Dobrodružství v antropocénu

Pokud jste v posledních několika desetiletích strávili na této planetě aspoň trochu času, nejspíš jste si všimli, že se svět mění velmi rychle. Od vzrušujících nových technologií, jako jsou chytré telefony, přes horká léta způsobená změnou klimatu až po stále rostoucí hromady odpadu – na Zemi probíhají jak pozitivní, tak negativní změny. A neodehrávají se jen na povrchu.

Planetu jsme proměnili tak radikálně, že se rodí nová geologická epocha. Vědci ji nazývají antropocén – věk člověka. Lidé už nejsou jen jedním z mnoha druhů na Zemi. Stali jsme se přírodní silou srovnatelnou s vulkány a asteroidy, které v minulosti určovaly osud planety.

Co ale tyto změny skutečně znamenají pro nás všechny, kteří tu žijeme? V tomto shrnutí se dozvíte, jaké důsledky má lidská činnost pro svět kolem nás. Uvidíte zkázu, kterou jsme způsobili v hlubinách oceánů, na horských vrcholcích i na zdánlivě pustých pouštích. Objevíte způsoby, jimiž přetváříme naši planetu, jak se musíme přizpůsobit nové přírodě, kterou sami vytváříme, a co nám může přinést budoucnost.

Dočtete se také, jaké následky by mohl mít Arktický oceán bez ledu, zda by obří zrcadla mohla pomoci zachránit planetu a proč už chapati v Nepálu možná nikdy nebudou chutnat tak dobře jako dřív.

Kdy jste naposledy leželi v teplém letním dni pod stromem a pozorovali, jak se nad vámi líně převalují mraky? Nebo jste v noci obdivovali hvězdy? Obloha nad námi a vzduch, který dýcháme, jsou nám stejně důvěrně známé, jako byly našim předkům před tisíci lety. To, co dnes s atmosférou děláme, je však zcela nové.

Hlavní sdělení zní: lidé mění atmosféru k nepoznání.

Jak už asi tušíte, jde o znečištění. Neznamená to, že bychom do vzduchu poprvé v historii vypouštěli škodlivé látky – stačí si vzpomenout na nechvalně proslulý londýnský smog. Rozsah škod se ale dramaticky změnil. Lidé už nejsou jen malým obláčkem kouře nad rozlehlým povrchem Země. Dnes měníme složení atmosféry v globálním měřítku.

Důvodů je víc. Jedním z nich je, že nás je mnohem více – světová populace už překročila sedm miliard. Ale nejde jen o počet lidí. Dny „temných satanických mlýnů“ průmyslové revoluce jsou možná dávno pryč a přísnější emisní limity vyčistily viditelné saze a sirné plyny, které kdysi zahalovaly oblohu. To, čeho jsme se ale nezbavili, je samotný zdroj problému – uhlí.

Znečištění z uhelných elektráren jen v Evropě stále každoročně zabije více než 22 000 lidí. A rozvojový svět dnes k celkovému znečištění přispívá víc než kdy dřív. V Číně je tolik špinavého průmyslu, že jen asi jedno procento obyvatel dýchá vzduch, který splňuje standardy Evropské unie pro čistotu ovzduší.

K průmyslovým emisím navíc lidé přidávají vlastní domácí znečištění. V Nepálu je například největším znečišťovatelem dřevo a sušený hnůj, které se po celé zemi používají k vaření. Říká se, že právě na těchto ohništích vznikají nejchutnější chapati, oblíbený místní plochý chléb. Zároveň ale tyto ohně plní vzduch charakteristickým štiplavým hnědým oparem.

Důsledků tohoto smogu je celá řada – od rostoucích teplot přes častější sucha vedoucí k neúrodě až po vážné zdravotní problémy. Jen v Indii se odhaduje, že na onemocnění související se smogem ročně zemřou téměř dva miliony lidí – více, než kolik jich na celém světě zabije malárie.

Dobrou zprávou je, že účinky znečištění nemusí být trvalé. Kdyby se všechny emise najednou zastavily, trvalo by jen několik let, než by se atmosféra výrazně zotavila. Všichni ale víme, že k takovému náhlému obratu nedojde. Výzvou pro lidstvo proto bude naučit se žít v nové atmosféře – a v novém klimatu, které jsme si sami vytvořili.

Lidi odjakživa fascinovala lesklá majestátnost zasněžených horských štítů. Pokud se však dnes vydáte na výstup na jakoukoli horu, pravděpodobněji narazíte na stezku posetou odpadky než na nedotčenou sněhovou krajinu. A bohužel nejde jen o estetickou změnu.

Hlavní sdělení zní: dramatické proměny horských oblastí ohrožují naši existenci.

Hory nejsou jen zdrojem úžasu. Jsou také zásadním zdrojem života. Především na nich závisíme, pokud jde o zásoby sladké vody. Více než polovina veškeré sladké vody na světě je uložena v horských ledovcích. Globální oteplování však tyto přírodní zásobárny ničí. Stoupající teploty ledovce, v nichž je tato voda vázána, rychle roztápějí.

Příkladem jsou nádherné Himaláje. Mimo polární oblasti jde o největší ledovcovou oblast na světě – zhruba 35 000 čtverečních kilometrů, které ukrývají téměř 4 000 krychlových kilometrů ledu. Ledovce tu ale tají tak rychle, že se očekává, že do konce století zmizí více než dvě třetiny z nich.

Jak se naše zásoby sladké vody doslova rozplývají, začíná závod o jejich náhradu. Jednou z cest, kterou se vlády po celém světě vydávají, je výstavba přehrad a nádrží, které zachytí a uchovají vodu z tajících ledovců. To je však velmi nákladné a často i logisticky téměř nemožné.

Naštěstí existuje ještě jiná možnost – pokusit se zasáhnout problém přímo u zdroje. Jinými slovy: zkusit znovu vytvořit chladnější podmínky, které ledovce potřebují. Umělé ochlazování planety by se tak v budoucnu mohlo stát realitou.

Nejperspektivnější cestou, jak Zemi ochladit, by mohlo být odrážení části slunečního záření zpět do vesmíru. Jak toho dosáhnout? Jedním z návrhů je vyslat do kosmu obrovská zrcadla, která by obíhala kolem Země a odrážela sluneční světlo dřív, než dopadne na povrch. Další možností je vypouštět do atmosféry drobné odrazivé částice, které by napodobily ochlazující účinek některých forem znečištění – tentokrát však cíleně a v zájmu lidstva.

Umělé ochlazování ale přináší i vlastní rizika. Největší z nich je známé jako problém ukončení. Pokud by se takto intenzivní ochlazování náhle zastavilo, vedlo by to k prudkému skoku teplot o několik stupňů. A to by bylo pro planetu mnohem katastrofálnější než postupné oteplování, kterým procházíme nyní.