Farmagedon

Isabel Oakeshott je britská novinářka a spisovatelka, která se specializuje na politiku a aktuální události. Je autorkou knihy "The Bad Boys of Brexit", která se zaměřuje na kontroverzní kampaň pro brexit a její hlavní aktéry.
Philip Lymbery je britský aktivista a spisovatel, který se věnuje ochraně zvířat a životního prostředí. Je ředitelem organizace Compassion in World Farming a autor knihy Farmagedon, která odhaluje temné stránky průmyslového zemědělství a jeho dopad na zvířata, lidé a planetu.
Oba autoři se věnují důležitým tématům, která ovlivňují naše společnost a budoucnost. Jejich knihy nabízejí hluboký vhled do politických, ekonomických a environmentálních výzev, kterým čelíme.

Úvod

Od počátků zemědělství před tisíci lety jsme ušli dlouhou cestu - velmi dlouhou cestu. Postupně mizí i jednodušší formy vyspělého zemědělství z dob našich prarodičů. Nahradilo je zemědělství v průmyslovém měřítku.

Když vyrazíte z městské džungle za venkovskou idylou, můžete namísto toho najít farmy. Obrovské a ošklivé. Místa, kde se zvířata rodí, žijí a umírají strašlivým, i když efektivním způsobem. Tato místa nám zajišťují dostatek masa, mléka a vajec, ale za jakou cenu?

V následujících kapitolách se seznámíte s tím, jak ponuře se vyvinuly zemědělské techniky a jakým důsledkům nyní musí čelit naše planeta i její obyvatelé.

Tradiční zemědělství ustupuje průmyslovým chovům

Když si představíte farmu, většinou se vám vybaví pastvinářská krajina zaplněná množstvím různých druhů zvířat. Radostně se prohánějí na slunci a v trávě. V dnešní době však takovéto tradiční, rozmanité farmy prakticky vymizely a nahradilo je průmyslové zemědělství. V posledních několika desetiletích totiž zemědělské technologie prošly velkou revoluci. Lidskou práci téměř úplně nahradily stroje a tradiční farmy zaměstnávající pomocné dělníky jsou většinou minulostí. A navíc jen 8 % anglických farem chová více než jeden druh zvířat.

Zánik těchto farem však není tak děsivý jako to, co je nahradilo: průmyslové zemědělství. Jedná se o farmy, kde se chová hodně zvířat pouze jednoho druhu. Ta se tísní v malých prostorách, jsou zahlcena léky a k manipulaci s nimi se používají stroje. Maximalizují se tak zisky. A v takových podmínkách jsou v současné době chovány neuvěřitelné dvě třetiny ze 70 milionů hospodářských zvířat na světě.

A tovární chov se netýká jen masa, stále častěji se využívá i k produkci mléka. V mega-mlékárnách se společně ustájí obrovské množství krav. Ty se pak dojí průmyslovými metodami. V jedné velké dojírně může být na jednom místě až 10 000 krav.

Navíc se tyto dojírny objevují všude. První mega-mlékárna byla postavena v Kalifornii v roce 1994. Nyní je ve státě 1 620 mléčných farem, které dohromady chovají 1,75 milionu krav a produkují mléko za šest milionů dolarů ročně.

A vejce?

Naprostá většina z nich pochází od slepic z továrního chovu. Není překvapením, že tyto slepice jsou natěsnány do průmyslových velkochovů, aby vyprodukovaly co nejvíce vajec s co nejnižšími náklady. A tak 60 % vajec na světě snášejí slepice v klecích.

Znečištění prostředí

Průmyslové zemědělství je sice relativně novou formou výroby potravin, ale již byly odhaleny jeho ničivé dopady na životní prostředí. Znečišťuje vodu. Průmyslové chovy zvířat vypouštějí tuny živočišného odpadu (exkrementů), vše do jedné oblasti.

Například mega-mlékárna s 10 000 kravami vyprodukuje přibližně tolik výkalů jako město o velikosti Miami, ve kterém žije 400 000 lidí. Kalifornské mega-dojírny vyprodukují dohromady tolik odpadu jako celá populace Spojeného království. To je asi 70 milionů lidí.

Co farmáři dělají se vším tímto živočišným odpadem?

Ukládají ho do umělých lagun připojených k farmám. Problém je, že tyto laguny netěsní. Jak potom odpad prosakuje do země, kontaminuje zásoby vody. Průzkum vodních zdrojů v údolí Lower Yakima Valley ve Washingtonu zjistil, že vodní zdroje v dosahu mega-dojíren mají vyšší koncentraci bakterií E. coli.

Průmyslové farmy ale neznečišťují jen vodu. Ničí také ovzduší. Průmyslové zemědělství totiž produkuje spoustu znečišťujících plynů. Tyto škodlivé plyny a dusičnany pocházejí ze stejných lagun živočišného odpadu, které znečišťují naši vodu.

Ovzduší v blízkosti průmyslových farem je proto velmi nezdravé a v okolí těchto farem se mnohem častěji vyskytují nemoci související se znečištěním. V centrálním údolí Kalifornie se nachází mnoho státních mega-mlékáren a třikrát více dětí, než je celostátní průměr, zde trpí astmatem.

Průmyslové zemědělství tedy jednoznačně otravuje naši vodu a ovzduší, ale jeho škodlivé účinky na životní prostředí sahají ještě mnohem dál.

Ptactvo a včely

Teď víte, jak průmyslové zemědělství ničí kvalitu našeho ovzduší a vody. Ale možná vás zajímá také, jaký vliv má na volně žijící živočichy. Ničení biotopů zvířat je totiž dalším zásadním důsledkem průmyslového zemědělství.

Dříve rozdělovaly pole na menších farmách živé ploty a neorané meze. Ty nabízely životní prostor ptákům a včelám. Pro průmyslové farmy jsou však zbytečné. V letech 1980-1994 proto zmizelo ve Velké Británii 100 000 km živých plotů a s nimi i ptáci a hmyz, kteří v nich dříve žili.

Zároveň ještě průmyslové farmy poškozují ptákům potravu. K pěstování plodin používají tuny hnojiv a ničí žížaly, důležitou součást ptačího jídelníčku.

A včely?

Intenzivní používání dusíkatých hnojiv způsobilo, že jetel přestal růst v přirozeném rytmu. Je to alarmující, protože se včely touto rostlinou živí.

Vidíme tedy, že průmyslové zemědělství má za následek také úbytek populace ptáků a včel. Zpráva organizace The Nature Conservancy z roku 2011 dokonce uvádí, že z 1 000 druhů ptáků ve Spojených státech je čtvrtina ohrožena nebo je v ohrožení z hlediska ochrany přírody. Nejen to, ale ve Spojených státech zcela vyhynuly některé druhy včel, které v 90. letech 20. století ještě existovaly.

Včely jsou však nezbytné a jejich úbytek přiměl mnoho průmyslových farem přikročit k jejich dovozu. Na opylování včelami je totiž závislá třetina zemědělství. OSN navíc odhaduje, že na této klíčové činnosti včel závisí přibližně 63 % světové produkce potravin.

To znamená, že když zmizí včely, zmizí i opylování a úroda. Jediným řešením pro velkochovy je dovézt včely odjinud.

Například kalifornští pěstitelé mandlí dovážejí včely až z Austrálie a ročně si jich objednají asi 40 miliard!

Ale včely musí odněkud pocházet, a jak se průmyslové zemědělství rozšiřuje do všech koutů světa, brzy dojdou i těmto nezbytným tvorům životní prostory.

Situaci na souši jsme už popsali, ale existuje i spousta vodních živočichů.

Chov ryb

Naše planeta je z velké části tvořena vodou a ta je domovem milionů ryb. Ne všechny se však vyskytují ve volné přírodě v hlubinách oceánů. Mnoho ryb je chováno na farmách a žije skutečně bídným životem.

Průmyslové rybí farmy v ničem nepřipomínají přirozené prostředí: ryby jsou namačkány v přeplněných klecích, někdy až 50 000 kusů v jednom bazénu. Například u pstruhů je v klecích obvykle hustota 60 kg ryb na metr krychlový vody. To je totéž, jako kdybyste do jedné vany umístili 27 dvanácticentimetrových pstruhů.

Život v takto stísněných podmínkách samozřejmě zvyšuje náchylnost ryb k zavšivení a nemocem. V důsledku toho 10 až 30 % všech lososů chovaných na farmách uhyne dříve, než je bude možné konzumovat.

Jejich utrpení je o to tragičtější, že chov ryb má obrovský objem: ročně se na celém světě vyprodukuje asi 100 miliard ryb. To je více než všech krav, prasat, kuřat a dalších suchozemských zvířat chovaných pro výživu dohromady.

A chovem ryb netrpí jen ryby samotné. Produkce rybí moučky pro účely zemědělství a rybářství způsobuje spoušť i v oceánech.

Rybí moučka se vyrábí sušením velkého množství malých rybek nebo jejich drcením na olej. Používá se potom ke krmení hospodářských zvířat, jako jsou prasata, krávy, kuřata a dokonce i větší ryby. Každý rok se za tímto účelem odsají miliony tun drobných ryb. Jen Spojené království nakoupilo v roce 2010 135 000 tun rybí moučky.

K výrobě veškeré této rybí moučky je zapotřebí opravdu velké množství drobných rybek a jejich úbytek má obrovské negativní dopady na oceán a mořské ptactvo.

Například u pobřeží Peru, předního světového producenta rybí moučky, klesla populace mořských ptáků ze 40 milionů na pouhých 1,8 milionu. Ptáci se totiž živí ančovičkami, které se většinou zabíjejí kvůli rybí moučce a posílají do zámoří.

Nároky na prostor

Je tedy jasné, že tovární chov má velmi špatný vliv na životní prostředí, ale nešetří alespoň místo?

Ne.

Stěsnání zvířat do malých prostor sice znamená, že k jejich chovu je potřeba méně půdy, ale i tato zvířata potřebují něco jíst. A i k provozování jen malé průmyslové farmy je potřeba obrovské množství půdy. Jedna hala o rozloze 892 metrů čtverečních, produkující 150 000 kuřat ročně, vyžaduje 90 hektarů „akrů duchů", tedy půdy potřebné k jejich krmení.

Hektary a hektary travnatých ploch jsou proto přeměněny a osázeny sójou a takovými obilovinami jako je kukuřice.

Třetina obilovin na světě se používá ke krmení hospodářských zvířat a v bohatých zemích může tento podíl dosahovat až 70 %. Navíc se 90 % světové produkce sójové moučky používá ke krmení zvířat chovaných průmyslově. Problémem tohoto systému však není jen prostor. Mnoho lidí na celém světě trpí nedostatkem potravin, a přesto využíváme vzácnou zemědělskou půdu k pěstování obilí pro zvířata! Obilí vyprodukované pro zvířata by totiž mohlo nasytit 3 miliardy lidí. Vzhledem k tomu, jak velká část světové populace bojuje s hladem a podvýživou, je to trestuhodné.

Abychom pochopili rozsah problému, je třeba si uvědomit, že podle odhadů OSN bylo v roce 2009 na celém světě vykoupeno 45 milionů hektarů půdy pro pěstování krmiva. Navíc mnoho z těchto výkupů bylo uskutečněno v rozvojových zemích subsaharské Afriky nebo Jižní Ameriky.

Jen v Argentině se každoročně vykácí 200 000 hektarů lesa kvůli produkci sóji. Část této půdy je dokonce ukradena původním obyvatelům. Například v roce 2009 získala společnost vyrábějící sóju 40 000 hektarů půdy kmene Qom. Půdu oplotili a střežili, takže pro kmen se stala nepřístupnou vlastní půda.

Vliv na zásoby ropy a vody

Každý ví, že ropa a voda jsou vzácné a ubývající zdroje. Ale věděli jste, že jejich úbytek značně urychluje právě průmyslové zemědělství?

Až čtvrtina světových zásob sladké vody se spotřebuje na produkci masa a mléka. Výroba jednoho kilogramu hovězího masa vyžaduje téměř 90 kubíků vody. Na výrobu masa se spotřebuje v průměru desetkrát více vody než na výrobu zeleniny nebo obilovin. Nejjednodušším způsobem jak ušetřit vodu, je omezit produkci masa.

Když si uvědomíme, že na počátku 21. století se světové zásoby podzemní vody vyčerpávaly více než dvakrát rychleji než v roce 1960, pochopíme vážnost situace. Pro ilustraci, kdyby se Velká americká jezera zmenšovala tímto tempem, zmizela by za 80 let.

Průmyslové zemědělství neplýtvá jen vodou. Spaluje také spoustu ropy. Ve Spojených státech spotřebují moderní zemědělské technologie 6,3 barelu ropy na každý hektar vypěstovaných plodin. To je přibližně 200 dolarů na hektar. Dvě třetiny této ropy jdou na výrobu chemických hnojiv, pesticidů a dalších chemikálií, z nichž se vyrábí krmivo pro hospodářská zvířata.  

Ekologické zemědělství je energeticky mnohem účinnější. Například výroba ekologického mléka a hovězího masa vyžaduje téměř o 40 % méně energie než jejich neekologické protějšky.

Studie z roku 2006 dokonce uvedla, že kdyby se pouhých 10 % produkce kukuřice v USA vypěstovalo ekologickým zemědělstvím, země by spotřebovala o 4,6 milionu barelů ropy ročně méně. To představuje úsporu přibližně 143 milionů dolarů ročně!

Přibývá hladomorů

Průmyslové zemědělství ničí životní prostředí, zabírá více místa a spaluje vzácné zdroje. Ale aspoň je to levnější, ne?

Pokud se na věc podíváte v širších souvislostech, uvidíte, že to tak není.

S rozšiřováním průmyslového zemědělství totiž prudce roste poptávka po krmivu pro hospodářská zvířata, a tudíž i ceny plodin. Na to reagují spekulanti s komoditami - vidí, že ceny rostou, proto nakupují spousty obilí a očekávají, že vzestupný trend bude pokračovat. A v důsledku tohoto hromadění ceny potravin ještě více rostou.

Například v zambijské Lusace vzrostla cena chleba od září 2010 do dubna 2011 o neuvěřitelných 75 %.

Přirozeným důsledkem je chudoba a hladomor. Podle odhadů OSN se jen v druhé polovině roku 2010 ocitlo kvůli rostoucím cenám potravin v chudobě 50 milionů lidí.

A s tím, jak rozvojové země začnou využívat průmyslové zemědělství, se jeho negativní dopady budou násobit. Znamená to, že se bude spalovat více ropy, spotřebovávat více vody a způsobovat větší znečištění.

Kromě toho budou trpět i venkovští zemědělci v rozvojových zemích, protože budou nuceni zavádět náročné techniky průmyslového zemědělství. Například indický stát Maháráštra je dnes známý jako „pásmo sebevrahů". Od roku 1995 si tam vzalo život více než 250 000 zemědělců, což odpovídá jedné sebevraždě každých 30 minut.

A nejčastější důvod?

Nezvládali hektické a stresující techniky průmyslového zemědělství, které museli používat.

Bakterie a obezita

Jaké jsou dopady továrního chovu na vás, spotřebitele?

Dalším důsledkem průmyslové výroby masa je jeho negativní dopad na vaše zdraví. Ve velkochovech se totiž velmi daří nemocem. Pokud natěsnáte spoustu zvířat do stísněných prostor, bude se zde dařit virům a bakteriím. V takto stísněné skupině hostitelů se mnohem snadněji šíří a vyvíjejí. A současně je oslabený, vzhledem ke krutým životním podmínkám, také imunitní systém zvířat.

A bohužel, lidé jsou náchylní ke stejným infekcím. Jen ve Spojených státech se každoročně objeví 9,4 miliónu případů otravy z potravin. Třetina z nich je způsobena salmonelou a 15 % bakterií Campylobacter, která je rozšířena v drůbežárnách a vepřínech.

Zvířata v těchto továrnách jsou tedy náchylná k nemocem, a aby se zabránilo jejich onemocnění, farmáři je často krmí velkými dávkami antibiotik. Postupem času se pak bakterie žijící ve velkochovech stávají vůči těmto antibiotikům rezistentní. Když se pak dostanou do lidského organismu, je mnohem obtížnější je léčit. V EU ročně umírá 25 000 lidí na infekce, které jsou vůči antibiotikům rezistentní.

Dalším zdravotním problémem, jehož příčinou bývá často maso z průmyslových velkochovů, je obezita. Maso z průmyslových chovů je podstatně nezdravější než jeho ekologický protějšek.

Studie profesora Michaela Crawforda z roku 1968 uvádí, že u zvířat chovaných průmyslově je poměr „špatných" tuků, jako jsou nasycené tuky, a „dobrých" tuků, jako jsou omega-3 a omega-6 mastné kyseliny, 50:1. U ekologicky chovaných zvířat je tento poměr 3:1.

Tento nepoměr znamená, že stále více lidí je ohroženo nebo trpí obezitou. Podle současných trendů bude do roku 2030 obézní polovina občanů USA.

Omezení konzumace masa z velkochovů by mělo jednoznačně pozitivní přínos pro naše zdraví. Státní studie z roku 2009 ve Velké Británii říká, že pokud by lidé snížili příjem nasycených tuků z masa o 30 %, klesl by o 15% počet koronárních srdečních onemocnění

Klonování a genetika

V roce 1996 se stala prvním savcem, který byl naklonován z cizích buněk ovce Dolly. A nyní se klonování propaguje jako cesta k produkci superzvířat a tudíž i velkým ziskům.

Zatímco selektivní chov nemůže zaručit, že potomek bude v tak skvělé kondici jako jeho rodiče, klonování může. Pokud naklonujete prase, které získalo cenu, nové prase by mělo být stejně hodnotné.

Dále by klonování zvířat se zvláště užitečnými mutacemi, jako je odolnost vůči nemocem, zvýšilo zisky. Taková zvířata by měla větší šanci přežít až do porážky.

Klonování však vyvolává vážné problémy v oblasti práv zvířat. Rozmnožují se totiž zvířata, která již jsou extrémně vyšlechtěná.

Například vyšlechtíte „superkrávu", která vyprodukuje mnohem více mléka než normální kráva. Bude trpět, protože jste její tělo upravili pro tak vysokou produkci, jakou není schopno zdravě zvládnout. Je jasné, že z nich naklonovaná zvířata budou trpět stejně.

Ale klonování je také samo o sobě nehezký proces. Spousta klonovaných zvířat buď zemře nebo se narodí s tak vážnými deformacemi, že musí být utracena. Ovce Dolly byla jediným úspěšně narozeným embryem z 277 a v současnosti je úspěšných jen 30 z každých 1 000 pokusů o klonování, to jsou 3%.

Kromě klonování jsou zvířata podrobována také nepřirozeným úpravám. Například genetik Avigdor Cahaner vyšlechtil kuře bez peří. Ta jsou klidnější, což výrobcům umožňuje dostat ještě více kuřat do jedné klece.

Vědci v Číně zase vyvíjejí krávu, která dokáže produkovat mléko podobné mateřskému. Do 300 krav umístili lidské geny a kravské mléko získalo některé důležité vlastnosti mateřského mléka.

‍

Čína

V Číně žije více než 1,3 miliardy lidí, a ti mají rádi maso, zejména vepřové. Průměrný Číňan sní ročně asi 34 kg vepřového masa, zatímco Britové v průměru 25 kg.

Některé z velkých čínských potravinářských společností vidí, jak výhodné je chovat prasata průmyslovým způsobem. Jedním z největších chovatelů prasat v zemi je společnost Muyuan se sídlem v provincii Henan. Jejím cílem je do roku 2017 odchovat ročně 9 milionů prasat a ke splnění tohoto cíle využívá průmyslové postupy.

Jiné farmy dokonce dovážejí ze Západu vysoce produktivní, výběrově vyšlechtěné prasnice. Tato prasata absolvují letadly Boeing 747 cestu dlouhou 9 000 km a jedna cesta stojí přibližně 330 000 liber. Čínští chovatelé prasat však jsou ochotni tuto částku zaplatit, protože prasata produkují v jednom vrhu vysoký počet selat. Více selat znamená samozřejmě více masa a tím i větší zisk.

Číňané se tedy, pokud jde o průmyslový chov prasat, pouštějí takříkajíc do všeho, a to i prostřednictvím pochybných praktik. V roce 2011 vyšlo najevo, že někteří chovatelé podávají prasatům steroid Clenbuterol. Takto ošetřeným masem se podle zpráv otrávilo 300 lidí. Mnoho spotřebitelů to přimělo k tomu, aby se začali zajímat o způsob, jakým bylo jejich vepřové maso vyprodukováno.

A nejen chovatelé prasat jsou pod drobnohledem. Již v roce 2008 zasáhl čínský mlékárenský průmysl skandál, když společnosti přimíchávaly do mléka toxický melamin, aby obešly testy na obsah bílkovin. Spotřebitelé proto začali požadovat více informací o svých potravinách. Navzdory těmto skandálům však nekalé praktiky při výrobě potravin stále bují.

‍

Je třeba omezit plýtvání a vrátit se k tradičním postupům

Vzhledem k tomu, co víme o průmyslovém zemědělství, je jasné, že metody výroby potravin je třeba změnit. Jaký je však nejlepší a nejudržitelnější způsob k pokrytí rostoucích nároků lidstva na potraviny?

Pro začátek musíme omezit plýtvání potravinami. Denně se na celém světě obrovské množství potravin vyhodí. Američtí spotřebitelé vyhodí přibližně 30 % potravin, které si koupí. A celosvětově se ročně vyhodí ekvivalent 11 600 milionů kuřat, 270 milionů prasat a 59 milionů krav!

Je zřejmé, že snížením těchto čísel se pomůže řešit nedostatek potravin, protože ušetřené potraviny lze použít pro nasycení hladovějících částí světa. Není to však jediný důvod, proč omezit plýtvání. Plýtvání potravinami znamená také plýtvání zdroji.

OSN například odhaduje, že 28 % veškeré zemědělské půdy se využívá k produkci potravin, které nakonec přijdou nazmar. Pouhým snížením tohoto procenta na polovinu bychom mohli nasytit další miliardu lidí. Nejen to, ale voda, která by se spotřebovala na výrobu těchto vyhozených potravin, by mohla uspokojit domácí spotřebu 9 miliard lidí.

Omezit plýtvání je tedy nezbytné, ale návrat k tradičním metodám zemědělství by také znamenal obrovský přínos. Tady je návod: Na neprůmyslových farmách se přežvýkavci, jako jsou krávy, chovají na travnatých pastvinách. To znamená, že žerou trávu, která je pro člověka nepoživatelná, a přeměňují ji na chutné a poživatelné maso a mléko. A nejsou krmeny obilím, které bylo dovezeno přes celý svět, ani rybami, které by mohli jíst lidé.

Tradiční farmy také doplňují půdu potřebnými látkami. Již asi třetinu světové orné půdy postihuje eroze, erodovaná půda je méně produktivní a tak pro úspěšné pěstování vyžaduje více chemikálií. Díky tradičním postupům střídání plodin a volnému výběhu zvířat si však půda přirozeně udržuje optimální nutriční rovnováhu.

‍

Rozhodující moc mají spotřebitelé

Je pravděpodobné, že podobně jako většina lidí jste i vy spotřebitel. Pravděpodobně také nejste vlivným politikem nebo kouzelníkem. Může tedy normální člověk něco udělat pro změnu způsobu výroby potravin?

Určitě. Jako spotřebitel máte obrovskou moc, uplatňovanou prostřednictvím rozhodnutí, která děláte, a výrobků, které kupujete. Maloobchodníci totiž nabízejí pouze to, co přináší zisk. Čím více nakupujete tradičně vyráběných produktů, tím větší poptávku po nich vytváříte. Tím se tradiční zemědělství stane ziskovějším, a tudíž i oblíbenějším.

Správné rozhodnutí však můžete učinit pouze tehdy, pokud jste řádně informováni. Díky existujícím iniciativám mají nyní spotřebitelé k dispozici pomoc při získávání informací. Například na většině etiket a obalů je již velmi zřetelně uveden obsah a původ masa.

Ve Spojených státech si můžete na etiketách masa zkontrolovat i údaje o tradičním chovu. Hledejte hovězí maso označené jako „grass-fed" (krmené trávou) nebo „pasture-raised" (chované na pastvinách) a kuřata s certifikátem Animal Welfare Approved, Global Animal Partnership nebo Certified Humane. Označení jako „farm-fresh" nebo „all-natural" jsou obecně zavádějící a ve skutečnosti nic neznamenají.

A pokud jde o mléko a vejce, ve Spojených státech byste měli hledat balení s certifikátem Animal Welfare Approved. Ve Spojených státech mohou být vejce také označena jako Certified Humane. Ve Spojeném království jsou „vejce ze stáje" vejce od slepic, které žijí ve velké stáji, ale nesmějí ven.

Některé změny samozřejmě vyžadují opatření ze strany vlády. Jde například o ukončení dotačních programů Spojených států a Evropské unie, které ve skutečnosti podporují průmyslový chov. Například podle zákona o potravinách z roku 2008 se ve Spojených státech nejvíce dotací poskytlo na pěstování kukuřice, která je klíčovou plodinou pro krmiva. Ke změně v této oblasti bude zapotřebí lobbování a vůle vlády.