Ztracené umění Písma

Co pro vás znamená Písmo? Možná si vybavíte tlustou, zatuchlou knihu, kterou jste byli jako děti nuceni číst. Možná pro vás představuje Boží slovo. Možná v něm vidíte jen zábavné příběhy, které nemají mnoho společného s vaším životem. Nebo je to pro vás nástroj, jímž lidé soudí druhé jako špatné či méněcenné.

Jak uvidíte v tomto shrnutí, v nejstarších dobách nebylo Písmo ničím z toho. Ačkoli mělo vždy probouzet soucit u těch, kdo s ním přicházejí do styku, prošlo v průběhu staletí a napříč kulturami nesčetnými proměnami.

Následující kapitoly vás neprovedou jen rychlým přehledem mnoha náboženských tradic světa. Vysvětlí také, jak se vyvíjely, kdo je šířil a k jakým účelům sloužily – od uchovávání kulturní paměti až po zasévání náboženských rozporů.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč je rituál klíčový pro výklad Písma,
• co vedlo Konfucia k tomu, aby opustil městský život a založil školu pro budoucí úředníky,
• a jak Britové jedním slovem zjednodušili složitou a rozmanitou strukturu indické zbožnosti.

Příběh o Adamovi a Evě není o ovoci ani o hadovi. Není ani především o vyhnání z ráje. Je to příběh o ekonomice.

Proč? Ve starověké Mezopotámii, zhruba před pěti tisíci lety, fungoval agrární hospodářský systém. V něm si úzká elita přivlastňovala až dvě třetiny úrody rolníků a fakticky je uvrhla do nevolnictví. Život nevolníků byl nesmírně těžký, a tak si vytvořili příběh o Adamovi a Evě, aby své utrpení nějak vysvětlili. Svou bídnou situaci připisovali prvotnímu hříchu, nikoli trvalému ekonomickému útlaku ze strany elit.

O dva tisíce let později – tedy asi před třemi tisíci lety – přivedla hospodářská krize v mezopotámských městských státech izraelské rolníky do vyhnanství na poušti. Tam pokračovali ve vytváření svých zakládajících mýtů – a učinili to způsobem, který nakonec změnil svět.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Izraelité využili zkušenost s útlakem a vyhnanstvím k vytvoření první verze Bible.

Když byli izraelští rolníci vyhnáni na poušť, byli přesvědčeni, že tam zahynou. Když se tak nestalo, připsali svůj nečekaný úspěch – i pád městských států, které je vykořisťovaly – spravedlivému a soucitnému Bohu Jahvemu. Na jeho počest se rozhodli, že i jejich společnost bude spravedlivá a co nejvíce rovnostářská – pravý opak městských států, z nichž odešli.

Tím, že začali budovat společnost založenou na sociální spravedlnosti, obrátili Izraelité tehdejší politický řád vzhůru nohama. Jak však staletí plynula a moc Izraelitů rostla, jejich společnost se postupně vzdalovala svým původním zásadám. Politická struktura se odklonila od egalitarismu, vznikaly nové hierarchie, posilované formálním náboženským vzděláním. Původní závazek k sociální spravedlnosti se začal vytrácet.

Kolem roku 600 př. n. l. pak král sousední Babylonské říše zničil izraelské království i s jeho svatyněmi. Izraelity navíc odvedl do vyhnanství, aby žili pod jeho dohledem v Babylonu.

V exilu Izraelité využili svou kulturní paměť na předchozí vyhnanství – děsivou dobu na poušti, kdy poprvé začali uctívat Jahveho – aby zabránili zániku své kultury. K uchování kultury však nestačí jen vzpomínky; jsou potřeba i nástroje.

Pro izraelské elity v Mezopotámii byl jedním z nejúčinnějších nástrojů právě text – nikoli ve smyslu tichého čtení, ale zpěvu, recitace a mluveného slova. Nejtalentovanější žáci si náboženské texty osvojili tak dokonale, že z paměti vybírali pasáže, které se nejlépe hodily k dané situaci – podobně jako jazzový hudebník improvizuje na základě známých standardů.

Přetvořili rituály a příběhy svých ztracených chrámů, například vyprávění o pádu Adama a Evy, do nové písemné podoby. Tak vzniklo prvních pět knih hebrejské Bible.

Mezitím se kolem roku 1500 př. n. l. začali nomádi z oblasti Kavkazu, známí jako Árjové, nudit pastevectvím dobytka. Toužili se usadit a za svůj nový domov si zvolili úrodný Pandžáb v dnešním Pákistánu. Pro tamní obyvatele to byla velmi špatná zpráva.

Bývalí nomádi byli tvrdí a drsní – opilí rváči, kteří žili z loupeží. Rolníci byli jejich oblíbenou kořistí. V jejich kultuře však existoval i výrazný duchovní rozměr. Prostřednictvím vizí předávali árijští vidoucí, zvaní riši, hymny svých dávných bohů. Riši se od běžných svatých mužů lišili v jednom podstatném ohledu: sami se účastnili násilných nájezdů Árjů.

Raná árijská písma odrážela brutální životní styl riši. Bohové jim sdělovali, že v samém srdci existence leží konflikt. Nebezpečí číhá všude a proměna je možná jen skrze destrukci. Písmo, které na těchto tématech vybudovali, známe jako Rgvédu.

Hlavní poselství této kapitoly je: Písmo Árjů odráželo jejich tvrdý pohled na svět – ale zároveň nabízelo únik prostřednictvím rituálu.

Pro Árje dávala Rgvéda jejich životu smysl a důstojnost – životu, který by jinak vypadal jen děsivě. Jak? Klíč spočívá v malém slově, jež označuje velký pojem: rta. Riši věřili, že rta spojuje soupeřící prvky vesmíru. Rta existuje mimo lineární čas – vize riši se mohly vztahovat k minulosti, přítomnosti, budoucnosti nebo ke všem těmto časům najednou. Rta mohla být přítomna kdekoli, včetně nitra každého člověka.

Do devátého století př. n. l. Árjové pojem rta dále rozvinuli v to, co dnešní hinduisté nazývají brahman: energii, která prostupuje celý vesmír.

Rgvéda rozhodně obsahuje motivy osudu a beznaděje. Zároveň však nabízí cestu, jak uniknout kosmickému koloběhu smrti a znovuzrození. Pokud člověk během života postupně vykonává předepsané rituální činy – karmu –, může z tohoto cyklu vystoupit a zajistit si místo v nebi.

Podobně jako posvátné texty Izraelitů se i Rgvéda stala neoddělitelnou od rituálu. Lidé se s ní nejčastěji setkávali prostřednictvím rituálního zpěvu. Zvuk se pro Árje stal posvátným – mnohem důležitějším než samotné poselství hymnů. Zpěv totiž slovům vtiskoval smyslový rozměr a pro posluchače je prohluboval.

Psaná podoba naopak začala být vnímána jako cosi nečistého a zkorumpovaného – to se týkalo i fyzického textu samotné Védy. Podstatné bylo, že když riši během rituálů hymny recitovali, symbolicky je vraceli bohům, kteří je stvořili. Prostřednictvím těchto rituálů si Árjové vypěstovali postoj úcty a vděčnosti k planetě – a nakonec i pojem nenásilí.