Hra vesmíru: Alan Watts o egu, jednotě a smyslu života

Často mluvíme o tom, kolik rozptýlení nás dnes obklopuje a jak nám brání žít v přítomném okamžiku a skutečně se spojit s lidmi kolem nás. Už v šedesátých letech, kdy neexistovaly vyskakovací reklamy ani upozornění ze sociálních sítí, si Alan Watts uvědomoval, že lidé kolem něj se nedokážou navzájem setkávat jako lidské bytosti ani se vyrovnat s velkými otázkami života.

Hledání svého místa ve vesmíru a duchovního naplnění však není nic nového. Slova moudrosti, která Alan Watts nabízí, jsou aktuální dodnes – možná dokonce víc než kdy dřív. Jeho poselství je poselstvím propojenosti – nejen s našimi bližními, ale se vším stvořením. Koneckonců, stejné síly, které stvořily nás, stvořily i trávu, stromy, ptáky, zvířata a další bytosti. Všichni jsme tedy spojeni na zcela základní úrovni – a čím dřív to přijmeme, tím lépe se nám povede.

Watts byl ve své době napřed, ale právě teď je ideální chvíle ponořit se do jeho osvěžující filozofie a začít žít naplněnější život. V tomto shrnutí objevíte pohled do starobylé moudrosti védánty, zjistíte, co nám jazyk prozrazuje o lidském vnímání, a proč by nevyhnutelnost smrti neměla být důvodem k obavám.

Jak se společnost posouvá z jedné generace na druhou, máme tendenci postupně se zbavovat různých tabu. V mnoha kulturách bylo dlouho hlavním tabu téma sexuality. V Japonsku se rodiny styděly otevřeně mluvit o sexuálních otázkách. Místo toho se mladým novomanželům tradičně dávaly na svatební cestu takzvané „polštářové knihy“, které obsahovaly popisy sexuálních poloh a poskytovaly páru všechny praktické informace o milování.

V dnešní západní kultuře už sex téměř není tabu. Vidíme ho na billboardech prodávajících nejrůznější produkty a zmiňuje se v drtivé většině populárních písní. Přesto jedno zásadní tabu přetrvává: otevřená debata o tom, co vlastně znamená být člověkem.

Způsob, jakým se jako lidské bytosti chápeme a definujeme, bývá často chybný. Máme sklon myslet si, že každý člověk je jedinečný organismus, který žije život zcela oddělený od ostatních lidí i od svého prostředí. Toto nedorozumění ohledně našeho místa ve světě se odráží i v jazyce: obraty jako „přišli jsme na svět“ nebo že někdo „musí čelit realitě“ naznačují, že se vnímáme jako bytosti patřící do nějakého jiného, odděleného světa či jiné reality.

To je však iluze a sebeklam. Pravda je, že jsme se zrodili ze světa, nikoli do něj. Stejně jako oceán vytváří vlny, planeta Země vytváří lidi. Každá vlna je jen pohyb na hladině oceánu – není od něj oddělená ani nevzniká jiným způsobem než ostatní vlny. Totéž platí pro každého člověka na této planetě.

Přesto si stále rádi myslíme, že jsme zcela samostatní, nezávislí jedinci. V další části se podíváme blíž na to, jakým způsobem sami sebe klameme.

Když přemýšlíte o velkých myslitelích, kteří se snažili proniknout k podstatě lidské identity, možná vás napadne Freud nebo Jung a jejich průkopnický výzkum nevědomí. I tito psychologové však – stejně jako většina lidí v dějinách – přehlíželi jednu základní pravdu o lidské identitě.

Tato pravda je tak prostá, že je obtížné ji vyjádřit slovy. Němci pro takové samozřejmé, ale vytěsňované pravdy používají slovo Hintergedanken: něco, co každý intuitivně ví a v hloubi duše uznává, ale raději o tom nepřemýšlí.

Populární kultura přitom posílila egocentrickou představu drsného individualisty jako osamělého bodu ve vesmíru. Tato představa je dnes tak zakořeněná, že se může zdát téměř nemožné přijmout pravdu, která zní: jedinec není jen kapka vody v oceánu. Jsme součástí celého vesmíru energie, který je zdrojem všeho – lidí, hmoty, polí i samotného kosmu.

Naše skutečná identita – to, o čem mluvíme, když říkáme „já“ – je prastará a nekonečná. Jsme energetické vibrace, které proudí dovnitř a ven a neustále na sebe berou různé podoby. To není pojem, který by racionální či intelektuální mysl snadno přijala, a právě proto zůstává většinou neuznaný.

Snažit se intelektuálně pochopit, co „já“ znamená, je podobné, jako pokoušet se podívat si do vlastních očí bez zrcadla – je to nemožné. A i když se díváte do zrcadla, je to, jako byste se snažili určit, jakou barvu má samotné zrcadlo. Můžete v něm vidět zelené listy nebo modrou oblohu, ale to vám nic neřekne o zrcadle jako takovém.

Jak však uvidíme v další části, existuje užitečný nástroj, který nám může lidskou identitu alespoň částečně přiblížit: je jím pojem Boha.