Jak si lidé hrají

Eric Berne byl americký psychiatr a psychoterapeut, který se narodil v roce 1910 v Montrealu a zemřel v roce 1970 v Carmel-by-the-Sea v Kalifornii.

Je známý především díky své teorii transakční analýzy, kterou popsal v knize "Games People Play: The Psychology of Human Relationships" (Jak si lidé hrají). Tato kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků.

Berne také napsal další knihy, včetně "What Do You Say After You Say Hello?" (Co řeknete až pozdravíte) a "Sex in Human Loving" (Sex v lidském milování).

Berne se stal zakladatelem a prezidentem International Transactional Analysis Association a jeho práce ovlivnila mnoho oblastí, včetně psychoterapie, managementu a vzdělávání.

Psychologie mezilidských vztahů

Přečtěte si vše o dramatech, ve kterých se lidé vyžívají.

Jste účastníky těchto dramat? I když si to možná neuvědomujete, odpověď na tuto otázku je téměř jistě ano.

Po přečtení této knihy byste však měli být schopni porozumět sami sobě i ostatním o něco lépe. Autor čerpá ze svých nepřeberných znalostí lidské duše a mezilidských vztahů a poskytuje čtenáři své široké znalosti o tom, jak rozpoznat dramata, která se neustále objevují, a to v nejrůznějších formách a s nejrůznějšími lidmi.

Každý člověk má tři základní stavy ega: Rodič, Dospělý a Dítě

Možná jste si všimli, že navzdory všeobecnému chaosu v lidském chování v něm lze nalézt určité vzorce.

Autor si toho také všiml.

Při pozorování tisíců lidí vyslovil domněnku, že při vzájemných interakcích lidé jednají z pozice jednoho ze tří stavů ega: Rodič, Dítě nebo Dospělý. Tyto stavy ega zahrnují soubory pocitů, myšlenek a chování a vyvíjejí se v průběhu celého života. To, z jakého stavu ega v daném okamžiku jednáte, závisí na vaší minulosti i na přítomném okamžiku.

Například během dospívání každé dítě napodobuje své vychovatele. Odtud pochází stav ega Rodič. Řekněme, že se na vás maminka rozzlobila, když jste udělali něco špatného, a svůj hněv projevila křikem. Jako dospělí můžete nevědomky převzít tento druh chování a zvýšit hlas pokaždé, když se vaše dítě chová nevhodně. Stav ega Rodič samozřejmě nemusí být jen negativní. Jde jen o nevědomé napodobování vašeho rodiče nebo rodičů.

Pak je tu stav ega Dospělý, tedy zdroj našeho racionálního myšlení. Vyvíjí se, když se naučíte reflektovat své zkušenosti z dětství, a umožňuje vám rozhodovat se na základě toho, co se děje přímo tady a teď. Je to stav, který zpracovává informace a řeší problémy asertivním a logickým způsobem. Objevuje se například, když někoho požádáte, aby přestal chroupat popcorn v kině, nebo když analyzujete porouchaný motor, abyste zjistili, co je třeba opravit.

A konečně tu máme stav Dětského ega. Jde o spontánní způsob bytí, se kterým se rodíme. Je to původ našich emocí, tvořivosti a intimity. Časem však může být Dítě pohřbeno pod egem Rodiče a Dospělého. Je však možné se od těchto vlivů osvobodit a vrátit se ke spontánnosti přirozeného Dítěte.

Za pomoci dětského ega například často jednáme při sexu. Činnosti, kterou nás neučí ani rodiče ani jsme se jí nikde sami nenaučili. Jde o spontánní a kreativní činnost.

Dramata jsou předvídatelné interakce mezi stavy ega

Lidé tedy mají určité stavy ega. To je hezké, ale co teď? Pochopení stavů ega je základním kamenem pro pochopení mnoha druhů dramat, ve kterých se lidé vyžívají.

Kdykoli s někým komunikujete, vystupujete v komunikaci převlečeni za určitý stav ega. Například můžete jednat ze svého stavu Rodiče a váš partner na vás může reagovat prostřednictvím svého stavu Dítěte. Nebo můžete oba komunikovat ze stavu ega Dospělý.

Někdy je to zřejmé, například když káráte partnera za to, že neumyl nádobí (Rodič-Dítě), nebo když s přítelem plánujete výlet (Dospělý-Dospělý). V obou případech je stav ega a účel jasný. Někdy se však zdá, že přicházíte z jednoho stavu ega, zatímco ve skutečnosti jednáte z jiného. A to, co se navenek zdá být účelem, jím vůbec není.

Když se tak stane, jedná se o drama, příp. o hru

Vezměme si muže, který flirtuje se ženou. Na konci večera řekne, že by jí rád ukázal svou sbírku desek. Ona mu odpoví, že desky miluje. I když to zní jako nevinný rozhovor dvou Dospělých, ve skutečnosti jde o dvě Děti, které si užívají spontánnost flirtu. A samozřejmě cíl prohlížení sbírky desek zakrývá skutečný cíl - sexuální styk.

V tomto případě jde samozřejmě o hru a ne o drama, ale to je spíše vájimka potvrzující pravidlo a muž i žena vědí, jakou hru hrají. Ale není to tak vždy. Mnoho dramat se odehrává nevědomě, přičemž ani jeden z aktérů neví, co se děje ani proč k tomu došlo.

Proto se od dramat, které lidi přivádí k šílenství, můžete osvobodit jen tehdy, pokud porozumíte tomu, která dramata brzdí v růstu a klidném životě právě vás.

Některá z dramat nás provázejí po celý život

Když slyšíte slovo "drama", pravděpodobně si představíte něco krátkého, například divadelní hru nebo film. Dramata však mohou trvat mnohem déle a mohou být i smrtelně vážná.

Vezměte si drama Alkoholik. Pokud se podíváte pozorněji, alkoholikovo chování je ve skutečnosti komplexní drama se skrytými motivy a specifickými cíli.

Když alkoholik žádá o pomoc, vypadá to, že jedná jako racionální Dospělý. Nejčastěji však vyzývá ostatní aktéry tohoto dramatu - například své děti nebo partnera - aby se pokusili zastavit jeho pití. Jedná se o vzpurné Dítě. A zatímco ostatní herci vypadají jako Dospělí, kteří s alkoholikem rozumně diskutují, ve skutečnosti hrají roli Rodiče, který Dítěti vynadá, když udělá chybu.

Alkoholik pak dostává to, co celou dobu chtěl. Hněv ostatních lidí, který mu umožňuje přiživovat sebelítost a sebenenávist, což vede k dalšímu pití.

Další hra, kterou můžete hrát celý život, je "Teď tě mám, ty hajzle".

Hlavní postava této hry má obvykle za sebou minulost plnou nevyjádřeného hněvu, který čeká na to, až se uvolní. Aby naplnil svou potřebu zuřit, vyhledává všechny možné drobné druhy nespravedlnosti a využívá jich.

Například když mu třeba instalatér omylem naúčtuje vyšší částku, opravdu se rozzuří, ale ve skrytu duše bude mít radost. Tady má příležitost uvolnit svůj hněv a s radostí bude na nebohého instalatéra hodiny a hodiny křičet o skandálním omylu.

Instalatér se dost možná zasekne ve svém vlastním dramatu a bude se chovat jako zlobivé Dítě, které za své prohřešky vždy zaplatí. Tím udržuje svůj vlastní narativ oběti a dál si drží svůj "důvod" životního neštěstí pevně v rukou.

Manželé si často vyměňují role

Manželství jsou notoricky známa tím, že pokřivují a narušují i ty nejpevnější vztahy, zejména jakmile skončí fáze líbánek. Partneři musí dělat stále více kompromisů a zároveň se snaží najít způsob, jak naplnit své, často protichůdné, potřeby.

Není divu, že naplno propadnou pokušení zahrát si nějaké to drama.

Jedno z dramat, které manželé často hrají, se nazývá "Soudní síň". V tomto případě chodí manželé k terapeutovi, aby pracovali na svém vztahu. Nebo si to alespoň myslí.

Navenek to vypadá, že manželé i terapeut jsou ve stavu ega Dospělý a že společně hledají způsob, jak vyřešit problémy páru. Ve skutečnosti se však jeden z manželů chová jako Dítě a stěžuje si terapeutovi na svého partnera. Pokud je terapeut nezkušený, pak často přebírá roli Rodiče a hodnotí partnerovo chování jako nepřijatelné.

To umožňuje terapeutovi zaujmout pozici morální nadřazenosti a manžel ve stavu Dítěte získá Rodiče na svou stranu, a ten jeho stížnosti potvrdí.

Další hra, kterou manželské páry často hrají, se nazývá "Frigidní manželka".

V této hře žena svého manžela sexuálně provokuje, ale odmítá všechny jeho návrhy. Může například chodit polonahá, ale když on udělá nějaký krok, obviní ho, že je posedlý sexem.

Jaké stavy jsou zde tedy ve hře? Za prvé, žena se sexuálně nabízí, ale ne jako Dospělá. Místo toho se chová jako Rodič a nonverbálně naznačuje: "Můžeš mě políbit, pokud chceš." Manžel pak nadšeně reaguje jako Dítě: "Ano, prosím!", jen proto, aby mu manželka vzápětí zarazila jeho chování jako Rodič: "To je to jediné, co tě zajímá, že?"

Výsledkem tohoto dramatu je manželka, která si upevňuje falešný předsudek vůči mužům, že jsou všichni posedlí sexem, a manžel, který se svou ženou nemá nikdy žádný sex. Hra má však ještě jeden ponurý podtón. Muži v takových vztazích často o sexuální intimitu ani příliš nestojí, proto si už na začátku vztahu vyberou někoho, s kým si budou moci hrát na frigidní manželku.

Společenská setkání jsou často líhní pro různá dramata a hry

Některé společenské hry, jako jsou šarády nebo slovní hříčky, jsou naprosto neškodné. Jiné jsou však rafinovanější a záludnější.

Vezměte si například drama "Schlemiel" (dá se přeložit jako hlupák). Drama o tom, jak někoho donutit, aby vám odpustil. Hlavní hrdina tohoto dramatu jakoby "náhodou" rozbíjí věci, když je pozván k někomu domů. Způsobí vylití vína na koberec nebo ucpání záchodu.

Navenek to vypadá tak, že se Šlemík za svůj nepořádek omluví jako Dospělý a hostitel omluvu s grácií přijme. Ve skutečnosti se však Schlemiel snaží hostitele skrytě ovládat a nutí ho, aby byl vzorem sebeovládání a odpuštění jako Rodič. Schlemiel se pak může dál chovat jako nezodpovědné Dítě, protože ví, že hostitel bude muset odpuštění vyslovit, ať se děje, co se děje.

Dalším typickým dramatem večírků je "Proč ne - Ano, ale".

Hlavní postava dramatu začíná tím, že se skupině svěří s nějakým problémem. Například má tato osoba problém s tím, jaké auto si koupit. Skupina pak nabízí různé návrhy: tento model je dobrý na dlouhé vzdálenosti, nové auto stojí za vyšší cenu atd. Návrhy jsou však ve skutečnosti zcela irelevantní, protože hlavní aktér dramatu vždy přijde s nějakým důvodem, proč všechna řešení zavrhnout.

Na první pohled to vypadá, že hlavní postava a skupina mluví jako Dospělí a snaží se najít racionální řešení skutečného problému. Ve skutečnosti se však ti, kdo návrhy předkládají, ujímají role Rodiče, který se snaží pomoci Dítěti, jež opakovaně odpovídá: "Ať děláš, co děláš, mně stejně nepomůžeš." To umožňuje hlavnímu aktérovi udržet si pocit, že je Dítětem, které stojí před neřešitelným problémem.

Dramata, hry a sexuální vztahy

Ložnice je skvělým místem pro zábavu a hry. Je však také zdrojem mnoha složitých psychologických dramat, která se vůbec netýkají sexu nebo zábavy.

Zvráceným příkladem je hra "Rapo", kde se sex stává prostředkem k vykonání pomsty.

V dramatu "Rapo" hlavní postava podnítí druhého k sexu a poté ho obviní z napadení. Konfrontace se zdánlivě odehrává mezi Dospělými. Hlavní postava (domnělá oběť) poté požaduje odškodnění za útok a druhý (domnělý násilník) se jí vehementně omlouvá, že zašel příliš daleko. Ve skutečnosti se však interakce odehrává mezi Dětmi. "Násilník" se tajně raduje ze zkušenosti, že je sexuálně neodolatelný, zatímco hlavní strůjce plánu si jen utvrzuje již existující předsudky o bestiální povaze sexu.

V zásadě je však toto drama o přenosu viny a obrácení rolí (lovec vs. kořist se mění na oběť vs. násilník). Tím, že se zodpovědnost za sexuální akt přenáší z "oběti" na "násilníka", se hlavní postava dostane k sexu, aniž by cítila vinu za to, že se sexu účastnila.

Dalším sexuálním dramatem je "Vřava".

V dramatu "Vřava" se aktéři snaží rozptýlit nepříjemné sexuální napětí tím, že se pohádají. Například otec a jeho dospívající dcera mohou mít nechtěné sexuální touhy. Zejména v domě s častými dramaty "Frigidní manželka". Aby se vyhnul sexuální přitažlivosti, vyvolá jeden z aktérů spor, která rychle přeroste v hádku. Brzy toho má jeden z nich dost, opustí místnost a práskne za sebou dveřmi. To je kýžený výsledek dramatu. Tím, že aktéři skončí v různých pokojích, zdůrazní skutečnost, že spí odděleně, a ne spolu.

Ze všech nejraději hrají dramata lidé se sklony k porušování pravidel

Vzpomeňte si na všechny slavné hollywoodské filmy o podvodnících, zlodějích a drogových dealerech. Je zřejmé, že nás zločinci fascinují. Přemýšleli jste ale někdy o tom, co vede lidi k tomu, aby vedli tak nebezpečný životní styl?

Jednou z motivací je touha zahrát si drama "Poldové a zloději".

V dramatu "Poldové a zloději" to vypadá, že se zločinec chová jako Dospělý a snaží se najít způsob, jak si zkrátit cestu k vysněné odměně. Ve skutečnosti však touha po okázalém životním stylu skrývá skutečný motiv, a to nechat se chytit.

I zločinci hrající v dramatu "Poldové a zloději" se ve skutečnosti chtějí nechat chytit, protože je dopadení jen utvrdí v tom, že jsou ztroskotanci, což odpovídá tomu, jak sami sebe vidí. Proto mnoho zločinců "náhodně" zanechává stopy nebo se po zločinu chová arogantně, aby je policie dostihla.

Jakmile je zločinec odsouzen a dostane se do vězení, je čas na další drama, "Chci ven".

Toto drama zahrnuje vězně, kteří předstírají, že chtějí z vězení utéct, zatímco ve skutečnosti chtějí jen prodloužit svůj pobyt za mřížemi. Vědí, že šance na útěk jsou téměř nulové, a že pokud budou chyceni, jejich trest se prodlouží.

Přesto podstupují toto, na první pohled směšné riziko. To, co vypadá jako Dospělý toužící po svobodě, je ve skutečnosti Dítě, které se nechce vrátit do nepředvídatelného vnějšího světa. Vězeň se tedy pokusí o útěk, je chycen a ve skrytu duše je rád, že může zůstat v bezpečí vězení.

Místnosti psychoterapeutů jsou dramaty nabité k prasknutí

Po tom, co jste se dočetli, si možná říkáte, že by každý potřeboval pořádnou dávku psychoterapie. Bohužel i v oblasti psychoterapie se vyskytují podivná dramata.

Vezměte si třeba drama "Nezaměstnaný", při níž se psychoterapeut a klient společně snaží, aby vše zůstalo při starém.

Klient začíná tím, že přednese terapeutovi nějaký problém, například že je nezaměstnaný. Diskutují tedy o problému, zdánlivě jako dva dospělí lidé, kteří hledají racionální řešení, ale ve skutečnosti ani jeden z nich nechce nic měnit.

Proč?

Protože oba mají větší prospěch z toho, že věci zůstanou tak, jak jsou. Terapeut si udrží klienta a bude se dál chovat jako starostlivý Rodič a klient si udrží svou roli neschopného Dítěte a nemusí dělat žádné děsivé změny, jako je například vydat se do nejistého světa zaměstnání.

Někteří terapeuti také hrají drama "Snažím se vám jen pomoci".

V tomto dramatu jde především o terapeutovo ego. Klient přijde s problémem a terapeut mu nabídne řešení. Zdánlivě se jedná o Dítě, které žádá Rodiče o pomoc. V dramatu "Snažím se vám jen pomoci" však terapeut navrhuje řešení, o kterém ví, že nebude fungovat. Když se klient vrátí a oznámí, že řešení nefungovalo, terapeut v skrytu duše odsoudí pacientovu neschopnost. To terapeutovi umožňuje posílit svůj obraz sebe sama. Připadá si jako kompetentní Rodič žijící ve světě nekompetentních Dětí.

Zjistili jsme, jak velkou část našeho chování ovlivňují a pokřivují dramata, ve kterých denně účinkujeme. Co se tedy stane, když se nám je podaří přestat hrát?

Život bez dramat je příležitostí k navázání bližších vztahů

Naše pouť křivolakými cestami lidské psychiky nám ukázala jednu věc. Společně prožívaná dramata nám mohou znepříjemnit život. Proč jsou tu tedy dramata stále s námi, když se rozhodneme, že v nich nechceme účinkovat?

Především proto, že se vše odehrává na nevědomé úrovni. Konkrétní drama roste spolu s námi a spolu s naším vývojem dochází i ke změnám ve scénáři toho či onoho konkrétního dramatu. Většina z dramat byla vynalezena dávno před naším narozením, a jak vyrůstáme, učíme se je hrát, aniž bychom si to uvědomovali. Každá kultura, a dokonce i každá rodina má svá vlastní dramata, což vysvětluje ohromující škálu bizarních tahů, které mají účinkující k dispozici.

Za druhé mají dramata důležitou funkci. Umožňují lidem komunikovat, aniž by se dostali do intimní blízkosti. Většině lidí je nepříjemné odhalovat druhým lidem své pravé já. Když přijde na řadu drama mohou aktéři vklouznout do svých pohodlných rutin a schovávat se za různé masky a role, místo toho, aby se k sobě skutečně přiblížili. To jim umožňuje být společenskými, aniž by byli zranitelní.

Zranitelnost a intimita jsou však pro skutečné lidské spojení nezbytné. A i když je to těžké, pokud se chceme skutečně propojit, musíme se svých dramat vzdát.

Jak?

Nejprve se musíme dozvědět o mnoha různých dramatech, v kterých lidé účinkují. Jde o to uvědomit si stavy svého ega a věnovat velkou pozornost svým interakcím s druhými lidmi. Poté musíme tyto hry narušit tím, že odhodíme své masky a dovolíme si být zranitelní a budeme se snažit nahlédnout pod masky druhých.

Nenechte se zmást, nebude to snadné. Ale je nějaká jiná alternativa?