pumpy umyl ruce.

Krátce nato se dozvěděl o další nemocné ženě, těhotné pacientce. Když jí odebíral krev, znepokojilo ho, jak blízko smrti vypadá. Po drobném vpichu jehlou začala krev z ranky nekontrolovatelně vytékat.

Muyembe co nejrychleji odletěl se vzorky do Kinshasy, nejbližšího města s laboratoří. Brzy zjistil, že nemoc není bakteriální, a mohl tedy vyloučit tyfus. Pak ho vyděsilo poznání, že se sám pravděpodobně nakazil – vždyť měl ruce potřísněné krví mrtvé ženy.

Zatímco čekal na svůj osud, poslal vzorky do Spojených států, do Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Atlantě ve státě Georgia. Výzkumníci v CDC nemoc zpočátku označili jako virus X, ale na konci října už měla oficiální název – ebola.

V roce 1976 se podařilo první epidemii eboly zastavit, ale to, co objevili, byla v podstatě tikající časovaná bomba, čekající na další výbuch. Trvalo to 37 let, než se ebola znovu objevila a rozpoutala zkázu.