Dobrodružství lidského těla

Představte si dosud neprobádaný kontinent – neznámou zemi plnou tajemných a podivuhodných jevů. Chtěli byste se na takový kontinent vydat? Pokud už v duchu balíte kufry, ještě chvíli počkejte – tohle neznámé území je mnohem blíž, než si myslíte. Ve skutečnosti je to vaše vlastní tělo. A tyto úryvky jsou vaším průvodcem.

Jak budete putovat od jednoho orgánu k druhému, získáte přehled o přesné fyziologii každého z nich a zároveň se seznámíte s historickými představami a mýty, které ovlivňovaly naše chápání těla. Tato cesta v sobě nese i lehce hravou soutěž o to, který orgán je nejvíce „typicky lidský“. Z tohoto důvodu se úryvky zaměřují na to, jak každý z našich orgánů přispěl k tomu, že jsme se stali jedinečnými bytostmi, jaké dnes jsme.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak lze z obličeje mrtvého člověka vyčíst informace o jeho životě, jak neurochirurgové rozhodují, které části mozku je možné bez větší újmy odstranit, a proč některé ženy při orgasmu ejakulují, zatímco jiné ne.

Co může být důvěrněji známé než tvar a rysy vaší tváře? Stejně jako většina z nás se pravděpodobně díváte do zrcadla každý den. Ale jak vypadá vaše tvář pod povrchem?

Kdybyste odstranili tenkou vrstvu kůže, která ji chrání, spatřili byste spleť jemných, lososově zbarvených pruhů – 43 svalů, které ovládají výraz vaší tváře. Široká škála lidských výrazů je možná díky jemné souhře právě těchto svalů.

Klíčová myšlenka: Lidská tvář dokáže vyjádřit mimořádně široké spektrum emocí.

Autor během svého působení jako demonstrátor anatomie rozřezal tváře více než třiceti mrtvých těl. Všechny tyto pitvy ho naučily „číst“ příběh jejich emočního života. Jak je to možné? Protože různé obličejové svaly odpovídají za různé výrazy, lze z jejich vyvinutí a tvaru usuzovat, které výrazy byly v životě daného člověka obvyklé.

Vezměme si například musculus zygomaticus major a zygomaticus minor – obličejové svaly, které vykazují největší variabilitu ve velikosti. Jsou zodpovědné za roztažení koutků úst do úsměvu. Silné, dobře vyvinuté svaly zygomaticus naznačují život bohatý na smích a radost. Naopak výrazné svaly depressor anguli oris – skupina svalů odpovědných za svěšení koutků a zamračení – mohou svědčit o životě poznamenaném smutkem. Dobře vyvinutý sval orbicularis oris, který stahuje rty například při polibku, může naznačovat, že člověk v životě zakoušel lásku a náklonnost.

Prvním člověkem, který dokázal emoce z obličejových svalů takto číst, byl zřejmě Leonardo da Vinci. Autor tvrdí, že da Vinciho schopnost zachytit ve svých obrazech tak živé emoce přímo souvisela s jeho zkušenostmi z pitev lidských tváří.

Podívejte se na Poslední večeři, kde je dvanáct apoštolů zachyceno v prudkých emočních výjevech poté, co jim Ježíš oznámí, že ho jeden z nich zradí. Na svou dobu šlo o mimořádně inovativní dílo. Před da Vincim bylo běžné zobrazovat tváře klidné a bezvýrazné. Emoce se považovaly za příliš lidské – a tedy nevhodné pro tváře svatých.

Da Vinci však věřil, že svatější je zobrazovat lidi autenticky, takové, jací skutečně jsou, tak, jak nás Bůh stvořil. A za nejautentičtější rys lidské tváře považoval právě šíři emocí, které dokáže vyjádřit.

Právě tato schopnost vyjadřovat mimořádně široké spektrum emocí činí lidskou tvář tak jedinečnou ve srovnání s ostatními druhy. I proto je tvář naším prvním kandidátem na titul nejvíce „lidského“ orgánu.

Většina našich orgánů je navržena tak, aby nám vydržela po celý život. Máme jeden mozek, jedno srdce, jedny játra. Existuje však jedna výjimka. Placenta je jediný dočasný orgán – je „naprogramována“ tak, aby fungovala zhruba devět měsíců a po porodu je z těla vypuzena.

V dnešní západní společnosti se placentě přílišná pozornost nevěnuje. V nemocnicích obvykle končí ve spalovně zdravotnického odpadu. Tradiční kultury však tomuto tajemnému, rosolovitému vaku přisuzovaly různé síly a symboliku a jeho likvidaci věnovaly velkou péči.

Ve skutečnosti žádný jiný lidský orgán není spojen s tak neobyčejně pestrou škálou zvyků a rituálů.

Klíčová myšlenka: Placenta je výmluvným symbolem rozmanitosti lidských kultur.

Jedním z tradičních způsobů, jak s placentou naložit, je její konzumace. Požívat placentu se doporučovalo například v Maroku, na Moravě či na Jávě. Ať už šlo o vlastní placentu, nebo o placentu jiné ženy, věřilo se, že její konzumace podporuje plodnost.

Dalším častým způsobem je formální pohřební obřad. Placenta je často vnímána jako něco, co je osudově spjato s dítětem, a proto některé východoafrické kultury volí její pohřbení pod posvátným stromem. Strom je pak přejmenován po dítěti a vzniká tak celoživotní pouto mezi dítětem a zemí.

Některé indonéské národy přirovnávaly gumovitý, chapadlovitý vak placenty k mořským tvorům podobné konzistence a tvaru. Bylo tedy přirozené předpokládat, že když placenta pochází z moře, měla by se do něj také vrátit. Proto ji vložili do hliněné nádoby a nechali ji po řece odplout směrem k oceánu.

V posledních letech roste zájem o placentu i v západním světě. Někteří rodiče se dnes rozhodují pro kryogenní uchování placenty svého dítěte jako jakési pojistky proti budoucím nemocem. Placenta je totiž bohatým zdrojem kmenových buněk – buněk geneticky totožných s dítětem, které se však dosud nespecializovaly na žádný konkrétní typ tkáně. Tyto buňky by bylo možné později využít například k vypěstování nové kostní dřeně, takže by dítě nemuselo spoléhat na dárce z cizí populace.

Ironií je, že tato zdánlivě ryze sekulární praxe uchovávání placenty nás vlastně vrací k dávnému pojetí celoživotního pouta mezi člověkem a jeho placentou.

Skutečnost, že se placenta stala středobodem tak bohaté škály lidských zvyků, z ní činí výmluvný symbol kulturní rozmanitosti. I proto je naším druhým kandidátem na nejvýrazněji „lidský“ orgán.