Když ztrácíme půdu pod nohama

Pema Čhödrön je americká buddhistická učitelka a autorka, která se specializuje na učení o meditaci a buddhistické filozofii. Narodila se v roce 1936 v New Yorku a v roce 1974 se stala buddhistickou mniškou v klášteře Shambhala v Coloradu. V roce 1984 se stala ředitelkou kláštera Gampo Abbey v Kanadě, kde žije dodnes.

Pema Čhödrön je autorkou mnoha knih, včetně bestsellerů Když ztrácíme půdu pod nohama, Jak meditovat, Když není úniku, Začni tam kde jsi a dalších. Její knihy jsou přeloženy do mnoha jazyků a jsou oblíbené mezi lidmi, kteří hledají inspiraci a uklidnění v hektickém světě.

Pema Čhödrön je také aktivním členem buddhistické komunity a pravidelně vyučuje meditaci a buddhistickou filozofii po celém světě. Její učení se zaměřuje na to, jak najít klid a štěstí v každodenním životě a jak se vyrovnat s výzvami, které život přináší.

Naučte se, jak připravit limonádu, když vám život dá citrony

Když vás život srazí na kolena, může být těžké se zvednout. Každý, kdo někdy prošel rozchodem, čelil neustálému odmítání při hledání zaměstnání nebo sledoval, jak se jeho blízký trápí, pochopí, jak těžké může být vrátit se k pozitivním pocitům. Někteří z nás se svému boji nikdy nebudou moci vyhnou.

Můžeme se však naučit přistupovat k životu tak, abychom dokázali přijmout všechny překážky, které nás potkají. Tato strategie nám umožní zůstat silnými v dobách nepřízně osudu a zachovat klid v době nebezpečí. Tyto kapitoly vysvětlují, jak může každý z nás trénovat svou mysl a emoce, aby zůstal vyrovnaný a klidný, i když se mu začne hroutit svět.

Přijmout svůj strach je vstupenkou k většímu sebepoznání

Většina z nás se nerada bojí, což je přirozené. V určitých fázích života bychom však měli strach vítat.

Poznáním svých obav namísto vyhýbání se všemu, co nás děsí, můžeme získat zcela nové pohledy na svou osobnost, vztahy a minulost. Často je strach naší první reakcí, když se blížíme k pravdě o problému, kterému čelíme.

Pokud však chcete znát odpovědi, musíte svému strachu porozumět na hlubší úrovni tím, že mu věnujete čas a zamyslíte se nad ním. Obvykle, když se nám v životě něco hroutí, ať už jde o zdraví nebo manželství, máme tendenci soustředit veškerou energii na řešení situace, aniž bychom věnovali dostatek času poznávání situace samotné.

První věc, kterou musíme udělat, abychom to změnili, je uvědomit si, že naše životy jsou v neustálém pohybu; věci do sebe zapadají, rozpadají se a znovu se nečekaným způsobem spojují. Abychom tento proces ocenili a poučili se z něj, je třeba vytvořit si v životě prostor, aby se věci mohly dít – možná zjistíte, že pozitivní řešení se vynořují z těch nejpřekvapivějších míst.

Vezměte si příběh rodiny v těžkých časech, kterou držel pohromadě jeden syn, který svou prací finančně podporoval rodiče a sourozence. Když spadl z koně a těžce se zranil, rodina se zoufale bála o svou budoucnost – připadalo jim to jako konec světa.

Ale jen o dva týdny později přišla do jejich vesnice armáda, aby shromáždila všechny bojeschopné muže k boji ve válce. Vzhledem ke zranění směl syn zůstat doma. Následně si opět našel práci a dál se staral o rodinu. Nakonec byly všechny starosti rodiny zbytečné, protože proměnlivá povaha života jim přinesla zcela nové řešení.

Osamělost je ideální příležitostí k sebepozorování a sebelásce

Stejně jako strachu se i osamělosti snažíme vyhnout. A přesto nám samota poskytuje jedny z nejlepších příležitostí k odpočinku, zotavení a obnovení sil.

Každý den balancujeme mezi svým pracovním životem a společenskými závazky, snažíme se co nejvíce zdokonalovat a neustále usilujeme o dosažení větších a lepších věcí. Málokdo z nás si však uvědomuje, že k tomuto rychlému a stresujícímu životnímu stylu existuje alternativa.

Této alternativě se říká „střední cesta“, otevřený stav mysli, který nám umožňuje jednoduše pozorovat naše problémy takové, jaké jsou. K nalezení této střední cesty potřebujete samotu a musíte přijmout, že samota není negativní.

Takže až se ráno probudíte s pocitem osamělosti, nepanikařte. Místo abyste se trápili tím, co je s vámi špatně, uvolněte se do tohoto pocitu, aniž byste se za to, že ho prožíváte, odsuzovali.

Jakmile začnete používat střední cestu, abyste čelili okamžikům osamělosti, začnete je přijímat jako příležitost k sebepozorování; ve skutečnosti byste dokonce mohli čas o samotě proměnit v meditační sezení.

Je důležité si uvědomit, že meditace není vždy o tom, že se chcete zdokonalovat nebo trénovat svůj mozek. Místo toho je to čas, kdy se můžete zbavit ideálů, přesvědčení a norem a pozorovat se takoví, jací skutečně jste.

Nahlédněte do své vlastní mysli a dovolte si, aby vás při meditaci vaše myšlenky překvapily, pobavily nebo vyděsily. Když si zvyknete dělat to každý den, budete schopni rozvíjet maitri – láskyplnou vlídnost a bezpodmínečné přátelství se sebou samým.

Naděje má na náš život překvapivě škodlivý vliv

Co nás drží při životě, když jsou těžké časy? Mnozí z nás si myslí, že naděje je to, co nám pomáhá zvládat nepřízeň osudu, ale ve skutečnosti v nás naděje může vyvolat strach a obavy z budoucnosti nebo nás přivést ke zklamání.

Tibetština vystihuje vztah mezi nadějí a strachem obzvlášť přesně. V tibetštině se naděje vyjadřuje slovem „rewa“, zatímco strach se překládá jako „dopka“. Slovo „re-dok“ odkazuje na kombinaci naděje a strachu, na pocit, jehož dualita vystihuje naši věčnou nespokojenost se sebou samým.

Při re-dok se zmítáme mezi nadějí, že dosáhneme větších úspěchů, a strachem z toho, jak se na nás odrazí náš neúspěch.

Jen si vzpomeňte, kdy jste byli naposledy sami ze sebe zklamaní – možná byl odmítnut projekt, na který jste byli hrdí, nebo se rozpadl vztah, přestože jste si ho vážili. Strávili jste nějaký čas zkoumáním toho, odkud pramenily vaše pocity rozpaků, nespokojenosti nebo studu? Nebo jste si prostě jen přáli, abyste se mohli více podobat někomu jinému, někomu lepšímu?

Zpochybněním svých nadějí a obav se můžeme osvobodit od neustálé nespokojenosti a zklamání. Když vám například někdo řekne, že vypadáte staře, a vy se cítíte uraženi, zkuste se zeptat, proč je to pro vás tak důležité, proč doufáte, že vypadáte stále mladě. Zpochybnění vašich nadějí a obav tímto způsobem ukazuje, jak jsou do značné míry nedůležité.

Každý člověk má jedinečný soubor nadějí a odpovídajících obav, které vznikají v důsledku jeho prostředí a zkušeností z dětství a dospělosti. Existuje však jeden univerzální strach, který se odehrává v pozadí všech našich životů – strach z vlastní smrtelnosti.

Strach ze smrti nám brání přijmout smrt jako přirozenou součást života jako takového. Koneckonců v každodenním životě zažíváme různé podoby nebo zobrazení smrti: když končí den, když se s někým rozejdeme, když skončíme v práci nebo dokonce když vydechneme – život nám neustále předkládá nejrůznější konce.

Přijmeme-li tyto konce jako součást neustále se měnícího toku života, můžeme se smířit s tím, že nic není trvalé – ani naše existence. Smrti se tak nemusíme bát.

Oslava pomíjivosti, utrpení a neegoismu nás přibližuje smyslu života

Proč existujeme? S touto otázkou se lidé potýkají již po staletí. I když tyto kapitoly nemohou nabídnout definitivní odpověď, prozkoumáme tři pravdy existence, abychom prohloubili pochopení našeho času na této planetě. Těmito pravdami jsou pomíjivost, utrpení a neegoismus a jejich poznáním se mohou i životní výzvy zdát mnohem snesitelnější.

Za prvé, pomíjivost je podstatou života. Ačkoli se to může zdát děsivé, je v našem nejlepším zájmu oslavovat pomíjivost, a to můžeme udělat tak, že si ji uvědomíme v době nových začátků. Když se někdo narodí, když se zamilujete do někoho nového nebo dokonce když začínáte den plní energie, tím, že přijmete myšlenku, že tyto začátky přicházejí se svými jedinečnými konci, si budete více uvědomovat pomíjivost a způsob, jakým utváří náš život.

Utrpení je další nevyhnutelnou součástí našeho života. Jak se říká, není potěšení bez bolesti; stejně tak není inspirace bez ubohosti. Stejně jako pomíjivost je i utrpení něčím, co bychom měli oslavovat, protože nám připomíná, že nemůžeme vždy dostat to, co chceme, a pomáhá nám cítit se šťastnějšími z našeho současného stavu.

Chcete-li přijmout utrpení jako nezbytnou pravdu existence, věnujte čas pozorování toho, jak reagujete na bolestivé situace, ale neodsuzujte svou emocionální reakci.

Řekněme, že sedíte v čekárně před operací, po které vás budou následující týdny trápit bolesti, a jediné, na co myslíte, je útěk – to je v pořádku. Nebo se možná cítíte plní hněvu a studu, protože vás kamarád ztrapnil. To je také v pořádku. Pozorujte své pocity a zjistěte, co se můžete naučit. Časem se vaše schopnost čelit bolesti zlepší.

A konečně, přijetím neegoismu se můžeme naučit cítit se v pohodě se svou minulostí a budoucností, a tak se naučit žít v přítomném okamžiku. Ačkoli si nedostatek ega často vykládáme jako nedostatek sebedůvěry, ve skutečnosti je to známka hlubšího štěstí; tím, že budete ke každému okamžiku přistupovat se zvědavostí, se vymaníte ze sebestředného myšlení. Místo toho, abychom zůstávali fixováni na svůj životní příběh, nám absence ega pomáhá ocenit, co se kolem nás v přítomnosti děje.

Soucit s druhými nám umožňuje milovat hlouběji sebe sama

Trávit čas prací na sobě může být zpočátku trochu zvláštní, možná dokonce trochu egocentrické. Ale nakonec vám to může pomoci stát se soucitnějším člověkem.

Soucit nezahrnuje jen spojení s těmi, kteří měli méně štěstí než my, ale také se všemi kolem nás a sebou samým. Cvičení soucitu s druhými vás může zároveň přimět k tomu, abyste lépe přijímali sami sebe.

To zjistil zenový učitel Roshi Bernard Glassman, když vedl svůj projekt pro bezdomovce v newyorském Yonkers. Jak vysvětlil autorovi, Glassman zjistil, že budování vztahů s těmi, které společnost zavrhla, je do značné míry stejné jako navázání kontaktu s těmi částmi sebe sama, které tak dlouho odmítal.

Sílu soucitu můžete odblokovat soustředěním se na sebe sama, jak bylo vysvětleno v předchozí části. To nám pomůže spojit se s bódhičittou, utrpením všech bytostí. Praktikování bódhičitty zahrnuje trénink vlastní mysli ve prospěch ostatních živých bytostí.

Řekněme, že jste například svědky toho, jak muž bije svého vyděšeného psa. Ať se nám to líbí, nebo ne, mnozí z nás se možná odvrátí, protože nesnesou bolest, kterou by náš soucit s utrpením psa způsobil. Náš soucit však není něco, před čím bychom měli utíkat – ve skutečnosti může změnit život.

Ale jak?

Praktikováním tonglenu, při kterém proměňujeme bolest v radost prostřednictvím meditace zaměřené na naše vlastní dýchání. Začněte tím, že budete myslet na někoho, kdo trpí. Udržujte ho v myšlenkách, zatímco vdechujete jeho bolest. Pak při výdechu vydechněte radost, kterou byste chtěli, aby cítil.

Mnozí lidé trpící AIDS praktikují tonglen, vdechují za všechny, kteří touto nemocí také trpí, a vydechují zdraví, laskavost a soucit. To jim dává pocit společenství, spojení a smyslu.

Meditace, dýchání a nový pohled na svět nás mohou přenést přes těžké časy

Lekce, které jsme se v těchto kapitolách naučili, lze snadno aplikovat na každodenní život. A přesto, když nás opustí partner nebo nás začne okřikovat šéf, je těžší tyto techniky uvést do praxe. Abyste se udrželi na správné cestě, můžete použít tři starodávné strategie.

První z nich se nazývá už žádný boj. Jedná se o praxi, při níž se pomocí meditace znovu soustředíte ve chvílích, kdy se cítíte bezmocní. Místo abyste se svými myšlenkami bojovali, přijměte je a zkoumejte je, abyste se dozvěděli více. Co vás nejvíce děsí? Co vám připadá odpudivé? Pozorujte sami sebe, abyste našli odpovědi na tyto těžké otázky.

Druhou strategií je využití jedu jako léku – jinými slovy, využití období utrpení jako budíčku. Třemi jedy jsou vášeň (nebo závislost), nevědomost a agrese. Pokud cítíte, že se ve vás některý z těchto tří jedů vzmáhá, nepotlačujte ho ani nepopírejte; místo toho použijte techniku tonglenu. Vdechněte nutkání, které prožíváte, i když se kvůli němu cítíte trapně nebo zahanbeně. Pak ho opět vydechněte s pocitem, že pro sebe vytváříte prostor a svobodu.

Poslední strategií je projevení probuzené energie neboli praxe uznání, že vše je živé a dokonalé takové, jaké to je. Tím, že budeme takto svědky svého světa, se přestaneme snažit vypadat lépe nebo se skrývat před problémy, které nemůžeme ignorovat. Místo hledání něčeho čistšího se učíme pracovat s tím, co máme. Berte přítomný okamžik takový, jaký je, a stane se vaším učitelem.