Když tělo řekne ne

Co byste udělali, kdyby vám zavolala kamarádka a řekla, že má nesnesitelné bolesti, kvůli nimž nemůže chodit? Řekli byste jí, že je slabá a má to prostě „přehodit přes hlavu“? Nebo byste trvali na tom, aby jela do nemocnice – a možná byste ji tam sami odvezli? Pravděpodobně byste zvolili druhou možnost.

Ale co kdyby se situace obrátila a vy byste zažívali stejnou, prudkou bolest? Mnozí z nás se rádi tváří jako silní, dokonce nezničitelní. Přesvědčujeme sami sebe, že zvládneme jakoukoli fyzickou i emoční bolest – ať už jejím potlačováním, ignorováním, nebo tím, že se staráme o problémy druhých. Takový přístup ale nefunguje. Ohrožuje naše zdraví a zároveň zakrývá naše vnitřní zranitelnosti.

Tím, že své potíže popíráme, vyhýbáme se jejich řešení. Naše tělo nám opakovaně říká „ne“, ale my odmítáme naslouchat – až do chvíle, kdy je pozdě. Je čas postavit se základním příčinám našich nemocí a znovu převzít kontrolu nad vlastním zdravím.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak může trauma zkreslit vaše tělesné vjemy, proč jsou lidé s ALS tak výjimečně laskaví a proč je někdy zdravé myslet „negativně“.

Jedním z nejrozšířenějších zdravotních problémů na světě jsou srdeční choroby. Co si myslíte, že je způsobuje? Pravděpodobně vás napadne kombinace vysokého krevního tlaku, vysokého cholesterolu a kouření. A je pravda, že tyto faktory k srdečním onemocněním přispívají. Největším rizikovým faktorem ze všech – významnějším než kterýkoli z nich zvlášť – je však pracovní stres.

Navíc právě stres spojený s prací významně přispívá ke zvýšenému krevnímu tlaku i cholesterolu.

Po dlouhá léta v medicíně převládala teorie takzvaného dualismu těla a duše. Podle ní vnitřní fungování mysli nemá nic společného se zbytkem těla. Tento přístup nutí lékaře studovat obě oblasti odděleně a předpokládat, že naše těla fungují izolovaně od svého prostředí. Zcela však pomíjí hluboké a dobře doložené propojení těla a psychiky.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Psychoneuroimunologie zkoumá propojení mezi fyzickým a duševním zdravím.

Navzdory dlouhé tradici dualismu existuje řada přesvědčivých důkazů, že skutečnost je jiná. A právě zde vstupuje do hry nový lékařský obor – psychoneuroimunologie, který zkoumá, jak emoce ovlivňují fyziologii.

Nesčetné studie ukazují, jak naše každodenní zkušenosti a stresy působí na imunitní systém. Jedna z nich například zjistila, že imunitní systém studentů medicíny byl výrazně oslaben během období před závěrečnými zkouškami. Nejosamělejší z těchto studentů přitom zaznamenali největší pokles imunitní obrany.

Jak je to možné? Všechno začíná emočními podněty. Emoce jsou elektrické, chemické a hormonální výboje nervového systému. Tyto výboje ovlivňují – a samy jsou ovlivňovány – fungováním našich hlavních orgánů a imunitních obranných mechanismů.

Zejména stres má tendenci imunitní systém oslabovat. To má vážné důsledky a může to přispívat i ke vzniku chronických onemocnění.

Dobře to ilustruje příběh jedné z autorových pacientek, Marie. Marie trpí sklerodermií, autoimunitním onemocněním, které způsobuje tuhnutí kůže, jícnu, srdce, plic a dalších tkání. Jednoho dne se při konzultaci s autorem svěřila se svým životním příběhem extrémní emoční represe. Jako dítě byla zneužívána a neustále musela chránit své sestry před pěstouny. V mládí i dospělosti téměř nikdy nebrala ohled na vlastní pocity, nutkavě přebírala odpovědnost za druhé – i když se její sklerodermie zhoršovala.

Opakovaná emoční represe mohla oslabit její imunitní obranu natolik, že se stala vysoce zranitelnou vůči devastujícím účinkům sklerodermie.

Na chvíli se zamyslete nad tím, co vás nejvíce stresuje. Stresory, které vás napadnou, se pravděpodobně budou výrazně lišit od těch, které trápí jiné lidi. Důvodem je, že zásadní součástí prožívání stresu je individuální zpracovatelský systém, který každý podnět vykládá.

Všichni máme stejný základní biologický aparát – mozek a nervový systém. To, co považujeme za stresor, se však výrazně liší podle toho, jaký význam mu konkrétní člověk přisoudí. Ztráta zaměstnání bude například mnohem stresující pro člověka, který žije od výplaty k výplatě, než pro vysoce postaveného manažera s velkou finanční rezervou.

V konečném důsledku všechny formy stresu vycházejí ze stejného pocitu: že je ohroženo něco, co považujete za nezbytné pro své přežití.

To je klíčové sdělení této kapitoly: Stres je reakcí na vnímanou hrozbu a zasahuje každý tělesný systém.

Dopady stresu se projevují v mnoha částech těla. Nejvíce však ovlivňuje tři systémy: hormonální, imunitní a trávicí.

Jakmile zaznamenáte hrozbu, hypotalamus – oblast v mozku – uvolní hormon zvaný CRH. Ten putuje k hypofýze na spodině lebky, která následně uvolní další hormon, ACTH. Krev dopraví ACTH k nadledvinám uloženým v tukové tkáni nad ledvinami. Nadledviny pak vylučují kortizol, který působí téměř na každou tkáň a orgán v těle.

Kortizol potlačuje imunitní systém, odvádí krev od vnitřních orgánů ke svalům a zrychluje srdeční tep. Jeho cílem je soustředit vás na hrozbu, abyste na ni dokázali lépe reagovat. V akutních, krátkodobých situacích nám kortizol pomáhá přežít.

Když se však stres stane chronickým a trvá dlouhou dobu, trvale zvýšené hladiny kortizolu začnou tkáně poškozovat, zvyšují krevní tlak a zatěžují srdce.

Jedna studie zkoumala účinky chronického stresu na aktivitu imunitních buněk zvaných přirození zabíječi (NK buňky). Tyto buňky dokážou ničit maligní, například nádorové buňky. Ukázalo se, že u chronicky stresovaných pečujících o osoby s Alzheimerovou chorobou byla funkce NK buněk výrazně potlačena. Jakékoli rány se jim navíc hojily v průměru o devět dní déle než lidem v kontrolní skupině. Pečující také hůře reagovali na očkování proti chřipce.

Takto může stres začít pomalu podkopávat tělesnou obranyschopnost.