Život dešifrovaný

Jedním z největších vědeckých úspěchů moderní doby je bezpochyby práce svobodomyslného Američana J. Craiga Ventera – rozluštění lidského genomu. Co ale člověka přiměje k tomu, aby se chopil tak obrovského úkolu? Jak se z něj stal tak neúnavně ambiciózní jedinec a co pohánělo jeho motivaci až k tomuto průlomu – a ještě dál?

Tyto úryvky vyprávějí příběh o tom, jak se Venterův život vyvíjel: od dětství plného hravé kreativity, přes jeho rebelský postoj až po raketový vzestup v rámci vědecké komunity. V tomto shrnutí se dozvíte, jak mu útok žraloka paradoxně zachránil život, proč mu rychlá identifikace lidských genů přinesla pozornost i kontroverze a jaký mimořádný „vodní“ úkol Venter přijal po rozluštění lidského genomu.

Mezi nejživější vzpomínky J. Craiga Ventera z raného dětství patří pocit svobody. Narodil se v roce 1946 a vyrůstal v Millbrae, malém městečku asi 15 mil jižně od San Franciska v Kalifornii. Rodiče mu v dětství často říkali, aby „šel ven a hrál si“. Právě díky této volnosti v sobě Venter poprvé objevil tři trvalé osobnostní rysy.

Jako malý chlapec miloval risk a výzvy. Jedním z jeho oblíbených míst bylo místní letiště – Mezinárodní letiště San Francisco –, kde sledoval vzlétající a přistávající letadla. V padesátých letech vypadalo letiště úplně jinak než dnes: žádná bezpečnostní kontrola, žádné kamery, žádné drátěné ploty. Spolu s kamarády přišli na nápad závodit s letadly na ranveji. Čekali, až letadlo začne pojíždět ke vzletu, a pak naskočili na kola a závodili tak dlouho a tak daleko, jak jen dokázali. Piloti občas upozornili řídicí věž, která vyslala letištní policii. Protože však byla dráha daleko od terminálu, chlapcům se pokaždé snadno podařilo ujet.

Dalším klíčovým rysem, který se brzy projevil, byla Venterova neuhasitelná touha něco vytvářet. Jeho stavební projekty byly zpočátku skromné – většinou malé, ale propracované tunely a pevnosti. Školní osnovy nikdy nepatřily mezi jeho zájmy ani silné stránky, chtěl dělat něco praktického. V sedmé třídě proto postavil elektronickou tabuli pro baseballové hřiště místní základní školy. V hodinách dřevařství místo výroby nábytku sestrojil složitý hydroplán – motorový člun podle nového návrhu, který dosáhl rychlostního rekordu 60 mil za hodinu. Mladý Venter byl ochoten udělat cokoli, aby sehnal materiál potřebný k tomu, aby mohl své nápady postavit doslova od základů.

V roce 1967, ve dvaceti letech, byl Venter povolán do Vietnamu. Díky tomu, že v testu IQ dosáhl respektovaného skóre 142, dostal možnost nastoupit do zdravotnické školy. To mu umožnilo vyhnout se přímým bojovým misím a sloužit jako zdravotník, tedy voják v lékařské jednotce.

Praxe v námořní nemocnici v Da Nangu ve Vietnamu mu dala celou řadu lékařských dovedností. Venter byl vedoucím zdravotníkem na jednotce intenzivní péče, kde se staral o oběti min, kulek a napalmu. Později se připojil k dermatologické a infekční klinice, kde se setkával s širokým spektrem onemocnění – od malárie přes nádory až po pohlavně přenosné choroby, které byly mezi vojáky ve Vietnamu kvůli rozšířené prostituci téměř epidemické.

Venter také léčil děti v místním sirotčinci v Da Nangu. Řešil vše od těhotenství přes masivní zamoření hmyzem až po vážná poranění a zlomeniny. Zkušenost z vietnamské války mu ukázala, jak zranitelní lidé jsou. Viděl umírat několik set vojáků – často ve chvíli, kdy jim masíroval srdce nebo se jim snažil vdechnout život zpět. Těžce zranění pacienti, kteří přežili, mu naopak ukázali, jak obrovský vliv na přežití má lidský duch a vůle.

Tato nesmírně náročná práce si nakonec vybrala svou daň. Po pěti měsících ve Vietnamu se Venter rozhodl vzít si život. Pokusil se před hrůzami války utéct tak, že plaval do oceánu s úmyslem vyčerpat se natolik, aby se utopil. Místo toho na něj zaútočil žralok a Venter se musel vrátit na břeh. Právě Vietnam se stal výchozím bodem jeho vědecké touhy porozumět životu. Poté, co na vlastní oči viděl křehkost lidské existence, chtěl pochopit její samotnou podstatu.